Moderní demokratické státy mají tři oddělené druhy moci, je to moc zákonodárná, výkonná a soudní. Jednotlivé moci ale nejsou bezbřehé a jsou omezeny ústavou. Z tohoto důvodu reprezentanti moci například skládají slib, kterým se musí řídit. Slib skládají mimo jiné soudci, členové vlády a poslanci a senátoři. Stejně jako poslanci i soudci slibují, že budou jednat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Představme si nyní modelovou situaci. Soudce na okresním soudu dostane případ, kdy podle policie nechal vlivný podnikatel zavraždit majitele konkurenční firmy. Důkazy, které policie zajistila, jsou natolik průkazné, že není příliš pochyb o tom, že dotyčný podnikatel je vinen. O případ se zajímají média a soudce (i když by správně neměl) se opakovaně do médií vyjádří ve smyslu, že podnikatel se evidentně dopustil trestného činu.
Několik dní před rozsudkem se obhájce obviněného spojí se soudcem a domluví si schůzku. Obhájce soudci nabídne, že když odstoupí od případu, zajistí mu díky kontaktům prestižnější místo na vrchním soudu. Soudce po chvíli váhání souhlasí, druhý den odstoupí od případu a ten bude později přidělen jinému soudci.
Čas plyne, bývalý okresní soudce spokojeně soudí na vrchním soudě, případ obviněného podnikatele se táhne, protože od případu odstoupil již třetí soudce. V tom dojde k ohromnéu zatýkání, náš soudce je podezřelý ze spáchání trestného činu korupce a je vzat do vazby. Část veřejnosti a komentátorů se však ptá: dopustil se opravdu soudce korupce? Vždyť udělal jen to, co spousta jiných soudců před ním i po něm. Pokud má být toto trestné, pak je to konec soudního systému v ČR.
Korunu tomu dodá na tiskové konferenci předseda okresního soudu, který hájí zatčeného soudce. „Vážení, soudní deal je standardní součást justice, není to nic nezákonného. Dělali jsme to my, dělají to kolegové na jiných okresech.“
Absurdní případ? Ne, jen případ zatčených představitelů zákonodárné moci převedený do roviny moci soudní.
„Ve své knize Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, která je v podstatě zprávou o tomto procesu, se Arendtová zmiňuje o banalitě zla. Eichmann se dopouštěl hrůzných činů, ale nebyly za tím žádné zlé motivy či pevné politické přesvědčení. Pouze každodenní bezmyšlenkovitost při dodržování předpisů. Nešlo ani o morální defekt, ani o hloupost či nechápavost. Eichmann jen dodržoval podle všeho dobré mravy a zvyky, právě ty mravy a zvyky, které se s příchodem nacismu změnily ze dne na den. Eichmannovo svědomí bylo jednoduše otupeno, u něho dokonce naprosto převráceno do stavu, kdy vykonavatelé masové vraždy mají upřímné výčitky svědomí z „nevýkonnosti“.
Co tedy Arendtová rozumí banalitou zla? Banalita zla je spojena s naprostou bezmyšlenkovitostí a neschopností představit si reálné důsledky svého jednání; s nepřítomností specificky zlých motivů u člověka, jehož činy byly vrchovatou mírou nestvůrné: to, co ji charakterizovalo, byla spíše ne snad hloupost, ale naprostá nepřítomnost myšlení.
Hannah Arendtová poukazovala na jiný důvod, proč by měl být Eichmann odsouzen na smrt. Prohřešil se hlavně tím, že nedokázal rozeznat, co bylo zákonné a co je správné. Zákonná pro něho byla Hitlerova slova, a měl tudíž radost z toho, že se mu je daří naplňovat. Tím se vlastně provinil proti Kantovu kategorickému imperativu, který říká: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Eichmannovo bezmyšlenkovitost mu znemožňovala to, že by nedokázal nesplnit žádný rozkaz. Měl takovou radost ze splněného úkolu, že dokázal říci, že má radost z toho, kolik Židů poslal na smrt.“ 1
„Autorka ve své knize brilantně ukazuje, že samotné zlo může spočívat v pouhé ztrátě lidskosti, ve ztrátě schopnosti rozlišovat mezi dobrým a špatným a ve slepém odkazování se na zákony. Arendtová totiž nepředstavila postavu nacisty Adolfa Eichmanna jako šíleného maniaka, nýbrž naopak jako průměrného, v životě nijak vynikajícího člověka, který však vždy toužil po úspěchu. I proto byl během své služby často označován za horlivého. Zákony pro něj byly svaté a jen ony pro něj určovaly, co je dobré a co zlé. I proto nebylo pro Eichmanna těžké poslat tolik lidí na smrt. Člověk, který nerozlišuje mezi dobrem a zlem, totiž nikdy nemůže mít špatné svědomí.“ 2
„Úředník na úřadě sociální péče má za úkol rozdělit určité množství peněz mezi co největší počet lidí. Kritéria jsou stanovena. Úředník pouze odvede co nejlépe svou práci, splní zadání, dodrží kritéria a čas k tomu určený. Neptá se, jestli peníze dostali ti nejpotřebnější, nezná jejich osudy, neví, proč peníze potřebují. Když Eichmann vypravoval vlaky plné lidí do vyhlazovacích táborů, nestaral se o morální stránku svých činů. Nezajímalo ho, v jakých podmínkách tito lidé cestují, ani co se s nimi stane po příjezdu do cíle. To nebylo jeho úkolem. Zajímal ho počet osob, které může přepravit v jednom vagoně, počet vagonů, které mu propůjčí železniční správa, počet souprav, které je cíl denně schopen pojmout. Nebylo pro něj relevantní zabývat se osudem lidí, kteří se dostali do cílové stanice jím stanovené. Jeho úkolem bylo zajištění efektivnosti a minimalizace nákladů na přepravu. Ačkoliv je Eichmann považován za vraha a jako vrah byl odsouzen, jako pracovní nástroj mu nesloužila zbraň, nýbrž tužka, grafy, výpočty a tabulky.“ 3
1 BOŠEK, Petr. Hannah Arendtová a její reflexe pojmů autority, svobody, násilí a banality zla. České Budějovice, 2011. Dostupné z: http://theses.cz/id/xv89dt/Boek_-_Bakalsk_prce.pdf. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce PhDr. Jan Samohýl, Th.D.
