Zrušme tajné volby a naučme se nést občanskou odpovědnost

Jsem zastánce veřejných voleb – systému, kdy lidé nevolí anonymně do urny, ale naopak jejich hlas je spárován s jejich identitou a veřejně dostupný na internetu. Pro drtivou většinu lidí je to asi hodně kontroverzní, šílená představa. Lépe řečeno, drtivá většina lidí nikdy ani neuvažovala, že by se mohlo volit třeba jinak než tajně za plentou.

Vycházím z toho, že pokud se chci účastnit voleb a tím spoluovlivňovat podobu volených orgánů a nepřímo se podílet na exekutivě, není legitimní tak činit anonymně, skrytě, bez odpovědnosti. Voliči přece nedělají nic jiného než to, že delegují svoji demokratickou pravomoc na své zastupitele, jejichž hlasování ale není tajné. No jak by se vám líbilo, kdyby hlasování poslanců bylo tajné? Nikdo by nevěděl, kdo pro co hlasoval, nikdo by nemusel v médiích nic vysvětlovat, nikdo by nebyl za nic odpovědný. Považujeme za samozřejmost, že si můžeme dohledat, kdo jak ve Sněmovně hlasoval, tak proč nedokážeme přijmout odpovědnost i na úrovni běžného voliče? Zkusím argumentovat proti dvěma nejčastějším námitkám.

Námitka č. 1: Lidé nebudou volit svobodně, protože budou vystaveni (potenciálnímu) tlaku rodiny, sousedů, zaměstnavatele…
Dochází zde k nepochopení, co to vlastně svoboda znamená. Svoboda není libovůle. Svoboda znamená, že se nějak rozhoduji a jednám podle své vůle, ale současně nesu za svoje jednání odpovědnost. Být vystavěn společenskému tlaku je tedy naprosto přirozené, je to dennodenní součástí svobody. Je snad nesvobodný člověk, který neuráží lidi okolo něj, protože by se s ním jinak nebavili a považovali ho za arogantního hlupáka? Mohli bychom přece tvrdit, že nemůže dostatečně vyjádřit své nejhlubší přesvědčení o druhých, protože by byl vystaven tlaku okolí a tudíž není dostatečně svobodný. Mohli bychom také tvrdit, že člověk není svobodný, protože nemůže nedodržovat základní hygienu aniž by byl vystaven tlaku okolí.

Takto bychom mohli pokračovat a zjistili bychom, že vlastně prakticky vždy ve svém jednání zohledňujeme reakci okolí. Mohli bychom také zabrousit do psychologie a zjistit,že podle Freuda jsme vlastně jen jakési biologické reaktivní bytosti poháněné fyziologickými silami a pudy. Z nějakého vyššího filozofického hlediska tak možná žádná svoboda ve skutečnosti neexistuje. V běžném pojetí svobody ale samozřejmě svobodní jsme, a to i když bychom volili veřejně a nesli za to společenskou odpovědnost.

Námitka č. 2: Vytvářet voličské seznamy je nebezpečné. K moci se může dostat diktátor nebo totalitní strana a političtí odpůrci budou perzekvováni.
Na začátek se hodí říct, že například všechny ústavy platné v období komunismu deklarovaly volby s tajným hlasováním. Přesto víme, že v praxi nebylo žádoucí toto právo využívat (odhlédneme-li od omezené možnosti volby) a kdo ho využil a šel za plentu, stal se ihned podezřelým a vystavoval se riziku šikany ze strany státních orgánů. Chci tím tedy říct, že podobné „seznamy“ politických odpůrců si totalitní moc může vytvářet i s deklarovanou tajnou volbou v ústavě.

Současně z historie víme, že dva totalitní režimy, které nás během 20. století postihly – komunismus v Československu a nacismus v Německu – se dostaly k moci prostřednictvím voleb s tajným hlasováním. A podle mého názoru bylo tajné hlasování jednou z příčin jejich masového úspěchu. Protože žádný z těch milionů voličů Gottwalda a Hitlera nemusel nést byť minimální společenskou odpovědnost za svůj hlas totalitní ideologii. Žádný z těch voličů nemusel „jít s kůži na trh“, nikdo nemusel riskovat, že se s ním přestanou bavit rozumně smýšlející známí, že ho třeba přestanou zdravit sousedi, že ho někdo nezaměstná a podobně.

