Bez dotací by se točily jen Babovřesky…

Když dojde řeč na rušení dotací na kulturu a speciálně film, začnou zastánci starých pořádků argumentovat tím, že bez dotací by si na sebe dokázal vydělat jen primitivní brak jako třeba líbivá lidová komedie Babovřesky. Málokdo z nich ovšem tuší, že právě toto Troškovo veledílo, dostalo ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie v roce 2012 dotaci ve výši 5 717 200 Kč (odkaz vede na .xls).

Ano čtete správně: fond, který má být údajně záchranou české kultury před zločinnými tržními mechanismy, podpořil necelými šesti miliony korun film, který získal na Česko-Slovenské filmové databázi hodnocení 25 % a umístil se na úctyhodném 233. místě nejhorších filmů. Tolik ke schopnosti státních úředníků rozpoznat kvalitu od braku. Gratulki.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 3 komentáře

Komunismus není sprosté slovo

Tento článek je takový můj coming out. Už delší dobu toto téma nosím v hlavě, ale dlouho jsem se vyhýbal o něm psát, protože komunismus je takové společenském tabu. Ve „slušné“ společnosti se sluší vůči komunismu pouze vymezovat, hledat v něm prapůvod všeho zla a jakmile se někdo jen pokusí nahlédnout na tento koncept z jiné perspektivy, je okamžitě označen za levičáka. Naštěstí jsem už dospěl do věku, kdy jsou mi termíny jako pravice a levice ukradené a jediným relevantním měřítkem ve vztahu k politice je pro mě míra etatismu.

Karel Marx a Friedrich Engels

Nebojte, nehodlám v žádném případě zpochybňovat zlo, které ve 20. století napáchala (a ještě páchá) komunistická totalita na celém světě. Odsoudit ovšem komunismus jako takový kvůli konkrétní politické ideologii, která si jej vetkla do názvu a která jeho ideály zneužila pro legitimizaci násilí, je přinejmenším známka nepoctivého myšlení.

Komunismus není Marx a Engels. Komunismus není třídní boj. Komunismus není znárodňování. Zapomeňte prakticky na vše, co jste o komunismu slyšeli nebo co vám starším ve škole vtloukali do hlavy. To totiž není pravá podstata komunismu, ale jeho konkrétní extremistické pojetí. Marxismus-leninismus. Je to podobné jako kdybychom patriotismus redukovali na politickou ideologii šovinismu. Bylo by snad špatné pociťovat lásku k vlasti, kdyby nacisté uskutečnili svoje zvěrstva pod hlavičkou Patriotistické strany a kdyby nějací pánové v 19. století napsali Patriotistický manifest?

Karel Marx a Friedrich Engels nevymysleli komunismus, pouze jej aplikovali na vlastní ideologii. A co víc, tato ideologie byla od samého počátku etatistická (tedy založená na nedobrovolnosti) a násilná. Právě zde vězí ono zlo, které si většina lidí představí pod pojmem komunismus. Ovšem laciným odsouzením komunismu jako celku nám bude vždy unikat skutečná příčina nebezpečnosti marxleninského komunismu a tím nerozpoznáme potenciální nebezpečnost jiných ideologií stavící na líbivých ideálech. Jinak řečeno – zavrženíhodná byla a je marxisticko-leninská „metoda“ dosažení komunismu, nikoliv komunismus jako takový.

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb

Komunismus ve své podstatě není žádná politická ideologie, ale jeden z přirozených způsobů sociální interakce (kooperace), ve kterém platí ono známé heslo: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Na první pohled zní naivně a utopicky, ale ve skutečnosti to každý z běžného života dobře známe. Když si na Vánoce se svou rodinou a přáteli nadělíte dárky, není to snad projev komunismu? Očekává snad matka, že od desetiletého syna dostane tolik co třeba od vydělávajícího manžela? A když připraví štědrovečerní večeři, zkasíruje poté rodinné příslušníky nebo jim vystaví fakturu?

Když děcka po škole hrají fotbal, také neodvádí výkon podle nějaké smluvené odměny (žádná je nečeká), ale snaží se každý z nich vydat v zájmu svého týmu ze sebe to nejlepší. A konečně, co nejrůznější spolky (komunity), kde se setkávají lidé se společným zájmem a často bez nároku na odměnu odvádějí výkony pro jejich spolek? Co desetitisíce dobrovolníků a dárců?

