Když jsem se prohrabával archivem mého starého blogu, našel jsem tenhle třídílný pokus o sepsání knížky. Je to téměř pět let starý, v době psaní mi bylo 18 let, byl jsem inspirovanej Útěkem do divočiny, Klubem rváčů, bítníkama a byl jsem taky větší nihilista než dnes :-) A hlavně jsem měl před maturitou a tak jsem si takhle ventiloval podvědomí :-D Psaný je to v první osobě a přestože děj vychází z reálných postav, některých skutečných zážitků (zpěv na náměstí) a mých tehdejších pocitů, jedná se koncepčně o fikci :-) Na Snílcích jsem dál nepracoval, ale vychází z nich GanjaStory.
Kapitola I.
Člověk je člověkem pouze jednou. Jednou naskočí do toho zatracenýho, pěkně rozhrkanýho vlaku a jede, jede – vystupuje se na až konečné a zpátky cesty není. V životě se dá přestoupit do různejch vlaků, ale každej vás vždy jen vzdaluje od snu, který jste kdysi měli.
Když jsme si s Adisem a Jírou dali ve třeťáku na gymplu slib, že někdy musíme podniknou nějakou bláznivou cestu pryč od všeho toho zmatku, chaosu a společnosti, netušil jsem a neveřil, že tento slib někdy doopravdy splníme. Byl to tehdy přeci jen potrhlý nápad tří magorů, kteří stáli v noci v neskutečným lijáku u nás na nádraží, slití pod vobraz a mírně řečeno zkouření… Takových nápadů jsme měli desítky, možná i stovky. Jednou jsme takhle stáli u fontáty, když jsem dostal nápad, že bychom mohli koupit láhev saponátu a vylejt ho do tý fontáty. Nevím, proč jsme to nakonec udělali, pamatuji si jen, jak ráno jedu autobusem kolem tý fontány a vidím hlouček lidí postávající u ní, kolem všude pěna. Bylo jí tolik, že ani nebyl vidět proud tryskající vody. Měl jsem tehdy chuť zařvat na celej autobus, že to jsem já, koho tahle kravina napadla.
Jednou jsme zase dostali nápad, že by bylo dobré udělat o půl jedný v noci koncert na náměstí. Stoupli jsme si na podium, který na náměstí nějakou dobu stálo a začali vyřvávat ty největší vodrhovačky co jsme znali. Pět minut na to přijeli fízlové. Průser byl navíc v tom, že jsme nebyli plnoletí a to jaksi s chlastem a fízlama nejde dohromady. Chtěli po nás adresy a musím uznat, že jsme měli docela bobky. Já to ale nejspíš zachránil, pač jsem začal něco mlít o tom, že se omlouváme a že musí naši potřebu řvát omluvit, přeci si také vzpomínají, co dělali jako mladí. Jeden fízli se začal řehtat a zalezl do auta. Ten druhej nám řek, ať držíme huby a táhneme domů. Tak jsem táhli.
Zažili jsme toho spolu hodně. A vždy když jsme byli v dobré náladě, vymejšleli jsme neskutečný hovadiny, plácali sme blbosti, který by nás střízlivý nikdy nenapadli. A právě jednou lilo jako z konve a my zmoklý začali přemejšet o smyslu života. Všichni sme ty řeči brali strašne vážně. Dělali sme ze sebe chytrý a rádoby filozofovali na nádraží. Nakonec jsme si slíbili, že až jednou budeme mít hotový školy, tituly a všemožný ty věcičky, že podnikneme velkou cestu. Cestu pryč z toho všemožnýho zmatku a stresu, kterej byl tak nebezpečně blízko každému, že sme s tím prostě museli něco udělat.
Bylo na tom ale i něco racionálního. Touha po cestě a opuštění všech povinností je v každém z nás. Každý se však bojí domyslet cestu do jejího konce a bojí se okolností. Ale proč věci plánovat? Nesnáším plánování, nesnáším nalajnovanej život. Mám rád absurditu, spontánnost a improvizaci, která dělá ze života život. Tak jako se podle schopnosti improvizovat na jevišti pozná kvalita herce, tak podle schopnosti improvizovat v životě se pozná kvalita člověka. Pořádek, ten je jen pro blbce; jen genius se vyzná v chaosu – někde jsem četl a řídím se tím celý život.