Ano, posuzuji tehdejší situaci z dnešního pohledu. Za Gottwalda a Hitlera pochopitelně neexistoval internet, takže nějaká „ostuda“ mohla být spíše lokálního charakteru. Dnes by snadnou dostupností informace, koho volil Franta Novák z Horní Dolní, mělo mnohem větší dopad na voličské rozhodování. Příznivce extremistické strany či totalitní ideologie by mnohem více zvažoval, zda je ochoten nést odpovědnost za svůj hlas v podobě veřejného a dostupného záznamu na internetu. Část z nich by asi k volbám vůbec nešla, část z nich by třeba volila umírněnější uskupení. V každém případě by extremisté ztratili hlasy a došlo k určité normalizaci hlasů odpovídající tomu, co většinová společnost považuje za akceptovatelné. Pravděpodobnost vzestupu totalitní ideologie v případě veřejných voleb by tedy byla podstatně menší než v případě tajných.

Netvrdím, že to co většinová společnost považuje normální, je vždy nutně správné. Co jiného je ale obecně morálka než většinovou společností akceptovatelné jednání? Dá se teda říct, že můj návrh nedělá nic jiného než že rozšiřuje oblast působení morálky do oblasti volebního rozhodování. A každý má možnost její hranice překročit, pokud to uzná za vhodné, jen musí nést odpovědnost. Veřejné volby také automaticky neznamenají, že budou biti příznivci menšinových ideologií a politických proudů. Sám jsem volič a příznivec neparlamentní Strany svobodných občanů, dvakrát jsem za stranu kandidoval a veřejně tedy figuruji na kandidátních listinách, jsem docela vyhraněný libertarián (svým způsobem extremista) a se svými názory se nějak netajím – přesto nepociťuji, že bych kvůli tomu čelil tlaku. Pokud ale nějaká strana otevřeně hlásí třídní či etnickou nenávist, veřejně se k tomuto přihlásit už bude pro člověka asi složitější. Ano, určité xenofobní nálady ve společnosti existují, přesto být voličem nácků není nic, čím by se člověk chlubil, pokud svoje náckovství nedává jinak otevřeně najevo.

A pokud se už stane, že se k moci dostane diktátor, co bude chtít zatopit politickým oponentům… kdo dnes v případě tajných voleb zajistí ochranu zvoleným zastupitelům? Kdo dnes zajistí ochranu všem těm (neúspěšným) desetitisícům kandidátů od komunálních, přes parlamentní až po prezidentské volby, které je možné na kandidátních listinách dohledat na internetu? Proč tito lidé mají nést riziko totalitní perzekuce a jejich voliči nikoliv? A kdo mně zajistí, že za tento publikovaný článek nebudu perzekvován? Nikdo, to je riziko života.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 1 komentář

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota

„Včera jsme pochovali strýce, ranila ho mrtvice tam v jeho hradle, byly prázdniny, a tak jeho kamarádi odejeli do lesů a k vodě, a tak nikdo nepřišel v těch
horkách července a strýc ležel patnáct dní mrtvý na podlaze hradla, až ho našel strojvedoucí už v mouchách a červech a tělo strýce se tak rozteklo po linoleu jako kamambert. Když přijeli zřízenci pohřební služby, tak vzali ze strýce jen to, co drželo v šatech, a potom přiběhli pro mne a já, zvyklý z toho mého sklepení, já musel lopatkou a potom zednickou lžící z linolea seškrábat do podlahy zapečené zbytky, dali mi láhev rumu a já jsem tichý a pozorný seškrabával všechno to tělesné, co ze strýce zbylo; nejvíc práce mi dalo dostat z linolea jeho zrzavé vlasy, které se zapustily tak, jako když nákladní auto přejede na dálnici ježka, musel jsem na to vzít majzlík, a když jsem byl hotov, tak jsem ty zbytky nacpal pod šaty strýce ležícího v rakvi…“

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: | Napsat komentář

O štěstí

Dlouho mi trvalo nacházet štěstí. Málokdy jsem si řekl – teď jsem šťastný, tohle je ten skvělý okamžik, pro který stojí žít. Přítomnost prožívám v celé její komplexnosti a je pro mě těžké zachytit v daný okamžik tu mušku zlatou, která prolétne přítomností během oka mžiku.