Vždyť i ta „nejpravicovější“ česká strana jako jsou Svobodní funguje víceméně na komunistickém principu. Minimální roční členský příspěvek je stanoven podle schopnosti platit – studenti a senioři platí minimálně 300 Kč, ostatní 1000 Kč. Každý ale samozřejmě může zaplatit více, podle svých možností. Může stranu finančně podpořit i během předvolební kampaně, ale i kdyby zaplatil 100x více než ostatní, nezíská za to o nic větší hlas uvnitř strany. Dobrovolníci rozdávají letáky a pomáhají s kampaněmi. Příznivci strany mají ve vnitrostranických primárkách stejný hlas jako členové, ačkoliv nemají takovou zodpovědnost. I přes nejrůznější názorové rozdíly jde přitom všem o to, aby strana rostla a získala ve volbách co nejvíce hlasů.

Všechny tyto projevy mají jedno společné – jedná se o dary, nikoliv o směnu obchod. Nejedná se tedy ani o barterový obchod. Obdarováváme zkrátka bez nároku na konkrétní protihodnotu v zájmu nějaké komunity. Rodiče nevedou dětem účet, který by jim dali jednou v dospělosti k proplacení. Samozřejmě, mohou očekávat, že jim jejich lásku a péči děti jednou vrátí, ale není to nic vymahatelného. Je to zkrátka dar a i dary se oplácejí.

Chápeme tyto projevy jako přirozené a ony přirozené taky jsou. Co jiného než komunismus fungoval uvnitř pravěké tlupy, kdy muži šli lovit mamuta, ženy se mezitím staraly o děti a udržovaly oheň a poté se všichni společně najedli?

Toto je skutečný komunismus založený na dobrovolnosti a nezatížený politickou ideologií. Komunismus a kapitalismus nejsou v rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují. Komunismus funguje dobře uvnitř menších komunit, kde se lidé vzájemně znají, protože je založen primárně na důvěře. Nicméně díky internetu dnes už nejsou tyto komunity limitovány územně a je možné budovat dobrovolné online komunity založené na ekonomice daru napříč celým světem. Právě o to se pokouší například Libor Malý a jeho kolegové se svým projektem HEARTH.net. (Jen pro představu, Libor Malý je zakladatel portálů jako např. Jobs.cz, Prace.cz a v roce 2011 prodal mateřskou firmu LMC s.r.o. za cca jednu miliardu Kč.)

Kapitalismu vděčíme za mnohé

Kapitalismus má oproti komunismu obrovskou výhodu v tom, že může fungovat globálně bez investice do mezilidských vztahů. Jinak řečeno, díky jasně vymezenému majetku a právní odpovědnosti, díky schopnosti kvantitativně ohodnotit práci, díky možnosti relativně přesně kalkulovat budoucí zisk a návratnost investic a díky možnosti obchodovat s kýmkoliv na této planetě jsme dosáhli jako lidstvo neuvěřitelného pokroku. Alespoň co se týká materiální stránky života.

Na druhé straně je nutné vnímat, že tato jeho přednost má i negativní stránku a tou je právě časté „odlidštění“ obchodu. Člověk může vydělávat na utrpení druhých aniž by si to třeba sám uvědomoval, protože transakce nemusejí probíhat přímo, jednotliví účastníci na trhu jsou izolovaní, vztahy bývají složitě provázané a jediným ukazatelem v(ý)hodnosti obchodu bývá cena. Akcionář tabákového koncernu získává pravidelně dividendy, zatímco denně umírají po celém světě stovky jeho zákazníků kvůli své závislosti. Tím akcionářem navíc nemusí být fyzická osoba, ale například penzijní fond. Je proto v rámci kapitalismu často i nemožné domyslet něco jako svou „morální odpovědnost“. Uvnitř komunity by ale právě odpovědnost byla zřejmější, protože i mezilidské vztahy uvnitř komunity by byly zřejmější.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem obhájce kapitalismu i komunismu. Oba dva systémy jsou přirozenou součástí lidstva a stejně tak jako je nesmyslné aplikovat komunismus na makroekonomické úrovni (o co se programoví komunisté nesmyslně snaží), bylo by nesmyslné vnucovat lidem kapitalistické vztahy do intimního prostředí komunit založené na vzájemné důvěře a soudržnosti. Přestaňme se ošívat při slově komunismus, ten za nic nemůže. Pokud mermo mocí chceme hledat viníka „komunistického“ teroru v 20. století v teoriích, pak obviňme marxismus-leninismus jako násilnou metodu. Lidé jako je Libor Malý jsou ale důkazem, že i komunismus lze rozvíjet dobrovolnou a mírovou cestou.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | 2 komentáře