3 PRÁŠILOVÁ, Petra. Banalita zla a holocaust. Praha, 2009. Dostupné z: http://www.vse.cz/vskp/show_evskp.php?evskp_id=7785. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Vedoucí práce PhDr. Radek Soběhart.
Protože nejsem zastánce sociálního inženýrství. Ano, právě to co konzervativci často kritizují na liberálech, je jejich podstatou. To oni chtějí lidem říkat, jak má člověk žít. To oni říkají, co je pro společnost dobré. A nejen to. Oni svůj pohled na svět chtějí vymáhat zákonem.
Nejsem konzervativcem, protože konzervativní hodnoty mohu vyznávat i jako liberál, libertarián či přímo anarchista. Vyznávat konzervativní hodnoty nemusí být nic špatného a sám jsem v mnoha ohledech konzervativní. Rozdíl mezi mnou a konzervativcem je pouze v tom, že já odmítám ostatním lidem prostřednictvím státu vnucovat můj pohled na svět, můj hodnotový žebříček.
Navíc hodnoty, které vyznávají konzervativci jsou často velmi zvrácené. Tak například ve své době bylo nemyslitelné, aby správný konzervativec obhajoval zrušení otroctví či zavedení volebního práva žen. To byl do té doby onen “přirozený řád”, který byl “prověřený časem”. Kdyby v té době žil bývalý hradní vícekancléř Petr Hájek jistě by označil abolicionisty za pravdoláskaře a levičáky.
Rozdíl mezi socialistou a konzervativcem je menší než se zdá. Zatímco socialisté chtějí formovat společnost na základě revolučních změn, konzervativci to samé chtějí dělat udržováním statu quo. Ani jednomu nejde v prvé řadě o svobodu jednotlivce.
V květnu jsem se jednoho večera rozhodl po roce ukončit členství a zůstat jen příznivcem Svobodných. Nebylo to ale náhlé rozhodnutí a nebylo to kvůli konkrétním událostem nebo lidem. Spíš jsem si uvědomil několik věcí.
Jednak jsem tak nějak vycítil, že Svobodní jsou pro mě příliš konzervativní, nebo chcete-li já jsem příliš liberální :-) Ta konzervativnost se projevuje v různých oblastech, například ve vztahu k EU. Nejsem totiž euroskeptikem. Pak si říkám, proč bych měl protestovat proti EU vlajce na Pražském hradě, když je pro mě EU vlajka symbolem stejného druhu násilí jako vlajka česká a je mi v podstatě jedno jestli mě bude buzerovat ČR nebo EU. Dále například nevidím reálné, že by se Svobodní v dohledné době shodli na legalizaci (alespoň) marihuany, ačkoliv je to podle mě dokonce i více politicky průchodnější než třeba hájení kuřáckých restaurací.
Druhým důvodem je uvědomění si, že více než politikem jsem raději šiřitelem myšlenek a názorů a že větší šanci prosadit nějakou ideu mám paradoxně mimo politiku. Politik to je totiž spíš komediant než nositel nějakých ideí. Mnohem více záleží jak něco říká, než co říká. Politik je ve skutečnosti pouhým pěšákem – reaguje na společenskou poptávku a témata, která nějak rezonují ve veřejném prostoru.
Navíc je svázán (byť neformální) stranickou loajalitou a nemůže se příliš dovolit vytahovat třeba kontroverzní témata, protože by tím mohl poškodit stranu. I mě jako naprosto řadovému členu neparlamentních Svobodných psali lidé do diskuze pod článkem, že kvůli mým názorům nebudou volit Svobodné. A to jen proto, že jsem si dovolil zastat se muslimské učitelky. Jak by lidé reagovali, až bych obhajoval například legalizaci drog?
Můžete stokrát vysvětlovat, že se jedná o váš soukromý názor a ne o usnesení strany, ale i jako řadový člen vytváříte „povědomí o značce“. A ať chcete nebo ne, v hlavě se vám postupně usadí malej autocenzor, kterej si dává bacha na to, co jde ven. Tím spíš když je před volbami, tím spíš když by se strana dostala do parlamentu, tím spíš když bude ve vládě. A i když člověk nezblbne a nezačne se chovat jako idiot (kde je ten uznávaný novinář Radek John?), stává se v podstatě jen takovým dělníkem politiky. Čest výjimkám.