Postupem času jsem si až zpětně začal uvědomovat, kdy jsem byl skutečně šťastný. Byly to vcelku nenápadné chvíle, kdy jsem v danou chvíli vůbec nepociťoval něco jako štěstí. Dost často jsem byl naopak otrávený, ve stresu, nebezpečí nebo fyzicky vyčerpán. Vždy ale s lidmi, které mám rád.

Hledání štěstí je jako rýžování zlata, kdy na počátku máte kýbl písku a kamení a na konci zůstane jedno malé zářivé zlaté zrnko. A tak jsem se naučil nacházet štěstí. Když se nyní procházím po rozpáleném písku a ostrém kamení, tak nějak podvědomě tuším, že někde pod nohami mám ono malé zlaté zrnko, které mi jednou čas vyrýžuje.

Rubriky: Filosofie | Štítky: | 1 komentář

Bez dotací by se točily jen Babovřesky…

Když dojde řeč na rušení dotací na kulturu a speciálně film, začnou zastánci starých pořádků argumentovat tím, že bez dotací by si na sebe dokázal vydělat jen primitivní brak jako třeba líbivá lidová komedie Babovřesky. Málokdo z nich ovšem tuší, že právě toto Troškovo veledílo, dostalo ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie v roce 2012 dotaci ve výši 5 717 200 Kč (odkaz vede na .xls).

Ano čtete správně: fond, který má být údajně záchranou české kultury před zločinnými tržními mechanismy, podpořil necelými šesti miliony korun film, který získal na Česko-Slovenské filmové databázi hodnocení 25 % a umístil se na úctyhodném 233. místě nejhorších filmů. Tolik ke schopnosti státních úředníků rozpoznat kvalitu od braku. Gratulki.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 3 komentáře

Komunismus není sprosté slovo

Tento článek je takový můj coming out. Už delší dobu toto téma nosím v hlavě, ale dlouho jsem se vyhýbal o něm psát, protože komunismus je takové společenském tabu. Ve „slušné“ společnosti se sluší vůči komunismu pouze vymezovat, hledat v něm prapůvod všeho zla a jakmile se někdo jen pokusí nahlédnout na tento koncept z jiné perspektivy, je okamžitě označen za levičáka. Naštěstí jsem už dospěl do věku, kdy jsou mi termíny jako pravice a levice ukradené a jediným relevantním měřítkem ve vztahu k politice je pro mě míra etatismu.

Karel Marx a Friedrich Engels

Nebojte, nehodlám v žádném případě zpochybňovat zlo, které ve 20. století napáchala (a ještě páchá) komunistická totalita na celém světě. Odsoudit ovšem komunismus jako takový kvůli konkrétní politické ideologii, která si jej vetkla do názvu a která jeho ideály zneužila pro legitimizaci násilí, je přinejmenším známka nepoctivého myšlení.

Komunismus není Marx a Engels. Komunismus není třídní boj. Komunismus není znárodňování. Zapomeňte prakticky na vše, co jste o komunismu slyšeli nebo co vám starším ve škole vtloukali do hlavy. To totiž není pravá podstata komunismu, ale jeho konkrétní extremistické pojetí. Marxismus-leninismus. Je to podobné jako kdybychom patriotismus redukovali na politickou ideologii šovinismu. Bylo by snad špatné pociťovat lásku k vlasti, kdyby nacisté uskutečnili svoje zvěrstva pod hlavičkou Patriotistické strany a kdyby nějací pánové v 19. století napsali Patriotistický manifest?