Jindřich Štyrský o Nezvalovi

„Břichopásek slaví čtyřicátiny. K této příležitosti vymyslel přepracování Manon Lescaut od abbé Prévosta škrtnuv z ní jeho génia. A E.F. Burian, druhý pitomec, darebák a podvodník z řemesla uvádí ji jako Manon Nezvalovou. Manon rýmuje se s mamon. Soulož génia s dvěma proslulými omáčkáři. Kreténské veršování, ubohá režie. Plagiát Meiercholda: Lháři, nevěřím tvému vlasteneckému nadšení, tvé lásce k rodné hroudě, protože tě znám tak, jak tě nezná nikdo. Vzpomínám kolikrát si mne prodal za čtvrtku vína. A Teigeho, Toyen, Honzla a všechny své nejlepší přátele. Byl jsi básník, veliký básník, proto jsme ti všechno odpouštěli. Teď jsi sračka!“
Jindřich Štyrský

Rubriky: Názory a komentáře | Napsat komentář

O úctě k autoritám

Dnešní společnost není tak hierarchicky uspořádána jako kdysi, přesto se občas tu a tam objeví volání po „úctě k autoritám“. Lépe řečeno se úpadek úcty k autoritám považuje ze příčinu mravního úpadku a vzpomíná se na staré dobré časy, kdy slovo nějaké autority mělo velkou váhu.

Já jsem od narození v tomto dost nekonformní. Pokud cítím, že někdo ode mě očekává nějaké chování jen proto, že on se považuje za jakousi autoritu, vzedme se ve mě odpor a mám tendenci dělat pravý opak. Ano, mám určitý respekt k lidem, kteří oplývají přirozenou autoritou z různých důvodů, paradoxně to ale bývají právě lidé, kteří se necítí být nadřazeni a neočekávají poklonkování.

Co to ve skutečnosti je ona úcta k autoritám? Je to podvědomé přiznání neúcty k lidem, které nepovažujeme za autority. Proč se tolik nemluví o nedostatku úcty k člověku – lhostejno zda bezdomovce, uklízečky, profesora nebo prezidenta? Úcta k autoritám znamená, že dělíme lidi na dvě kategorie – autority zasluhující naši úctu k nim a na zbytek, který nás vlastně ani nezajímá a může nám být lhostejný.

Vzhlížení a přehlížení. Jako by úcta byla nedostatkový statek, který si máme šetřit jen pro vyvolené. Nebo se dokonce cítíme sami nadřazeni a očekáváme od druhých úctu k nám co by autoritě. Tohle vnímání vychází z hierarchického rozdělení nadřízenosti a podřízenosti. Společnost ale není armáda.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | Napsat komentář

Uklízečka vyhodila sušenky, a definovala tak hranice umění

Zpravodajské servery dnes obletěla úsměvná zpráva o italské uklízečce, která omylem vyhodila do smetí část „umělecké“ instalace jako například rozdrobené sušenky, a způsobila tak škodu kolem 10 tisíc eur. Je možné, že jde o pouhou marketingovou mystifikaci, ale to je koneckonců jedno. Ta historka totiž ukazuje, kde alespoň pro mě leží hranice umění.

Marcel Duchamp – Fontána

„Fontána“ Marcela Duchampa, duchovního otce konceptualismu

Nemám nic apriori vůči modernímu umění a nejsem zastydlý staromilec, ale pro mě rozdrobené sušenky prostě nepředstavují umění. Ne proto, že bych v takovém díle odmítal hledat těžko nalezitelný význam (věřím tomu, že autor i ty rozsypané sušenky vytvořil s nějakým záměrem), nýbrž proto, že skutečné umělecké dílo promlouvá samo o sobě a nepotřebuje prostor galerie, aby se stalo uměleckým. Nepotřebuje mít na sobě cedulku UMĚNÍ, aby jej uklízečka omylem nevyhodila do smetí.

