Jimmy Hayek

Bývalý železničářský odborář Jaromír Dušek se v posledních dnech stal takovou celebritkou. A to zejména kvůli hrozící čtvrteční stávce odborů, která se nakonec neuskutečnila. Docela mě zklamaly středeční Otázky Václava Moravce, kde byl právě Dušek přizván jako osobnost pardubického kraje. Nevím čím si to tento chlapík zasloužil – věřím totiž, že mají v Pardubickém kraji i daleko schopnější lidi než odboráře. No nic.

Prvně Dušek hnul žlučí snad všem OSVČ, které před pár dny nazval v internetovém chatu iDNES.cz největšími příživníky státu a které prý mají takové benefity, o kterých se zaměstnancům ani nezdá. Nevím, kde na tuhle hovadinu Dušek přišel. Rád bych slyšel, jaké benefity může OSVČ mít, protože je to z logiky věci naprostá hloupost. A jeho výplod, že OSVČ jsou největšími příživníky státu snad není potřeba komentovat.

A dnes opět Dušek zaperlil v rozhovoru pro Lidové noviny, když na otázku redaktora „Jak vlastně generálního ředitele Petra Žaludu hodnotíte?“ odpověděl:

„To je jednoznačně člověk Romana Janouška a pražské kliky ODS. Jinak: homosexuál Žaluda drží s homosexuálem Slamečkou, homosexuál Slamečka má vazby na homosexuála Nováka (Gustav Slamečka je ministr dopravy, Jan Novák šéf úřadu vlády – pozn. red.). A na ministerstvu dopravy je těch homosexuálů natahanejch tak dvacet a ve vedení drah tak třicet, a tihle lidé absolutně ovládají České dráhy. To mi věřte. Já tam chci založit spolek čtyřprocentní menšiny heterosexuálů, abychom měli rovné příležitosti. Můžu vám říct, že se tam bojím ohnout pro tužku na chodbě.“

Osobně je mi naprosto jedno, zda někdo je, či není homosexuál. Je to osobní věc každého člověka. Dušek je evidentně méně tolerantní – no dobrá. Ale tohle prvoplánové urážení hodné patnáctiletého puberťáka je trošku moc. Potřeboval si ulevit, tak to udělal. Alespoň vidíme, jaká individua jsou v čele odborů. Neschopní primitivové, co jim nebezpečně narostl hřebínek….

Právě dnes je to přesně 20 let, co jsem se v olomoucké Fakultní nemocnici narodil. Dvacet let je hodně i málo. Záleží z jakého úhlu se na tu dvacítku díváme. Každopádně je to pěkné kulaté číslo a většina lidí si myslí, že je třeba takovou událost řádně oslavit. Ostatně jako každý rok.

Rozhodl jsem se ale, že budu minimálně svoje narozeniny ignorovat. Vůbec neslavit, nezaobírat se nimi a neřešit je. Proč? Protože narození není něco, co jsem si vybral. Není to žádná vlastní zásluha – prostě jsem se rodičům narodil. Zrození a smrt je určitý koloběh stejně jako třeba koloběh vody v přírodě. Taky slavíte, když prší? Slavíte, že teče voda v řece? Něco jiného je samotné narození dítěte. Narozeniny jako takové ale podle mě nejsou dovůdem k oslavám. Není to nic výjimečného. Holt jsem o rok starší. To je toho. Je to jen hloupá tradice, stejně jako například Vánoce, kterých se teda bohužel zatím stádovitě účastním. Zatím.

Většina lidí ale nikdy nepochopí, proč takto jako já někdo uvažuje. Oni totiž nepřemýšlí nad věcmi do hloubky, jen se řídí tím, co je běžné a „normální“. Narozeniny jim zkrátka asociují přání, oslavu, dort atd atd… A už z tohoto důvodu nehodlám oslavovat svoje narozeniny.

Víte, já si myslím, že mnohem důležitější je oslavovat ty skutečné úspěchy, události a splněná přání lidí. Je jedno, čeho se to týká – může to být právě samotné narození dítěte, svatba, maturita, uzdravení se po těžké nemoci, úspěch v podnikání, promoce, uběhnutý maraton, zlatá medaile na olympiádě… Zkrátka něco unikátního, co je pro daného člověka skutečně důležité.