Na konci třeťáku dostal Jíra z chemie basu; na konci prázdnin podělal reparát a propadl. Nic to však nezměnilo na našem přátelství a na zážitcích, které nás spojovaly. On si opakoval třeťák a my se s Adisem pomalu blížili k maturitě.
Nikdy jsem nepochopil smysl maturity, ani celého školství. Asi jsem asociální typ, protože za boha nemůžu pochopit, k čemu mi jsou nějaký podělaný známky. Nikdy mě škola nenaučila nic pořádnýho, nikdy mě nenaučila žít. A umět žít, je podle mýho to nejdůležitější a nejpodstatnější, co by se člověk měl naučit. Už i malý děcka ve školce by měli vědět jak žít… Byl jsem ale součástí tohoto prohnilýho systému říkající si školství, a tak jsem buď musel držet hubu a krok, nebo odejít. Samozřejmě, že jsem držel hubu, jelikož zase takovej frajer jsem nebyl, abych si dovolil odejít ze školy, kvůli mýmu odlišnýmu pohledu na svět. Přeci jen jsem měl jinou představu o životě, než jen vytírat podlahy a umejvat pisoáry na nádražních hajzlech. A navíc – ve škole jsem potkal spousty nezapomenutelnejch přátel.
Kapitola II.
Maturita se blížila čím dál tím víc. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Zatímco venku roztával sníh a vykukovala loňská psí hovínka, museli jsme poslouchat ve škole nestravitelný kecy učitelů. Tak dlouho mi trvalo než jsem zjistil, že čas strávený tupým bezmyšlenkovitým zíráním na ty polobohy před tabulí, je naprosto zbytečně strávenej čas. No co, zbývají jen tři měsíce – a potom tralalá pryč…
Dny ubíhaly. Teprve ted jsem si uvědomil, jak málo některý svý spolužáky znám; ti, co jsem považoval za přátele se ukazovali jako nesnesitelní tupci a ti, kterých jsem si za ty čtyři roky vůbec nevšímal, se stávali mejma kámošema. S Adisem a Jírou a Jírou jsme na tom byli ale pořád stejně. Je neuveřitelný jak si lidé vystačí po čtyři roky povídat neustále o tom samým – o životě, chlastu a holkách.
Když jsem zavolal den před maturitou o půl devátý večer Adisovi, jestli nechce zajít na pivko, spokojeně můj návrh kvitoval. Zavolal i Jírovi a taky Fildovi. Sešli jsem se v naší oblíbené hospůdce naproti naší škole, kam jsme občas chodili o přestávkách. Já tam byl o fous dřív a ubalil si několik cigaret. Po chvilce co jsem si zapálil ten novej neozkoušenej tabák přišli. Adis přišel s natrženým víčkem a odřenou levou tváří. Nechtěl o tom mluvit, tak jsme nemluvili. Všichni jsme ale věděli, kde k tomu přišel.
Seděli jsme tam dobrou půldruhou hodinu a byli jsem už docela v náladě. Jíra neustále pokukoval po jakési buchtě naproti nás, kterou jsem od někud znal. Červenala se a ucucávala jakýsi drink. Rozhodli jsme se, že půjdeme. Vyšli jsme ven na ten čerstvej květnovej vzdoušek, kterej nás opil ještě víc než samotný piva. Šli jsme přes most slepého ramene řeky k naší škole a pochcali její dveře. Moc dobře jsme věděli, že pod dveřma je škvíra, kterou všechny chcánky natečou dovnitř a ráno, až se budou davy studentíků drát do školy, budou v těch loužičkách šlapat. Byl to super pocit. Když už jsme se nemohli na školu vysrat, tak jsem se na ni alespoň vychcali.