Netvrdím, že umění musí být pro každého pochopitelné. Musí být ovšem rozpoznatelné, a to i běžným člověkem bez studia dějin či teorie umění a přehledem v současných trendech. Navíc pochybuji, že i vzdělaný profesor by dokázal poznat uměleckou hodnotu instalace rozdrobených sušenek, kdyby se místo galerie ocitla na ulici vedle zaplivané trafiky. Kdyby ovšem vedle stejné trafiky ležely obrazy dejme tomu Caravaggiovy úrovně, i ten nejprostší člověk by chápal, že vidí něco (mírně řečeno) nenahodilého.

Ale nemusí se jednat nutně o klasiku, i abstraktní umění může promlouvat samo za sebe. Mělo by ale na daném díle být patrné, že ho někdo stvořil a nejedná se o nezamýšlené barevné fleky. Tady podle mého názoru vede hranice umění.

Bohužel, to co se dnes prezentuje jako moderní umění, z velké části postrádá právě tu přirozenou uměleckost. Mantrou je kontext a koncept. Kontext je právě ona berlička, která dává libovolné banalitě nálepku uměleckosti. Stačí rozsypat sušenky ve výstavní místnosti galerie moderního umění a voilà – umění! Doma byste stejné sušenky snědli nebo vyhodili do koše jako italská uklízečka, ale v galerii to je umění? Tak na to já nehraju.

S tím souvisí pojem koncept. Když to slovo slyším, zvedá se mi tlak. Vždy se mi totiž vybaví uhlazení pozéři, co si v galerii navzájem obdivují nejnovější zvratky (doslova). Nejde často ani náznakem o dosažení určitého řemeslné úrovně, jde o koncept! Řemeslo je totiž kýč pro burany, zatímco svazák konceptualismu chrlí své nekonečné série zvratků obarvených potravinářskými barvivy. Tito svazáci si navíc zřejmě myslí, že jdou svým přístupem proti mainstreamu, ve skutečnosti však jsou jeho součástí a dělají právě to, co se od nich očekává. Caravaggio sice namaloval své nejlepší obrazy na zakázku, ovšem kromě vlastního konceptu mistrovsky ovládal řemeslo malby.

Koncept a řemeslo musejí být v určité rovnováze. Dokonale zvládnuté řemeslo bez konceptu může být dechberoucí podívaná, ale umění to není. Dokonale vystavěný koncept bez řemesla je… konceptuální „umění“. Právě ale až spojením těchto dvou složek vzniká podle mého názoru skutečné umění. Umění přemýšlet a tvořit současně – málokdo umí obé na mistrovské úrovni.

Představte si takového spisovatele-konceptualistu, který by ignoroval řemeslnou stránku tvorby při psaní románu a snažil se svůj koncept vyjádřit pomocí náhodně generovaných slov. Kolegové konceptualisté ho budou plácat po ramenou, jakej to je super román, ty rafinovaný odkazy a hlavně, hlavně ten geniální koncept přece! Jen drtivá většina lidí si toho moc nepočte. Ale koho to vlastně zajímá. Řemeslo je přece kýč a psát pro čtenáře přežitek.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 2 komentáře

Fráňa Šrámek: Uprostřed cesty

Ne, nenatrháš z nebe hvězd.
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.

Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát…

Fráňa Šrámek, Básně (1954)

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: | Napsat komentář

Redefinujme hodnoty, jinak uhnijeme pod kulturním nánosem

Před rokem jsem si napsal poznámku: „Úkolem rodičů je vychovat dítě a úkolem dítěte je tenhle kulturní nános v průběhu života ze sebe smýt.“ Tehdy mi to jen tak vytanulo na mysli bez hlubšího přemýšlení co jsem tím vlastně chtěl říct, dnes jsem si ale uvědomil, jak moc je to pravdivé.

Každý z nás pochází z určitého prostředí, byl postupně formován výchovou svých rodičů, vlivem školy, kamarádů a společnost obecně. Dítěti jsou vštěpovány určité hodnoty a většinou se nepovažuje za správné, aby o těchto hodnotách člověk nějak pochyboval. Takové dítě se označí za drzé a hotovo.

Když ale člověk dospěje, má tu skvělou možnost konečně tento kulturní nános, co na něj nanesli rodiče, škola nebo společnost přehodnocovat. Už není ten prcek, kterého může kdekdo označit za drzouna. Už není pod tak silným vlivem autorit, aby si nemohl dovolit zpochybňovat i to, co se považuje za nezpochybnitelné.