Koneckonců, ti nejznámější filozofové, ekonomové, novináři i umělci… chcete-li intelektuálové, kteří nejvíce ideově ovlivnili reálnou politikou, sami politiky nikdy nebyly. To oni do určité míry formovali veřejné mínění a vytvářeli podhoubí, ze kterého mohly vyrůst politické strany.
Možná to zní příliš vzneseně, ale opravdu si myslím, že jako nezávislý člověk mám větší šanci prosadit to, co považuji za správné. Ať už psaním blogu, šířením myšlenek, upozorňováním na problémy, vytahováním kontroverzních témat. Tím se daná myšlenka stane součástí veřejného prostoru a politické strany se tím časem začnou zabývat. Byť je tento motýlí efekt maličký, je stále o něco větší než u člena konkrétní strany, která je závislá na volebních preferencích. IMHO.
Každopádně, někdo tu reálnou politiku dělat musí :-) Držím tedy Svobodným palce.
P.S. Mimochodem, ať si například o Romanu Smetanovi myslíme co chceme, jedno mu upřít nelze. Dokázal, i když třeba nezamýšleně, upoutat pozornost lidí, získat si mediální zájem. Jeho čin vyprovokoval veřejnost a dokázal nastolit téma: má nespokojený občan právo čmárat po volebních plakátech? Donutil k sepsání článku i mě, ačkoliv jsem o tom chlapovi před jeho kauzou nikdy neslyšel.
„Do konfliktu s tehdejším českým prostředím se dostal ve chvíli, kdy vystoupil proti pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk chtěl seznámit veřejnost s pochybnostmi o pravosti rukopisů, a proto požádal českého filologa Gebauera, aby v Athenaeu zveřejnil článek, v němž byla řada argumentů, které jejich pravost znevažovaly. I přestože si Masaryk uvědomoval nebezpečí zesměšnění před jinými národy, byla pro něj pravda natolik důležitá, že tuto hanbu byl ochoten snést a za obhájením nepravosti rukopisů si stál. Díky tomu se do české společnosti konce devatenáctého století dostal fenomén kriticismu, který naprosto potlačil nacionalismus typický pro století předchozí.
Od tohoto momentu se Masarykova cesta k profesuře značně ztížila. Roku 1886 na profesorské schůzi propadl návrh profesora Durdíka na jmenování Tomáše Garrigua Masaryka profesorem. Pravděpodobně právě kvůli své snaze za každou cenu prosadit pravdu byl Masaryk jmenován profesorem až zhruba po patnácti letech, a to dne 1. ledna 1897. Můžeme se domnívat, že mu bylo dosažení profesorského titulu ztěžováno zejména proto, že byl značně vědecky aktivní a snažil se ke všem problémům přistupovat kriticky, což nebylo v tehdejší společnosti příliš obvyklé.
Masaryk byl však velice oblíbený mezi studentstvem. Svědčil o tom především fakt, že jeho přednášky byly vždy plné nadšených posluchačů. Stal se natolik populárním zejména proto, že nevnucoval studentům určitý typ myšlení a názorů, ale nechával je myslet svobodně a dle jejich nejlepšího svědomí. Zájem o jeho přednášky byl také vysoký kvůli tomu, že se nebál mluvit o věcech, které byly do té doby naprosté tabu. Zároveň byl však napadán z toho důvodu, že žáky odváděl od vědecké práce a pobízel je k údajné nevážnosti vůči autoritám.“
Zdroj: HANUŠOVÁ, Kateřina. T. G. Masaryk a Církev československá. České Budějovice, 2012. Dostupné z: http://theses.cz/id/wjqsex/Diplomova_prace_K__Hanusova.pdf. Magisterská diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce PhDr. et PaedDr. Marek Šmíd Ph.D.
Když jsem se prohrabával archivem mého starého blogu, našel jsem tenhle třídílný pokus o sepsání knížky. Je to téměř pět let starý, v době psaní mi bylo 18 let, byl jsem inspirovanej Útěkem do divočiny, Klubem rváčů, bítníkama a byl jsem taky větší nihilista než dnes :-) A hlavně jsem měl před maturitou a tak jsem si takhle ventiloval podvědomí :-D Psaný je to v první osobě a přestože děj vychází z reálných postav, některých skutečných zážitků (zpěv na náměstí) a mých tehdejších pocitů, jedná se koncepčně o fikci :-) Na Snílcích jsem dál nepracoval, ale vychází z nich GanjaStory.
Kapitola I.
Člověk je člověkem pouze jednou. Jednou naskočí do toho zatracenýho, pěkně rozhrkanýho vlaku a jede, jede – vystupuje se na až konečné a zpátky cesty není. V životě se dá přestoupit do různejch vlaků, ale každej vás vždy jen vzdaluje od snu, který jste kdysi měli.
Když jsme si s Adisem a Jírou dali ve třeťáku na gymplu slib, že někdy musíme podniknou nějakou bláznivou cestu pryč od všeho toho zmatku, chaosu a společnosti, netušil jsem a neveřil, že tento slib někdy doopravdy splníme. Byl to tehdy přeci jen potrhlý nápad tří magorů, kteří stáli v noci v neskutečným lijáku u nás na nádraží, slití pod vobraz a mírně řečeno zkouření… Takových nápadů jsme měli desítky, možná i stovky. Jednou jsme takhle stáli u fontáty, když jsem dostal nápad, že bychom mohli koupit láhev saponátu a vylejt ho do tý fontáty. Nevím, proč jsme to nakonec udělali, pamatuji si jen, jak ráno jedu autobusem kolem tý fontány a vidím hlouček lidí postávající u ní, kolem všude pěna. Bylo jí tolik, že ani nebyl vidět proud tryskající vody. Měl jsem tehdy chuť zařvat na celej autobus, že to jsem já, koho tahle kravina napadla.