Ale přesto… pokud mi chcete někdo udělat radost a dát mi drobný dárek k narozeninám, přispějte prosím těm, kteří to opravdu zaslouží. A protože jsem z Olomouce, vybral jsem z projektů Dárcovské SMS projekt Hospic Svatý Kopeček:

„Arcidiézní charita Olomouc vede specifické zdravotnické zařízení Hospic Svatý Kopeček, které pomáhá těžce a nevyléčitelně nemocným lidem prožít důstojným způsobem a pokud možno i v rodinném kruhu poslední období života. Garantuje, že pacienti nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, že za všech okolností bude respektována jejich lidská důstojnost a že v posledních chvílích života nezůstanou osamoceni. Cílem projektu je získat finanční prostředky na dofinancování výstavby a doplnění vybavení pro péči, která je v hospici poskytována.“

Pokud tedy máte zájem, zašlete DMS ve tvar: DMS HOSPICKOPECEK na číslo 87 777 a uděláte tak radost nejen mně. Děkuji.

Ležím úplně hotovej, bolí mě hlava a v hubě mám sušáka, že bych ho moh krájet. Skrz zatažený žaluzie prosvítá do pokoje slunko a vyhání mě z postele. V hlavě mám totálně vymeteno a přemejšlím snad jen o tom, kolikátýho je a jaký že to vůbec je roční období. Jaro. 24. květen 2018.

Ležím na tvrdý pryčně ve vazební cele. Čeká mě soud za údajnou snahu o rozvrácení republiky. Pcha! Pokud ale budu odsouzenej, dostanu podle obhájce nejspíš trest smrti. Trest smrti! Ten byl uzákoněn před necelým týdnem, kdy začaly Velké čistky. Ať mě klidně popraví hajzlové… Ztratil jsem veškerý svý iluze o tomto zkurveným státě. Krátce po volbách před měsícem totiž všichni poslanci opustili strany, za který byli zvoleni do Sněmovny a ihned vstoupili do nově vzniklé strany Lidová síla. Ha, už to všechno chápu. Ty nový strany měly za úkol jen získat podporu voličů a pak zcela legálním způsobem předat svou moc do rukou jedné strany. Hrůza. A to i poslanci Strany svobodného lidu, kterou jsem já hlupák volil. Nejhorší je, že tenhle přesun prakticky umožňuje sama Ústava. To je konec. Beznaděj. A smrt…

Celý orosený jsem se uprostřed noci probudil. Kde to jsem? Doma. Při pohledu na kalendář zjišťuji, že je 7. ledna 2010. Srdce mi boje jako zvon. Hrůznější noční můru jsem ještě nezažil. Zapínám PC a pročítám poslední zprávy, abych se opravdu ujistil, že jsem v roce 2010. Ufff. Už jsem se docela uklidnil. Pročítám e-mailovou poštu a náhle vidím upozornění Facebooku: Název skupiny, jíž jste členem, „Podporuji Stranu svobodných občanů“ byl změněn na „Podporuji ČSSD“. Ach. Právě jsem dostal jednu z nejdůležitějších životních lekcí. Naštěstí nanečisto.

Možná jste zaznamenali zprávu o tom, že se Austrálie chystá filtrovat internet. Bude zkrátka existovat jakýsi seznam nebezpečných webů obsahující dětskou pornografii, extrémní násilí nebo návody na trestnou činnost. Tyto webové stránky by pak byly poskytovateli internetového připojení blokovány. Zákon o zavedení tohoto filtru bude australský parlament projednávat v srpnu příštího roku a pokud by byl schválen, měla by Austrálie zatím nejpřísnější omezení internetu ze všech demokratických zemí.