Tento proces bych nazval redefinice hodnot a svým způsobem nikdy nekončí a zabere celý život. Jde o to, abychom každou věc, která nám byla vštěpena bez vlastního úsudku, důkladně přezkoumali. Předkládali si argumenty a protiargumenty. Abychom se nebáli zpochybnit i ta největší tabu a ptát se sami sebe, proč bychom měl přistoupit na tezi, která nám byla v dětství vštěpena. Že nám to říkali rodiče nebo učitelé? Vyserte se na to. Teď je na vás, abyste se postavili světu čelem.

Mnohdy dojdeme vlastním rozumem k tomu, že to co nám bylo vštěpováno je opravdu správné, že to dává smysl. Že pro určité fungování společnosti dávají smysl i věci, které se na první pohled zdají nesmyslné. A je naprosto v pořádku takovou věc přijmout, pokud si ji řádně vyargumentujeme.

Někdy ale zjistíme, že cosi co nám bylo vštěpováno, smysl nedává. Že to je právě ten kulturní nános předávaný z generace na generaci a který nemá žádné praktické odůvodnění a že vlastně existuje jen z nějaké společenské setrvačnosti. Pokud chce člověk vnitřně dospět, musí se naučit takovou věc odmítnout. I kdyby tím člověk měl zpochybnit světonázor a výchovu svých rodičů, i kdyby se měl dostat do nepřízně okolí a společností měl být považován za podivína, je třeba nesmysl nazvat nesmyslem a zavrhnout jej. Hledat pravdu. Jinak zůstane navždy pouhým dítětem, které se nedokáže hodnotově osamostatnit.

Redefinice hodnot nebývá příjemná. Některé věci musíme v průběhu života redefinovat dokonce několikrát a stejně nedojdeme k nějaké konečné pravdě. Ale už ta snaha o nalezení pravdy nás posouvá dál. Když nic jiného, alespoň vnitřně neuhnijeme pod tím kulturním nánosem.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , , , | 1 komentář

Andy Goldsworthy (2001)

Film o umělci se sám může stát uměleckým dílem. Nabízí jedinečnou cestu do „krajin vnitřních a vnějších“ se skotským výtvarníkem a legendou land artu. Goldsworthy používá materiál, který nachází v krajině, a vytváří z něj díla pro konkrétní prostor (site-specific). Poslední slovo při tvorbě ponechává zvoleným prvkům, místu a klimatu: konstelace dřeva, listů či ledu ožívají pohybem, podléhají erozi a času. Německý filmař Riedelsheimer putoval s Goldsworthym jeden rok. Snímá ho intimně, nechává ho zlehka komentovat jeho snahu pomoci „vidět to, co nikdy dřív, i když to tam po celou dobu bylo, ale byli jsme vůči tomu slepí.“
ČSFD

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | Napsat komentář

O víře ateistické

Člověk má na nějakou věc názor. Někdo má zase jiný. A třetí říká, že „nemá názor“. Přitom má názor stejně jako ti dva předchozí. Nemít názor je názor sám o sobě. Absence názoru vyjadřuje postoj člověka k dané věci – ať už jde cílenou ignoranci, lhostejnost nebo pouhou pasivitu.

Ovšem, ne každá absence názoru vyjadřuje názor. Novorozenec skutečně nemá na mnoho věcí názor, protože o mnohých věcech ještě neví. Pokud ale v pozdějším věku víme nebo tušíme, že lze mít na nějakou věc názor a my se zdržíme možnosti vytvořit si aktivně názor, potom implicitně hodnotíme danou věc… utváříme názor.

Protože jak píše Mises ve svém Lidském jednání: „Nedělat nic a být nečinný je totiž také jednání, i ono určuje běh věcí. Kdekoli jsou přítomny podmínky pro lidský zásah, jedná člověk bez ohledu na to, zda zasáhne či nikoli. Ten, kdo snáší, co by mohl změnit, nejedná o nic méně než ten, kdo za účelem dosáhnout odlišného výsledku zasáhne.“

Stejně tak nelze nevěřit v teologickém smyslu. Není věřící pouze ten, kdo věří v Boha nebo obecně v metafyzično. Věřící je i ten, kdo se vědomě zdrží víry. I ateista je věřící stejně jako křesťan, muslim či buddhista. Věří v neomezenost vědy, lépe řečeno lidského poznání. Věří v obecnou platnost logiky a kauzality, věří v rozpoznatelnost reality lidskými smysly. O co menší víra to je než víra „věřících“?