Jednou jsme zase dostali nápad, že by bylo dobré udělat o půl jedný v noci koncert na náměstí. Stoupli jsme si na podium, který na náměstí nějakou dobu stálo a začali vyřvávat ty největší vodrhovačky co jsme znali. Pět minut na to přijeli fízlové. Průser byl navíc v tom, že jsme nebyli plnoletí a to jaksi s chlastem a fízlama nejde dohromady. Chtěli po nás adresy a musím uznat, že jsme měli docela bobky. Já to ale nejspíš zachránil, pač jsem začal něco mlít o tom, že se omlouváme a že musí naši potřebu řvát omluvit, přeci si také vzpomínají, co dělali jako mladí. Jeden fízli se začal řehtat a zalezl do auta. Ten druhej nám řek, ať držíme huby a táhneme domů. Tak jsem táhli.
Zažili jsme toho spolu hodně. A vždy když jsme byli v dobré náladě, vymejšleli jsme neskutečný hovadiny, plácali sme blbosti, který by nás střízlivý nikdy nenapadli. A právě jednou lilo jako z konve a my zmoklý začali přemejšet o smyslu života. Všichni sme ty řeči brali strašne vážně. Dělali sme ze sebe chytrý a rádoby filozofovali na nádraží. Nakonec jsme si slíbili, že až jednou budeme mít hotový školy, tituly a všemožný ty věcičky, že podnikneme velkou cestu. Cestu pryč z toho všemožnýho zmatku a stresu, kterej byl tak nebezpečně blízko každému, že sme s tím prostě museli něco udělat.
Bylo na tom ale i něco racionálního. Touha po cestě a opuštění všech povinností je v každém z nás. Každý se však bojí domyslet cestu do jejího konce a bojí se okolností. Ale proč věci plánovat? Nesnáším plánování, nesnáším nalajnovanej život. Mám rád absurditu, spontánnost a improvizaci, která dělá ze života život. Tak jako se podle schopnosti improvizovat na jevišti pozná kvalita herce, tak podle schopnosti improvizovat v životě se pozná kvalita člověka. Pořádek, ten je jen pro blbce; jen genius se vyzná v chaosu – někde jsem četl a řídím se tím celý život.
Na konci třeťáku dostal Jíra z chemie basu; na konci prázdnin podělal reparát a propadl. Nic to však nezměnilo na našem přátelství a na zážitcích, které nás spojovaly. On si opakoval třeťák a my se s Adisem pomalu blížili k maturitě.
Nikdy jsem nepochopil smysl maturity, ani celého školství. Asi jsem asociální typ, protože za boha nemůžu pochopit, k čemu mi jsou nějaký podělaný známky. Nikdy mě škola nenaučila nic pořádnýho, nikdy mě nenaučila žít. A umět žít, je podle mýho to nejdůležitější a nejpodstatnější, co by se člověk měl naučit. Už i malý děcka ve školce by měli vědět jak žít… Byl jsem ale součástí tohoto prohnilýho systému říkající si školství, a tak jsem buď musel držet hubu a krok, nebo odejít. Samozřejmě, že jsem držel hubu, jelikož zase takovej frajer jsem nebyl, abych si dovolil odejít ze školy, kvůli mýmu odlišnýmu pohledu na svět. Přeci jen jsem měl jinou představu o životě, než jen vytírat podlahy a umejvat pisoáry na nádražních hajzlech. A navíc – ve škole jsem potkal spousty nezapomenutelnejch přátel.
Kapitola II.
Maturita se blížila čím dál tím víc. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Zatímco venku roztával sníh a vykukovala loňská psí hovínka, museli jsme poslouchat ve škole nestravitelný kecy učitelů. Tak dlouho mi trvalo než jsem zjistil, že čas strávený tupým bezmyšlenkovitým zíráním na ty polobohy před tabulí, je naprosto zbytečně strávenej čas. No co, zbývají jen tři měsíce – a potom tralalá pryč…
Dny ubíhaly. Teprve ted jsem si uvědomil, jak málo některý svý spolužáky znám; ti, co jsem považoval za přátele se ukazovali jako nesnesitelní tupci a ti, kterých jsem si za ty čtyři roky vůbec nevšímal, se stávali mejma kámošema. S Adisem a Jírou a Jírou jsme na tom byli ale pořád stejně. Je neuveřitelný jak si lidé vystačí po čtyři roky povídat neustále o tom samým – o životě, chlastu a holkách.
Když jsem zavolal den před maturitou o půl devátý večer Adisovi, jestli nechce zajít na pivko, spokojeně můj návrh kvitoval. Zavolal i Jírovi a taky Fildovi. Sešli jsem se v naší oblíbené hospůdce naproti naší škole, kam jsme občas chodili o přestávkách. Já tam byl o fous dřív a ubalil si několik cigaret. Po chvilce co jsem si zapálil ten novej neozkoušenej tabák přišli. Adis přišel s natrženým víčkem a odřenou levou tváří. Nechtěl o tom mluvit, tak jsme nemluvili. Všichni jsme ale věděli, kde k tomu přišel.