Na první pohled se může jevit toto řešení jako správné. Dětské porno je hnus a mělo by se jeho šíření co nejvíce omezovat. Jenže… kdo z vás někdy na internetu narazil (byť třeba nechtíc) na dětské porno? Existují na internetu tisíce pornoserverů, ale který z nich poskytuje skutečné dětské porno (nemám tedy na mysli zmalované dvacítky hrající si na patnáctky a pod.)? Myslím si, že bychom jich mohli napočítat na prstech jedné ruky velice nešikovného truhláře a možná ani to ne. Já teda na internetu už viděl ledacos, ale pedoporno fakt jako ne-e. Většina takovéhoto nelegálního obsahu se totiž sdílí v rámci soukromých sítí, přeposílá se přes freemailové účty atd atd. Prostě NEVEŘEJNĚ! Internet jako takový slouží maximálně jen k přesunu samotných zaheslovaných soukromých dat. Fakt netuším jak to ti úchyláci mají řešeno konkrétně, ale jen blázen by poskytoval nelegální dětské porno někde na veřejném webu. Ve většině případů je totiž jak majitel webové stránky, tak i ten, kdo si porno stáhne, vcelku lehce dohledatelný. Zkrátka nikdo z nich se nechce vystavovat zbytečnému riziku, když to jde dělat mnohem bezpečněji a opatrněji.

Proč se tedy zavádí regulace internetu, když skutečný problém neřeší? Je to jednoduché. Dětské porno zde slouží jen jako záminka pro budoucí cenzuru internetu. Dětské porno totiž 99 % lidí vždy odsoudí a je proto snadné tyto lidi přesvědčit, že regulace internetu je správná. <offtopic>Asi podobně jako byly zbraně hromadného ničení záminkou pro americkou okupaci Iráku. Kdyby USA narovinu řekly, že jdou vyrabovat Irák kvůli ropě, těžko by získali podporu veřejnosti :-). No nic.</offtopic> Vytvoří se tedy seznam blokovaných webů. V první řadě na něm budou dejme tomu opravdu nelegální pochybné weby. Jenže postupně se bude seznam neustále rozšiřovat a rozšiřovat a na seznam se budou dostávat i legální weby, avšak veřejnosti se bude neustále tvrdit, že regulace internetu je správné řešení. A pak například nějaký vlivný politik zjistí, že na internet unikly informace, které by mohly jeho kariéru poškodit. Tak se prostě vymyslí nějaká lež, že ten a ten web je nelegální a zapíší se na seznam blokovaných webů. Nebo nějaký známý bloger začne ve svých článcích zpochybňovat globální oteplování, tak šup s ním na seznam. Internet tak bude pěkně regulovaný, establishment bude mít klidné spaní a kdo bude mít nekonformní názory, bude nekompromisně zablokován. Chmm, ale ěco podobného tu už bylo před 20 lety, ne?

A proč s takovouto konspirací straším, když se tato regulace internetu týká daleké Austrálie? Protože podobnou regulaci může schválit třeba i Evropská unie a pak se to bude týkat i nás. A kdo bude provokovat bruselské úředníky, půjde na seznam… Chjo.

Původně jsem tento článek chtěl napsat co nejvíce objektivně bez vlastního názoru a pohledu na věc. Zkrátka poskytnou informace, na jejichž základě byste si vy čtenáři udělali vlastní názor. Zjistil jsem, že to nejde. Jak to tedy vidím já?

Případ 1. — Majitel sběrny surovin vystřelil na prchající zloděje

Jednapadesátiletý myslivec Karel Bašta provozuje v Ivančicích na brněnsku sběrnu surovin. Zloději ho již několikrát vykradli, a proto se rozhodl nainstalovat zařízení, které mu při narušení objektu zašle SMS. Ráno 12. března 2009 se chystá jako myslivec do svého revíru. Bere si brokovnici a několik nábojů, když mu vtom přichází SMS o narušení objektu sběrny. Jelikož má se zloději neblahé zkušenosti a dokonce po něm i stříleli, bere si brokovnici s sebou a vydává se ke sběrně. Tam již vidí cizí auto a hluk zlodějů. Bašta vystřelí do vzuchu a křičí, že má zbraň. Zloději ale rychle naskáčou do auta a začnou ujíždět i s nakradeným šrotem pryč. Bašta ve zmatku a při snaze zastavit zloděje dvakrát vystřelí svojí brokovnicí po autě, které se po několka desítkách metrů zastaví. Řidič auta je brokem zasažen do nohy, dívky sedící vedle je zasažena do obličeje.