Ba i ten nejagnostičtější agnostik je věřící. Věří, že pravda není poznatelná a proto „nemá názor“. A přece ho má!

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , , | 1 komentář

Odpůrci homosexuálů se mýlí, manželství není veřejnoprávní instituce

Rád bych vyvrátil omyl, kterým konzervativci a vůbec odpůrci homosexuálních sňatků argumentují a v posledním článku jej rozvádí i Ladislav Jakl. Nechci se pouštět do obecné polemiky na toto téma, to už udělal lépe Martin Pánek, jde mi pouze o vyjasnění pojmů.

Ladislav Jakl píše:

„Manželství (stejně jako různé formy registrace partnerského vztahu) je sice svazkem dvou stran, ale nikoli dvou partnerů, jak se asi leckdo domnívá. Je svazkem partnerů na straně jedné a státu na straně druhé. Je státní institucí, je nástrojem veřejného práva.“

Toto je zjevná nepravda. Manželství, respektive rodinné právo, spadá odjakživa do oblasti soukromého práva. Člověk nemusí být vystudovaný právník (ani já nejsem), aby chápal rozdíl mezi soukromým a veřejným právem. Jak píše profesor Gerloch ve své Teorii práva, „soukromoprávní vztahy mají převážně majetkový charakter a z tohoto pohledu se sem tradičně řadí občanské, obchodní, rodinné, pracovní a také mezinárodní soukromé a obchodní právo.“ Dále píše, že rodinné právo je derivátem občanského práva a tomu i odpovídá nynější trend – komunistický zákon o rodině, který platil od roku 1964, byl zrušen a od 1. ledna je rodinné právo zakotveno přímo v novém občanském zákoníku. Rodina tedy není žádná státní instituce ani nástrojem veřejného práva.

Dále Jakl píše:

„Umím si představit důsledného libertariána, který bude požadovat odstátnění partnerských vztahů, tedy ponechání i manželství soukromoprávním smluvním nástrojům.“

Žádné odstátnění se konat nemusí – manželství je odstátněno. Stát pouze definuje manželství, upravuje podmínky vzniku a zániku, povinnosti manželů a pod., nicméně manželství je instituce soukromá a stát není jejím přímým účastníkem. Můžeme se bavit o tom, zda by stát vůbec měl nějak upravovat podobu manželství, to ale je věc jiná a vůbec nesouvisí se soukromoprávností rodinného práva.

„Pokud ale chce libertarián naopak vytvořit novou privilegovanou veřejnou instituci: státem registrovaný svazek homosexuálů, pak je přinejmenším nekonzistentní. Prostě si nevšiml, že k naprosté svobodě v partnerských vztazích zcela postačí volnost žít podle soukromého práva.“

Zde už pan Jakl jen dedukuje z chybných předpokladů. Rodina je privilegovanou veřejnou institucí asi tolik jako společnost s ručením omezeným. Definuje ji obchodní zákoník, upravuje podmínky vzniku, zániku, povinnosti společeníků… zkrátka úplně stejně jako činí v případě rodiny, respektive manželství. Napadlo by ale pana Jakla vyvozovat závěr, že s.r.o. je privilegovaná veřejná instituce a že společníci při zakládání firmy uzavírají smlouvu se státem?

Když zůstanu u příměru k s.r.o., pak pan Jakl a odpůrci homosexuálních sňatků tvrdí asi toto: Společnost s ručením omezeným je tradiční veřejná instituce, které stát přiznává určitá privilegia. Společnost s ručením omezeným je základ státu a jejím úkolem je vyrábět kvalitní výrobky. Odmítáme snahy o zrovnoprávnění firem, které nebudou vyrábět, ale pouze prodávat nebo nedejbože poskytovat služby. Nic proti obchodníkům a poskytovatelům služeb – jsou to přece taky lidé. Ale jak mohou chtít vytvořit s.r.o., když nebudou vyrábět výrobky? Vyrábět výrobky je přece tradiční podstata společnosti s ručením omezeným.

A já jen dodávám: Nediskriminujme obchodníky a poskytovatel služeb a umožněme jim stejně jako výrobcům zakládat „eseróčka“!

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 2 komentáře