Karel Marx a Friedrich Engels nevymysleli komunismus, pouze jej aplikovali na vlastní ideologii. A co víc, tato ideologie byla od samého počátku etatistická (tedy založená na nedobrovolnosti) a násilná. Právě zde vězí ono zlo, které si většina lidí představí pod pojmem komunismus. Ovšem laciným odsouzením komunismu jako celku nám bude vždy unikat skutečná příčina nebezpečnosti marxleninského komunismu a tím nerozpoznáme potenciální nebezpečnost jiných ideologií stavící na líbivých ideálech. Jinak řečeno – zavrženíhodná byla a je marxisticko-leninská „metoda“ dosažení komunismu, nikoliv komunismus jako takový.

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb

Komunismus ve své podstatě není žádná politická ideologie, ale jeden z přirozených způsobů sociální interakce (kooperace), ve kterém platí ono známé heslo: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Na první pohled zní naivně a utopicky, ale ve skutečnosti to každý z běžného života dobře známe. Když si na Vánoce se svou rodinou a přáteli nadělíte dárky, není to snad projev komunismu? Očekává snad matka, že od desetiletého syna dostane tolik co třeba od vydělávajícího manžela? A když připraví štědrovečerní večeři, zkasíruje poté rodinné příslušníky nebo jim vystaví fakturu?

Když děcka po škole hrají fotbal, také neodvádí výkon podle nějaké smluvené odměny (žádná je nečeká), ale snaží se každý z nich vydat v zájmu svého týmu ze sebe to nejlepší. A konečně, co nejrůznější spolky (komunity), kde se setkávají lidé se společným zájmem a často bez nároku na odměnu odvádějí výkony pro jejich spolek? Co desetitisíce dobrovolníků a dárců?

Vždyť i ta „nejpravicovější“ česká strana jako jsou Svobodní funguje víceméně na komunistickém principu. Minimální roční členský příspěvek je stanoven podle schopnosti platit – studenti a senioři platí minimálně 300 Kč, ostatní 1000 Kč. Každý ale samozřejmě může zaplatit více, podle svých možností. Může stranu finančně podpořit i během předvolební kampaně, ale i kdyby zaplatil 100x více než ostatní, nezíská za to o nic větší hlas uvnitř strany. Dobrovolníci rozdávají letáky a pomáhají s kampaněmi. Příznivci strany mají ve vnitrostranických primárkách stejný hlas jako členové, ačkoliv nemají takovou zodpovědnost. I přes nejrůznější názorové rozdíly jde přitom všem o to, aby strana rostla a získala ve volbách co nejvíce hlasů.

Všechny tyto projevy mají jedno společné – jedná se o dary, nikoliv o směnu obchod. Nejedná se tedy ani o barterový obchod. Obdarováváme zkrátka bez nároku na konkrétní protihodnotu v zájmu nějaké komunity. Rodiče nevedou dětem účet, který by jim dali jednou v dospělosti k proplacení. Samozřejmě, mohou očekávat, že jim jejich lásku a péči děti jednou vrátí, ale není to nic vymahatelného. Je to zkrátka dar a i dary se oplácejí.

Chápeme tyto projevy jako přirozené a ony přirozené taky jsou. Co jiného než komunismus fungoval uvnitř pravěké tlupy, kdy muži šli lovit mamuta, ženy se mezitím staraly o děti a udržovaly oheň a poté se všichni společně najedli?

Toto je skutečný komunismus založený na dobrovolnosti a nezatížený politickou ideologií. Komunismus a kapitalismus nejsou v rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují. Komunismus funguje dobře uvnitř menších komunit, kde se lidé vzájemně znají, protože je založen primárně na důvěře. Nicméně díky internetu dnes už nejsou tyto komunity limitovány územně a je možné budovat dobrovolné online komunity založené na ekonomice daru napříč celým světem. Právě o to se pokouší například Libor Malý a jeho kolegové se svým projektem HEARTH.net. (Jen pro představu, Libor Malý je zakladatel portálů jako např. Jobs.cz, Prace.cz a v roce 2011 prodal mateřskou firmu LMC s.r.o. za cca jednu miliardu Kč.)