Dívka následkem tohoto zranění přišla o oko a na druhé téměř nevidí. Karel Bašta jí už jako odškodné vyplatil několik desítek tisíc korun a důsledků své střelby lituje. Nechtěl nikoho zranit – jen již nehodlal přihlížet další krádeži a chtěl zloděje zastavit. Dívka a její dva kamarádi se rozhodli vykrást sběrnu proto, aby měli peníze na páteční diskotéku. Před činem se navíc hoši – podle vlastních slov – posilnili v několika restauracích šesti pivy a pěti panáky. Kromě krádeže tak řidič řídil i pod vlivem alkoholu. Více informací o případu.

Případ 2. — Opilý recidivista zabil dívku na kole

27. června 2009 se vydal tatínek se svými dětmi na vyjížďku na kole. Dvouletého syna měl v přívěsném vozíku za svým kolem a jedenáctiletá dcera jela za nimi na vlastním kole. Najednou se na silnici kousek za Prahou vyřítí Škoda 120 a smete ze silnice otce i se svými dětmi. Otec se synem jsou převezeni do nemocnice sanitkou. Otec je v relativně dobrém stavu, hoch utrpěl značná zranění, ale na životě ohrožen není. Avšak stav dívky je velice vážný a je ihned převezena do nemocnice vrtulníkem. Tam na druhý den ale bohužel umírá.

Po příjezdu policistů na místo nehody nadýchal řidič škodovky 2,34 promile alkoholu. Následně bylo také zjištěno, že muž již několikrát v minulosti řídil pod vlivem alkoholu, a byl mu proto odebrán řidičský průkaz. Přesto muž sedl opět opilý za volant, zranil dvě osoby a jednu zabil. Více informací o případu.

České soudy a selský rozum

Nemusím mít právnické vzdělání, abych mohl porovnat oba případy. Stačí se na oba případy podívat laickým okem a použít selský rozum. A ten mi říká, že opilý muž v druhém případě je společensky mnohem nebezepečnější než myslivec v případě prvním. Navíc opilý muž v druhém případě zranil dvě osoby a jednu zabil. Myslivec v prvním případě „pouze“ zranil dvě osoby, z toho jedné způsobil trvalé následky. Zásadní rozdíl je také v tom, že opilý muž zranil a zabil zcela nevinné osoby, kdežto myslivec zranil zloděje na útěku. Selský rozum mi říká, že opilý muž v druhém případě si zaslouží mnohem tvrdší trest než myslivec v případě prvním.

Bohužel, realita je zcela jiná. Myslivec a majitel sběrny Karel Bašta z případu prvního byl dnes 8. prosince 2009 Krajským soudem v Brně uznán vinným z pokusu o vraždu a poslán na 6 let do věznice s dohledem. Jakékoliv informace o potrestání zlodějů se mi nepodařilo najít.

Opilec-zabiják z případu druhého byl obžalován z nedbalostního ublížení na zdraví s následkem smrti, ohrožení pod vlivem návykové látky, obecného ohrožení a maření výkonu úředního rozhodnutí. Přesto byl 3. října 2009 Krajským soudem v Praze odsouzen na pouhé 3 roky vězení.

Je to velice smutné, co je dnes v České republice možné. Jednak je to výsměch panu Karlu Baštovi, který se pouze snažil bránit svůj majetek. Nyní je navíc z pohledu práva brán jako společensky nebezpečnější než opilec za volantem, který zabije dívku. Druhak je to také neuvěřitelné ponížení pro rodinu oné jedenáctileté dívky. Vítejte zkrátka v zemi, kde oko zlodějky má větší hodnotu než život jedenáctileté dívky.