Byli jsme unavení a rozhodli se jít každej domů spát. Zítra nás čekala údajně zkouška dospělosti a my ji nechtěli podělat. Rozloučili jsme se a já si to štrekoval asi dva kilometry přes celý město domů. Ale tyhle noční návraty jsem měl rád, vždycky jsem moh přemejšlet o tom, na co přes den nezbejvá čas.
Ráno se mi nechtělo vůbec z postele. Budík začal ječet a já měl chuť zaspat do poledne, tak jak jsem to občas dělávat. Jenomže dneska jsem do školy opravdicky musel. Vstal jsem a něco pojedl,vyčistil zuby, trošku si přečísl vlasy a nahodil kvádro. Bylo mi na blití. Ne z těch včerejších pár piv, ale z toho pocitu, že dnes budu trapasit před partou intelektuálů, kteří mě zřejmě nemaj příliš v lásce. Ani já je neměl rád. Neměli sme se rádi navzájem, ale tak nějak ze slušnosti jsme si to nedávali příliš najevo. Ale bůhví, jak mě potopí u maturity…
Dali jsme si s Adisem sraz o půl osmý na tom mostě před školou. Přišel jsem tam a Adis už tam postával v nějakým hloučku a pokuřoval. Vypadal docela komicky v obleku. Naposledy jsem ho viděl v obleku někdy v tanečních před dvěma roky, to ale ještě neměl dredy. Teď tam stál jak Bob Marley před pohřbem. Zapálil jsem si cigáro a opřel se o zábradlí. Odplyvávali jsme z mostu dolů do řeky, slunko příjemně pálilo v zátylku. Parádní den – škoda jen, že jej kazí naše dnešní poslední povinost na tomto gymplu. Vykouřil jsme asi 3 cigarety a ani jsme nemluvili. Nikdo z nás neměl chuť mluvit.
Najednou jsem si uvědomil, že ten život letí nesnesitelně rychle. Nic z toho, co jsem do této chvíle zažil, se nebude opakovat. Pamatuju se, jak jsem přišel s mámou do první třídy, jak jsme neuměl číst ani psát a nyní mě čeká zkouška z Platónovy filozofie. Strašně jsem se za těch třináct let změnil. Jsem to vůbec já? Nezůstal ten pravej Arnošt v těch prvňáckejch lavičkách a ted tu stojí jen jeho klon? Viděl jsem přicházet ke škole další maturanty v oblecích. Všichni vypadali stejně. Narodili jsme se každej jako originál, ale umřeme jako kopie.
Kapitola III.
Típli jsme cigára a vydali se do školy. Nebylo mi dvakrát nejlíp a nejraději bych to tehdy zabalil a šel si lehnout do postele. Měl jsem náladu pod psa. Když jsme vešli do budovy školy, museli jsme obejít lamentujícího školníka s mopem. Asi po vteřině mi docvaklo, že ta smradlavá loužička na zemi je naše včerejší práce. Podávali jsme se s Adisem na sebe a v duchu se uchichtli…
Potkali jsme ještě pár spolužáků, kteří dnes také budou maturovat. Všichni jsme si sedli na chodbu a tvářili se vážně. Adis měl mít jako první zkoušku z češtiny, kterou neměl příliš v oblibě. Začal jsem si představovat, jak to všechno budu mít za sebou a už nikdy více sem nebudu muset páchnout. Čím dál tím víc se mi zdi tohohle ústavu hnusily. Byly prosáklé skrz na skrz tou povrchností a pokrytectvím, tím umělým zájmem, podlejzavostí a vyližprdelkovstvím, tím přefiltrovaným a převráceným významem a obsahem našich dějin, literatury a poznání, že jsem čuměl, že ještě drží při sobě. A cítíl jsem znatelně, jak na mě dýchají ten svůj stuchlej, stařeckej smrad, kterej ze sebe nedostanu pryč asi po celý život.