Seděli jsme tam dobrou půldruhou hodinu a byli jsem už docela v náladě. Jíra neustále pokukoval po jakési buchtě naproti nás, kterou jsem od někud znal. Červenala se a ucucávala jakýsi drink. Rozhodli jsme se, že půjdeme. Vyšli jsme ven na ten čerstvej květnovej vzdoušek, kterej nás opil ještě víc než samotný piva. Šli jsme přes most slepého ramene řeky k naší škole a pochcali její dveře. Moc dobře jsme věděli, že pod dveřma je škvíra, kterou všechny chcánky natečou dovnitř a ráno, až se budou davy studentíků drát do školy, budou v těch loužičkách šlapat. Byl to super pocit. Když už jsme se nemohli na školu vysrat, tak jsem se na ni alespoň vychcali.
Byli jsme unavení a rozhodli se jít každej domů spát. Zítra nás čekala údajně zkouška dospělosti a my ji nechtěli podělat. Rozloučili jsme se a já si to štrekoval asi dva kilometry přes celý město domů. Ale tyhle noční návraty jsem měl rád, vždycky jsem moh přemejšlet o tom, na co přes den nezbejvá čas.
Ráno se mi nechtělo vůbec z postele. Budík začal ječet a já měl chuť zaspat do poledne, tak jak jsem to občas dělávat. Jenomže dneska jsem do školy opravdicky musel. Vstal jsem a něco pojedl,vyčistil zuby, trošku si přečísl vlasy a nahodil kvádro. Bylo mi na blití. Ne z těch včerejších pár piv, ale z toho pocitu, že dnes budu trapasit před partou intelektuálů, kteří mě zřejmě nemaj příliš v lásce. Ani já je neměl rád. Neměli sme se rádi navzájem, ale tak nějak ze slušnosti jsme si to nedávali příliš najevo. Ale bůhví, jak mě potopí u maturity…
Dali jsme si s Adisem sraz o půl osmý na tom mostě před školou. Přišel jsem tam a Adis už tam postával v nějakým hloučku a pokuřoval. Vypadal docela komicky v obleku. Naposledy jsem ho viděl v obleku někdy v tanečních před dvěma roky, to ale ještě neměl dredy. Teď tam stál jak Bob Marley před pohřbem. Zapálil jsem si cigáro a opřel se o zábradlí. Odplyvávali jsme z mostu dolů do řeky, slunko příjemně pálilo v zátylku. Parádní den – škoda jen, že jej kazí naše dnešní poslední povinost na tomto gymplu. Vykouřil jsme asi 3 cigarety a ani jsme nemluvili. Nikdo z nás neměl chuť mluvit.
Najednou jsem si uvědomil, že ten život letí nesnesitelně rychle. Nic z toho, co jsem do této chvíle zažil, se nebude opakovat. Pamatuju se, jak jsem přišel s mámou do první třídy, jak jsme neuměl číst ani psát a nyní mě čeká zkouška z Platónovy filozofie. Strašně jsem se za těch třináct let změnil. Jsem to vůbec já? Nezůstal ten pravej Arnošt v těch prvňáckejch lavičkách a ted tu stojí jen jeho klon? Viděl jsem přicházet ke škole další maturanty v oblecích. Všichni vypadali stejně. Narodili jsme se každej jako originál, ale umřeme jako kopie.
Kapitola III.
Típli jsme cigára a vydali se do školy. Nebylo mi dvakrát nejlíp a nejraději bych to tehdy zabalil a šel si lehnout do postele. Měl jsem náladu pod psa. Když jsme vešli do budovy školy, museli jsme obejít lamentujícího školníka s mopem. Asi po vteřině mi docvaklo, že ta smradlavá loužička na zemi je naše včerejší práce. Podávali jsme se s Adisem na sebe a v duchu se uchichtli…
Potkali jsme ještě pár spolužáků, kteří dnes také budou maturovat. Všichni jsme si sedli na chodbu a tvářili se vážně. Adis měl mít jako první zkoušku z češtiny, kterou neměl příliš v oblibě. Začal jsem si představovat, jak to všechno budu mít za sebou a už nikdy více sem nebudu muset páchnout. Čím dál tím víc se mi zdi tohohle ústavu hnusily. Byly prosáklé skrz na skrz tou povrchností a pokrytectvím, tím umělým zájmem, podlejzavostí a vyližprdelkovstvím, tím přefiltrovaným a převráceným významem a obsahem našich dějin, literatury a poznání, že jsem čuměl, že ještě drží při sobě. A cítíl jsem znatelně, jak na mě dýchají ten svůj stuchlej, stařeckej smrad, kterej ze sebe nedostanu pryč asi po celý život.
Čuměl jsem do vykachlíkovaný podlahy a na chvíli jsem byl dočista mimo. Něco jako mikrospánek za volantem ve čtyři hodiny ráno. Začínaly se mi oči mlžit a připadal jsem se jak zfetovanej. Drbnul do mě ramenem Adis – „Už za chvilku asi půjdu.“ Znělo to, jako by měl jít zrovna na popravu. A já mu odvětil: „Dáš to…“. Za moment vyšla ze dveří naše češtinářka. Byla to nesnesitelná ženská, která si snad mazala knížky i na chleba. Rozhlídla se po chodbě a jak jí sjely oči na Adise, lehkým gestem mu dala najevo, že má jít. Kamarádsky jsem dal pěstí Adisovido do stehna – pro štěstí. Zakvílel a kopl mě do nohy – taky pro štěstí. Pak už jen vkročil do učebny a to bylo naposled, co jsem viděl toho starého, dobrého Adise.