Kapitalismu vděčíme za mnohé

Kapitalismus má oproti komunismu obrovskou výhodu v tom, že může fungovat globálně bez investice do mezilidských vztahů. Jinak řečeno, díky jasně vymezenému majetku a právní odpovědnosti, díky schopnosti kvantitativně ohodnotit práci, díky možnosti relativně přesně kalkulovat budoucí zisk a návratnost investic a díky možnosti obchodovat s kýmkoliv na této planetě jsme dosáhli jako lidstvo neuvěřitelného pokroku. Alespoň co se týká materiální stránky života.

Na druhé straně je nutné vnímat, že tato jeho přednost má i negativní stránku a tou je právě časté „odlidštění“ obchodu. Člověk může vydělávat na utrpení druhých aniž by si to třeba sám uvědomoval, protože transakce nemusejí probíhat přímo, jednotliví účastníci na trhu jsou izolovaní, vztahy bývají složitě provázané a jediným ukazatelem v(ý)hodnosti obchodu bývá cena. Akcionář tabákového koncernu získává pravidelně dividendy, zatímco denně umírají po celém světě stovky jeho zákazníků kvůli své závislosti. Tím akcionářem navíc nemusí být fyzická osoba, ale například penzijní fond. Je proto v rámci kapitalismu často i nemožné domyslet něco jako svou „morální odpovědnost“. Uvnitř komunity by ale právě odpovědnost byla zřejmější, protože i mezilidské vztahy uvnitř komunity by byly zřejmější.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem obhájce kapitalismu i komunismu. Oba dva systémy jsou přirozenou součástí lidstva a stejně tak jako je nesmyslné aplikovat komunismus na makroekonomické úrovni (o co se programoví komunisté nesmyslně snaží), bylo by nesmyslné vnucovat lidem kapitalistické vztahy do intimního prostředí komunit založené na vzájemné důvěře a soudržnosti. Přestaňme se ošívat při slově komunismus, ten za nic nemůže. Pokud mermo mocí chceme hledat viníka „komunistického“ teroru v 20. století v teoriích, pak obviňme marxismus-leninismus jako násilnou metodu. Lidé jako je Libor Malý jsou ale důkazem, že i komunismus lze rozvíjet dobrovolnou a mírovou cestou.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | 2 komentáře

Jindřich Štyrský o Nezvalovi

„Břichopásek slaví čtyřicátiny. K této příležitosti vymyslel přepracování Manon Lescaut od abbé Prévosta škrtnuv z ní jeho génia. A E.F. Burian, druhý pitomec, darebák a podvodník z řemesla uvádí ji jako Manon Nezvalovou. Manon rýmuje se s mamon. Soulož génia s dvěma proslulými omáčkáři. Kreténské veršování, ubohá režie. Plagiát Meiercholda: Lháři, nevěřím tvému vlasteneckému nadšení, tvé lásce k rodné hroudě, protože tě znám tak, jak tě nezná nikdo. Vzpomínám kolikrát si mne prodal za čtvrtku vína. A Teigeho, Toyen, Honzla a všechny své nejlepší přátele. Byl jsi básník, veliký básník, proto jsme ti všechno odpouštěli. Teď jsi sračka!“
Jindřich Štyrský

Rubriky: Názory a komentáře | Napsat komentář

O úctě k autoritám

Dnešní společnost není tak hierarchicky uspořádána jako kdysi, přesto se občas tu a tam objeví volání po „úctě k autoritám“. Lépe řečeno se úpadek úcty k autoritám považuje ze příčinu mravního úpadku a vzpomíná se na staré dobré časy, kdy slovo nějaké autority mělo velkou váhu.

Já jsem od narození v tomto dost nekonformní. Pokud cítím, že někdo ode mě očekává nějaké chování jen proto, že on se považuje za jakousi autoritu, vzedme se ve mě odpor a mám tendenci dělat pravý opak. Ano, mám určitý respekt k lidem, kteří oplývají přirozenou autoritou z různých důvodů, paradoxně to ale bývají právě lidé, kteří se necítí být nadřazeni a neočekávají poklonkování.

Co to ve skutečnosti je ona úcta k autoritám? Je to podvědomé přiznání neúcty k lidem, které nepovažujeme za autority. Proč se tolik nemluví o nedostatku úcty k člověku – lhostejno zda bezdomovce, uklízečky, profesora nebo prezidenta? Úcta k autoritám znamená, že dělíme lidi na dvě kategorie – autority zasluhující naši úctu k nim a na zbytek, který nás vlastně ani nezajímá a může nám být lhostejný.