Čuměl jsem do vykachlíkovaný podlahy a na chvíli jsem byl dočista mimo. Něco jako mikrospánek za volantem ve čtyři hodiny ráno. Začínaly se mi oči mlžit a připadal jsem se jak zfetovanej. Drbnul do mě ramenem Adis – „Už za chvilku asi půjdu.“ Znělo to, jako by měl jít zrovna na popravu. A já mu odvětil: „Dáš to…“. Za moment vyšla ze dveří naše češtinářka. Byla to nesnesitelná ženská, která si snad mazala knížky i na chleba. Rozhlídla se po chodbě a jak jí sjely oči na Adise, lehkým gestem mu dala najevo, že má jít. Kamarádsky jsem dal pěstí Adisovido do stehna – pro štěstí. Zakvílel a kopl mě do nohy – taky pro štěstí. Pak už jen vkročil do učebny a to bylo naposled, co jsem viděl toho starého, dobrého Adise.
Ano, viděl jsem ho tehdy naposled. Viděl jsem naposled toho kluka, co si občas nechal srát na hlavu. Naposled jsem viděl člověka, kterej radši držel hubu a držel se zpátky a neměl potřebu dělat ze sebe machírka. Nic si neplánoval, žil jen pro danej okamžik. Byl to kámoš, kterýmu jsem snad jedinýmu opravdu mohl věřil. Takovejch lidí je málo a já si ho vážil.
Nikdy jsem z něj nedostal, co se tehdy u té maturity odehrálo. Nikdy jsem ho neviděl tak neskutečně nasranýho, když tehdy rozvalil dveře od učebny, vyběhl, vší silou za sebou práskl a metl si to poschodech dolů. Cosi nesrozumitelnýho nadával. Učitelka za ním po chvilce vyletěla na chodbu a volala na něj. Ty čtyři slova, který ji odvětil, si budu pamatovat snad do poslední chvilky na tomhle podělaným světě:
„Polib mi prdel, krávo!“
Osobně jsem ho nikdy neviděl takhle rozzuřenýho a vůbec jsem nechápal, co se děje. Civěl jsem na učitelku, bílou jako stěnu, která tam na chodbě stála s otevřenou hubou a očima vykoulenýma div jí nevyletěly. Ze dveří učebny se vybelhal i přísedící a cosi začal na Adise hulákat. Ten ale už byl někde pryč. Otočil jsem se na spolužáky, kteří seděli vedle mě, a tázavě jsem pohodil hlavou. Jen se pousmáli a krčili rameny. Vstal jsem a nenápadně obešel učitelku. Měl jsem pocit, že začne každou chvíli na mě řvát, přestože jsem nic neudělal, ale byl jsem první na raně. Seběhl jsem dolů a za neustálýho pozorování těch dvou tlustejch popelníků přísedícího, jsem se vypařil ze školy.
Vyšel jsem ze školy a rozhlídl se kolem sebe. Nikde nikdo. Už jsem chtěl na Adise zavolat, vtom jsem ho uviděl u mostu. Dřepěl tam a držel v ruce cígo. Pomalu jsem si to vykračoval k němu netušil jsem, co na to říct. Měl jsem pocit, že je v takovým amoku, že mi dá snad i přes hubu, když se budu ptát. Došel jsem k němu a dřepl si vedle něj. V hubě měl to cigáro, ale nezapálený. Zapálil jsem mu ho a zároveň i sobě. Chvíli bylo ticho a já přemýšlel, co říct. Smích byl to poslední, na co jsem myslel, ale ten vůl se doopravdy začal smát. Nejprve jako když se smějete trapnýmu vtipu, potom se začal smát tak, že jsem nechápal, jestli se směje opravdově, nebo jen ironicky. Postupně se rozřehnil na celý kolo a z té bizarní situace jsem byl natolik opojenej, že jsem se začal smát taky. Nevím co na tom všem bylo tak vtipnýho, pravda ale je, že jsme se smáli dobrejch pět minut. Každej jsem se smáli asi něčemu úplně jinýmu, ale byl to smích nejspíš od srdce. Byla to ta nejlepší chvíle naplnit náš sen hrstí reality a skočit pohlavě do řeky dobrodružství…