Ano, viděl jsem ho tehdy naposled. Viděl jsem naposled toho kluka, co si občas nechal srát na hlavu. Naposled jsem viděl člověka, kterej radši držel hubu a držel se zpátky a neměl potřebu dělat ze sebe machírka. Nic si neplánoval, žil jen pro danej okamžik. Byl to kámoš, kterýmu jsem snad jedinýmu opravdu mohl věřil. Takovejch lidí je málo a já si ho vážil.
Nikdy jsem z něj nedostal, co se tehdy u té maturity odehrálo. Nikdy jsem ho neviděl tak neskutečně nasranýho, když tehdy rozvalil dveře od učebny, vyběhl, vší silou za sebou práskl a metl si to poschodech dolů. Cosi nesrozumitelnýho nadával. Učitelka za ním po chvilce vyletěla na chodbu a volala na něj. Ty čtyři slova, který ji odvětil, si budu pamatovat snad do poslední chvilky na tomhle podělaným světě:
„Polib mi prdel, krávo!“
Osobně jsem ho nikdy neviděl takhle rozzuřenýho a vůbec jsem nechápal, co se děje. Civěl jsem na učitelku, bílou jako stěnu, která tam na chodbě stála s otevřenou hubou a očima vykoulenýma div jí nevyletěly. Ze dveří učebny se vybelhal i přísedící a cosi začal na Adise hulákat. Ten ale už byl někde pryč. Otočil jsem se na spolužáky, kteří seděli vedle mě, a tázavě jsem pohodil hlavou. Jen se pousmáli a krčili rameny. Vstal jsem a nenápadně obešel učitelku. Měl jsem pocit, že začne každou chvíli na mě řvát, přestože jsem nic neudělal, ale byl jsem první na raně. Seběhl jsem dolů a za neustálýho pozorování těch dvou tlustejch popelníků přísedícího, jsem se vypařil ze školy.
Vyšel jsem ze školy a rozhlídl se kolem sebe. Nikde nikdo. Už jsem chtěl na Adise zavolat, vtom jsem ho uviděl u mostu. Dřepěl tam a držel v ruce cígo. Pomalu jsem si to vykračoval k němu netušil jsem, co na to říct. Měl jsem pocit, že je v takovým amoku, že mi dá snad i přes hubu, když se budu ptát. Došel jsem k němu a dřepl si vedle něj. V hubě měl to cigáro, ale nezapálený. Zapálil jsem mu ho a zároveň i sobě. Chvíli bylo ticho a já přemýšlel, co říct. Smích byl to poslední, na co jsem myslel, ale ten vůl se doopravdy začal smát. Nejprve jako když se smějete trapnýmu vtipu, potom se začal smát tak, že jsem nechápal, jestli se směje opravdově, nebo jen ironicky. Postupně se rozřehnil na celý kolo a z té bizarní situace jsem byl natolik opojenej, že jsem se začal smát taky. Nevím co na tom všem bylo tak vtipnýho, pravda ale je, že jsme se smáli dobrejch pět minut. Každej jsem se smáli asi něčemu úplně jinýmu, ale byl to smích nejspíš od srdce. Byla to ta nejlepší chvíle naplnit náš sen hrstí reality a skočit pohlavě do řeky dobrodružství…
Když jsem včera čekal na vlak, dal jsem se do řeči s bezdomovcem. No, spíš on se mnou. Přišel ke mně, jestli nemám cígo, páč viděl jak kouřím. Slušně poprosil, tak jsem mu jedno dal. Poděkoval, ale nějak se neměl k odchodu. Stál u mě a začal mi vyprávět o svým žvotě na ulici. Asi pět minut jsem si s ním povídal, pak už jsem musel jít, tak jsme se rozloučili.
zdroj: SXC.hu, leroys
Tohle zažívám celkem pravidelně. V Olomouci znám osobně asi 5 bezdomovců, který když potkám, chvilku s nima pokecám. Jsou to mnohdy inteligentní lidi s často velmi zajímavými životními osudy.
Třeba jeden sedmdesátiletej pán, kterej je už přes třicet let na ulici (za komunistů bezdomovci přece nebyli, že?). Jeho otec-Žid přežil neuvěřitelnou náhodou koncentrák, on v padesátých letech jako mladej kluk sloužil u sovětskýho námořnictva, pak byl v kriminále kvůli nějakýmu průseru. Na ulici se dostal v osmdesátých letech po rozvodu s manželkou.
Koncem srpna loňskýho roku jsme se zase s kamarádama dali do řeči s jedním párem. Týpek něco před třicet a jeho partnerka o něco starší. Zrovna hledali nějaké ubytování, protože před týdnem zemřel majitel bytu, u kterého byli v podnájmu. Vypadali normálně, v podstatě to ani nebyli bezdomovci.
Týpka jsem potkal v prosinci a málem jsem ho nepoznal. Vypadal asi o dvacet let starší, byl zarostlej a smrděl. S ženskou se víceméně rozešli, ona šla bydlet k rodičům a on zůstal na ulici. Říkal jak za ty čtyři měsíce neuvěřitelně spadl do chlastu, protože jinak se to na ulici přežít dá těžko. Když jsem se ho ptal na práci, že to prý zkoušel, ale nejde dlouhodobě pracovat celý den a pak se vrátit na ulici do zimy bez možnosti se umýt, pořádně najíst a tak.