Vzhlížení a přehlížení. Jako by úcta byla nedostatkový statek, který si máme šetřit jen pro vyvolené. Nebo se dokonce cítíme sami nadřazeni a očekáváme od druhých úctu k nám co by autoritě. Tohle vnímání vychází z hierarchického rozdělení nadřízenosti a podřízenosti. Společnost ale není armáda.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | 1 komentář

Uklízečka vyhodila sušenky, a definovala tak hranice umění

Zpravodajské servery dnes obletěla úsměvná zpráva o italské uklízečce, která omylem vyhodila do smetí část „umělecké“ instalace jako například rozdrobené sušenky, a způsobila tak škodu kolem 10 tisíc eur. Je možné, že jde o pouhou marketingovou mystifikaci, ale to je koneckonců jedno. Ta historka totiž ukazuje, kde alespoň pro mě leží hranice umění.

Marcel Duchamp – Fontána

„Fontána“ Marcela Duchampa, duchovního otce konceptualismu

Nemám nic apriori vůči modernímu umění a nejsem zastydlý staromilec, ale pro mě rozdrobené sušenky prostě nepředstavují umění. Ne proto, že bych v takovém díle odmítal hledat těžko nalezitelný význam (věřím tomu, že autor i ty rozsypané sušenky vytvořil s nějakým záměrem), nýbrž proto, že skutečné umělecké dílo promlouvá samo o sobě a nepotřebuje prostor galerie, aby se stalo uměleckým. Nepotřebuje mít na sobě cedulku UMĚNÍ, aby jej uklízečka omylem nevyhodila do smetí.

Netvrdím, že umění musí být pro každého pochopitelné. Musí být ovšem rozpoznatelné, a to i běžným člověkem bez studia dějin či teorie umění a přehledem v současných trendech. Navíc pochybuji, že i vzdělaný profesor by dokázal poznat uměleckou hodnotu instalace rozdrobených sušenek, kdyby se místo galerie ocitla na ulici vedle zaplivané trafiky. Kdyby ovšem vedle stejné trafiky ležely obrazy dejme tomu Caravaggiovy úrovně, i ten nejprostší člověk by chápal, že vidí něco (mírně řečeno) nenahodilého.

Ale nemusí se jednat nutně o klasiku, i abstraktní umění může promlouvat samo za sebe. Mělo by ale na daném díle být patrné, že ho někdo stvořil a nejedná se o nezamýšlené barevné fleky. Tady podle mého názoru vede hranice umění.

Bohužel, to co se dnes prezentuje jako moderní umění, z velké části postrádá právě tu přirozenou uměleckost. Mantrou je kontext a koncept. Kontext je právě ona berlička, která dává libovolné banalitě nálepku uměleckosti. Stačí rozsypat sušenky ve výstavní místnosti galerie moderního umění a voilà – umění! Doma byste stejné sušenky snědli nebo vyhodili do koše jako italská uklízečka, ale v galerii to je umění? Tak na to já nehraju.

S tím souvisí pojem koncept. Když to slovo slyším, zvedá se mi tlak. Vždy se mi totiž vybaví uhlazení pozéři, co si v galerii navzájem obdivují nejnovější zvratky (doslova). Nejde často ani náznakem o dosažení určitého řemeslné úrovně, jde o koncept! Řemeslo je totiž kýč pro burany, zatímco svazák konceptualismu chrlí své nekonečné série zvratků obarvených potravinářskými barvivy. Tito svazáci si navíc zřejmě myslí, že jdou svým přístupem proti mainstreamu, ve skutečnosti však jsou jeho součástí a dělají právě to, co se od nich očekává. Caravaggio sice namaloval své nejlepší obrazy na zakázku, ovšem kromě vlastního konceptu mistrovsky ovládal řemeslo malby.