Aby bylo jasno, nechci se zastávat bezdomovců. Podle mě, kdyby měli skutečně vůli situaci změnit, věřím, že by se jim to podařilo. Jejich sebelítost mi leze často na nervy, když vím, že místo toho aby dali v mrazu třicet korun za nocleh v Charitě, raději si koupí krabičáka. Ale snažím se je aspoň vyslechnout, povzbudit. Protože oni se potřebují někomu svěřit, ale nemají komu. Buď žijí sami nebo v nějaké partě, kde ale má každý ty samé starosti.
Proč o tom ale píšu? Vžycky když čtu v diskuzích komentáře o tom, jak tento režim generuje nebohé bezdomovce a jak je to strašné, jak ti bezdomvci přežívají v mrazech… vždycky si vzpomenu na ty pohledy kolemjdoucích, když se s těmi bězdomovci bavím.
Vzpomenu si na to, jak ty bezdomovce absolutně ignorují, když je poprosí o nějakou tu korunu nebo cigaretu, jak uhýbají pohledem a popojdou o pár metrů. Berou je jako lidi druhé kategorie. Pak přijdou domů a dojímají se nad zprávou na Nově, že kdesi umrzl bezdomovec a zanadávají si, jak asociální vláda nechává umírat lidi na ulici. Asi jako když se lidé dojímají nad fyzicky i mentálně postiženými, ale pak sepisují petice proti stavbě chráněných domů v jejich okolí.
A přitom by stačilo méně dojímání a více tolerance a obyčejné schopnosti naslouchat.
Třetina lidí si myslí, že je současný režim mnohem nebo trochu horší než ten minulý komunistický. Alespoň to tvrdí průzkum STEM z ledna tohoto roku. Ve srovnání s rokem 2012 došlo k zesílení tohoto názoru z původních 27 % respondentů na 32 %.
Ono je to i pochopitelné. Jednak lidská paměť milosrdně vytlačuje ty méně příjemné zážitky. I já jako porevoluční dítě vzpomínám jen v dobrém na dobu školní docházky, přestože to nebylo jen sluníčkové období. Dokonce i ty nepříjemné zážitky se s odstupem let jeví jako úsměvné. Zvláštní.
„Kdo dává přednost bezpečí před svobodou je po právu otrok.“ – Aristoteles
Druhak je faktem, že část společnosti bude vždy dávat přednost poddanství před svobodou. Nepotřebují se svobodně projevovat, vyjadřovat své názory, vybočovat, cestovat. Raději než svobodnou volbu v mnoha oblastech života přijmou to, co jim je předem nalinkováno.
A konečně, mnoha lidem se za socialismu skutečně lépe žilo. Stačilo být dostatečně bezpáteřní, umět se dobře pohybovat v rámci systému, případně využívat jeho nedostatků. Příležitost dostali ti, kteří by ve svobodné společnosti neobstáli, ať už se jedná třeba o některé prorežimní umělce, nejrůznější vedoucí pracovníky státních podniků či obyčejné veksláky. Těm vytvořil systém podmínky a oni je přijali.
Dokáže mě ale rozčílit, když někdo začne tvrdit, jak socialistická ekonomika šlapala jak po másle, jak jsme měli skvělej průmysl, jak podniky dobře fungovaly a jak to všechno po revoluci bylo zničeno. Že většina výroby byla určená pro východoevropský trh v rámci RVHP a že tedy existence spousty podniků byla podmíněna existencí RVHP a zaručeným odbytem, to už dotyčný jaksi nevidí či nechce vidět.
Přirozený krach v důsledku liberalizace trhu po sametové revoluci byl jen milosrdné odpojení pacienta ležícího v těžkém kómatu od přístrojů. Více o tragédii jménem Rada vzájemné hospodářské pomoci např. v pořadu Historie.cs.
Spousta nostalgiků, kteří se slzou oku vzpomínají na šťastný život za socialismu, také neradi slyší a různě bagatelizují fakt, že byl za minulého režimu všeho možného nedostatek. Že na dnes zcela běžné potraviny a spotřební zboží se musely stát fronty a kvetla korupce a podpultový prodej. A nejde zdaleka jen o tradičně zmiňované banány.
Proto v redakci serveru Neaktuality.cz vytváříme sbírku dobových videí o nedostatkovém zboží za socialismu, kdy se koncem 80. let v rámci „přestavby“ a uvolněných poměrů začalo o těchto problémech veřejně diskutovat. A tak ti, kteří zapomněli a nevěří, že byl za socialismu nedostatek třeba toaletního papíru, elektrických rozdvojek, jogurtů, čaje nebo stavebnin, mohou se přesvědčit z následujících videí.
Pro mě a mé vrstevníky, kteří jsme socialismus nezažili, ty reportáže mohou působit komicky. Protože představa, že ve městě neseženu toaletní papír, je dnes prostě neuvěřitelná.
píši Vám ohledně pravidelného dělení Olomouce do obvodů v komunálních volbách. Jsem členem Strany svobodných občanů, neparlamentní strany, která by ráda měla své zástupce mimo jiné i v městském zastupitelstvu.