Koncept a řemeslo musejí být v určité rovnováze. Dokonale zvládnuté řemeslo bez konceptu může být dechberoucí podívaná, ale umění to není. Dokonale vystavěný koncept bez řemesla je… konceptuální „umění“. Právě ale až spojením těchto dvou složek vzniká podle mého názoru skutečné umění. Umění přemýšlet a tvořit současně – málokdo umí obé na mistrovské úrovni.

Představte si takového spisovatele-konceptualistu, který by ignoroval řemeslnou stránku tvorby při psaní románu a snažil se svůj koncept vyjádřit pomocí náhodně generovaných slov. Kolegové konceptualisté ho budou plácat po ramenou, jakej to je super román, ty rafinovaný odkazy a hlavně, hlavně ten geniální koncept přece! Jen drtivá většina lidí si toho moc nepočte. Ale koho to vlastně zajímá. Řemeslo je přece kýč a psát pro čtenáře přežitek.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 2 komentáře

Fráňa Šrámek: Uprostřed cesty

Ne, nenatrháš z nebe hvězd.
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.

Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát…

Fráňa Šrámek, Básně (1954)

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: | Napsat komentář

Redefinujme hodnoty, jinak uhnijeme pod kulturním nánosem

Před rokem jsem si napsal poznámku: „Úkolem rodičů je vychovat dítě a úkolem dítěte je tenhle kulturní nános v průběhu života ze sebe smýt.“ Tehdy mi to jen tak vytanulo na mysli bez hlubšího přemýšlení co jsem tím vlastně chtěl říct, dnes jsem si ale uvědomil, jak moc je to pravdivé.

Každý z nás pochází z určitého prostředí, byl postupně formován výchovou svých rodičů, vlivem školy, kamarádů a společnost obecně. Dítěti jsou vštěpovány určité hodnoty a většinou se nepovažuje za správné, aby o těchto hodnotách člověk nějak pochyboval. Takové dítě se označí za drzé a hotovo.

Když ale člověk dospěje, má tu skvělou možnost konečně tento kulturní nános, co na něj nanesli rodiče, škola nebo společnost přehodnocovat. Už není ten prcek, kterého může kdekdo označit za drzouna. Už není pod tak silným vlivem autorit, aby si nemohl dovolit zpochybňovat i to, co se považuje za nezpochybnitelné.

Tento proces bych nazval redefinice hodnot a svým způsobem nikdy nekončí a zabere celý život. Jde o to, abychom každou věc, která nám byla vštěpena bez vlastního úsudku, důkladně přezkoumali. Předkládali si argumenty a protiargumenty. Abychom se nebáli zpochybnit i ta největší tabu a ptát se sami sebe, proč bychom měl přistoupit na tezi, která nám byla v dětství vštěpena. Že nám to říkali rodiče nebo učitelé? Vyserte se na to. Teď je na vás, abyste se postavili světu čelem.

Mnohdy dojdeme vlastním rozumem k tomu, že to co nám bylo vštěpováno je opravdu správné, že to dává smysl. Že pro určité fungování společnosti dávají smysl i věci, které se na první pohled zdají nesmyslné. A je naprosto v pořádku takovou věc přijmout, pokud si ji řádně vyargumentujeme.

Někdy ale zjistíme, že cosi co nám bylo vštěpováno, smysl nedává. Že to je právě ten kulturní nános předávaný z generace na generaci a který nemá žádné praktické odůvodnění a že vlastně existuje jen z nějaké společenské setrvačnosti. Pokud chce člověk vnitřně dospět, musí se naučit takovou věc odmítnout. I kdyby tím člověk měl zpochybnit světonázor a výchovu svých rodičů, i kdyby se měl dostat do nepřízně okolí a společností měl být považován za podivína, je třeba nesmysl nazvat nesmyslem a zavrhnout jej. Hledat pravdu. Jinak zůstane navždy pouhým dítětem, které se nedokáže hodnotově osamostatnit.

Redefinice hodnot nebývá příjemná. Některé věci musíme v průběhu života redefinovat dokonce několikrát a stejně nedojdeme k nějaké konečné pravdě. Ale už ta snaha o nalezení pravdy nás posouvá dál. Když nic jiného, alespoň vnitřně neuhnijeme pod tím kulturním nánosem.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , , , | 1 komentář