Avšak rozdělení Olomouce do pěti volebních obvodů, které sice umožňuje § 27 volebního zákona č. 491/2001 Sb.[1], nahrává velkým politickým stranám a diskriminuje strany malé. Systém s více volebními obvody totiž způsobuje, že pro získání jednoho mandátu je reálně potřeba získat okolo 10 % hlasů, zatímco v systému jednoho volebního obvodu stačí přesáhnout 5% hranici.[2] Politologové takovéto nepřímé ovlivňování volebních výsledků označují jako „gerrymandering“.[3]
Rozdělení města Olomouce do dílčích obvodů je neopodstatněné, jelikož jednotlivé volební obvody nemají své radnice, a v rámci České republiky ojedinělé (snad s výjimkou Prahy).[4] Jednotlivá území Olomouce sice mohou mít některé specifické problémy, ale ty nejsou natolik rozdílné, aby bylo pro ně nutné vytvářet samostatné volební obvody. Koneckonců, občané ve všech obvodech stejně volí své zastupitele do jednoho jediného zastupitelstva. Absurditu a účelovost rozdělení navíc dokazuje například volební obvod č. 5 táhnoucí se od městské části Řepčín až po Lošov, které dělí vzdálenost 10 kilometrů.
Systém více volebních obvodů lidem ztěžuje možnost zvolit si zastupitele z menších stran, které jsou tímto rozdělením diskriminovány. Současně toto opatření vede k tomu, že je volič omezen nabídkou kandidátů pouze ze svého volebního obvodu. Nemůže tak například volit kandidáta, kterého sice osobně zná a důvěřuje mu, ale který kandiduje v sousedním volebním obvodu. I toto vede ke zkreslení volebních výsledků, neboť lidé jsou nuceni volit pouze jakési „menší zlo“ v rámci svého obvodu.
Porovnám-li tedy výhody a nevýhody obou volebních systémů pro město Olomouc, vychází mi jednoobvodové řešení jako mnohem demokratičtější, čitelnější a výhodnější pro voliče.
V minulosti vzniklo několik iniciativ, který na toto nesmyslné rozdělování upozorňovalo. Naposledy před volbami v roce 2010 vznikla iniciativa menších stran „Jedna Olomouc“, která nasbírala pod petici za prosazení jednoho volebního obvodu celkem 1615 hlasů. Primátor Novotný však obhajoval správnost rozdělení města a tehdejší zastupitelé jej také opět odhlasovali.[5] V roce 2007 dokonce podal pan Dušan Dvořák v této věci stížnost k Ústavnímu soudu[6], který ji však odmítl s tím, že rozdělení města do obvodů je v souladu se zákonem. Z nedávné historie ovšem víme, že ne vše, co je v souladu se zákonem, je správné.
Chci Vás proto požádat o odpověď, zda budete (respektive máte v plánu) hlasovat pro opětovné rozdělení města Olomouce do dílčích volebních obvodů pro komunální volby v příštím roce. Nejste-li rozhodnut(a), chci Vás požádat o zamítnutí takového návrhu, a ponechání tak jednoho jediného volebního obvodu z výše uvedených důvodů.
Děkuji předem za odpověď a přeji pěkný den.
S pozdravem
Jakub Hájek, člen Strany svobodných občanů a občan Olomouce
Aktualizováno: Dopis byl mailem zaslán všem 45 olomouckým zastupitelům. Přišly zatím tři odpovědi:
Dobrý den.
Termín komunálních voleb v našem městě a tedy i termín, ve kterém bude nutno se rozhodovat ve věci rozdělení či nerozdělení Olomouce na volební obvody, je stále ještě poměrně daleko.
Proto i mé osobní rozhodnutí, kterou z variant budu podporovat, zatím odkládám na pozdější dobu. Mohu však již teď říci, že jsem daleko více, než tomu bylo v minulosti, přikloněn zachování Olomouce jako jednoho volebního obvodu. Budu tedy tuto variantu důkladně zvažovat.
S přáním pěkného dne
Bc. Jiří Martinák (zastupitel za ODS, pozn. autora)
Vážený pane,
děkuji za Váš podnět, nicméně Vám musím sdělit, že náš klub se ještě touto tématikou nezabýval a proto Vám nemohu relevantně odpovědět.
Zdraví Hana Kaštilová Tesařová (ČSSD)
Dobrý den pane Hájku
Za klub zastupitelů TOP09 Vám mohu jen poděkovat za Váš dopis. Jak jistě víte, naše strana již před volbami usilovala, aby se v Ol volilo jako v jednom celku. Rozdělení do volebních obvodů považujeme za diskriminační… Uděláme proto vše, co bude v našich možnostech. Otázkou je, zda nebudeme přehlasování.
Plavala tmou. Dýchala hluboce v pravidelném rytmu, jakékoliv zvolnění ji potápělo do hlubin pokoje. Sednout si do křesla bylo obtížnější než si lehnout na dno moře.
Z okna ucítila obraz nočního Brna. Žhnulo jako rozpálené uhlíky v kotli. Čas přestal existovat. Ticho šumělo očekáváním.
Stála před košatým lustrem a se zaujetím sledovala jemné obrysy tisíců mihotajících se sklíček. Snad ve větru, ač sama žádný necítila.
Sklíčka zacinkala a probouzející se lustr rozzářil pokoj. Ó, jaká to nádhera. Chtěla jej pohladit a uchovat si tuto chvíli. Sotva se však dotkla, zřítil se k zemi a uhasl. Lustr však nepřestával svítit dál.