Před dvěma týdny jsem sledoval online přenos konference Online marketingu pro neziskovky, kterou moderoval Miloš Čermák a zorganizoval Adam Javůrek ve spolupráci s Nadací Vodafone. Vystřídala se asi desítka přednášejích a tak nějak komplexně byly shrnuty základy pro online marketing nejen neziskovek. Řešila se jak použitelnost a přístupnost webových stránek, tak propagace na Facebooku či Twitteru nebo nejrůznější šikovná využití Google Maps. Protože se o online marketing zajímám, nedozvěděl jsem se nic moc nového. Myslím si ale, že pro neziskovky, které nemají prostředky na financování (online) marketingových odborníků či poradců a musí řešit (online) marketing vlastními silami, byla konference více než přínosná. V rámci konference byly i vyhlášeny výsledky soutěží o nejlepší komunitní projekt, blog, microsite, internetový fundraising a využití multimédií.

Občanské sdružení Dobrý skutek

A právě na třetím místě o nejlepší internetový fundraising se umístilo občanské sdružení Dobrý skutek, které mě velmi příjemně překvapilo. Minimálně natolik, že tomuto občanskému sdružení věnuji nějaký ten čas reklamní prostor vpravo v bočním panelu a rozhodl jsem se sepsat tento stručný článek. Dobrý skutek je internetový charitativní projekt, kde vy jako potenciální dárci můžete cíleně podpoříte konkrétního postiženého člověka. Tato cílená pomoc je však dovedena k dokonalosti tím, že přispíváte vybranému člověku přímo na konkrétní věc, která může zkvalitnit jeho život nebo mu jakkoliv pomůže integrovat se do společnosti (např. řečový procesor, asistenční pes, tandemové kolo, invalidní vozík…).

Občanské sdružení Dobrý skutek v současné době představuje na svých webových stránkách jedenáct klientů a jejich životní příběhy spolu s konkrétním účelem sbírky. U každého z nich je samozřejmě také zveřejněna cílová částka, dosud vybraná částka a seznam dárců. Dobrý skutek se ale neomezuje pouze na tuto cílenou pomoc a samozřejmě vítá i jakoukoliv jinou formu pomoci — finanční dar, pravidelný měsíční příspěvek nebo zajištění potřebných služeb pro fungování sdružení. Můžete také přispět zasláním DMS.

Podobné charitativní projekty mají určitě budoucnost. Lidé nechtějí příliš přispívat na cizí účet, když neví, jak bude s jejich penězi nakládáno a vůbec neví, komu tím vlastně pomohli. Dobrý skutek nabízí ale přesně cílenou pomoc, kde jasně víte komu a na co peníze posíláte. Držím občanskému sdružení Dobrý skutek palce stejně jako všem ostatním prospěšným projektům.

www.dobryskutek.cz

Je zřejmé, že člověk v průběhu svého života mění své názory. Čím je starší a má více informací, zkušeností a zážitků, umí si dát věci lépe do souvislostí a stává se stále chytřejším a moudřejším. Existují samozřejmě výjimky — ty ale jako vždy potvrzují pravidlo. Osobně se ale za příliš chytrého člověka nepovažuji, natož pak moudrého. Po sokratovsku totiž vím, že nic nevím. A abych svoji nevědomost ve svých článcích nedával příliš lacino naodiv, snažím se je alespoň po pseudointelektuálsku prošpikovat citáty moudrých lidí… no nic, k Madridu meritu věci. :-)

Komunisti jsou svině

Ještě před několika měsíci jsem v hloubi mysli zastával docela přísný názor, že komunismus je zlý a špatný a že kdo není zrovna antikomunistou, je téměř nebezpečným komunistou. Tak nějak silně ovlivněn médii a polistopadovou propagandou jsem si myslel, že potenciálním zrušením KSČM by se žilo v té naší republice mnohem lépe a veškeré chmury a neduhy dennodenního života by vymizely. Ani nevím čím to, ale dnes tento názor nezastávám a komunistou se opravdu necítím. Zřejmě jsem tedy nenormální a společensky nezdravý, když nejsem zarytým antikomunistou. Ale já jsem za to rád.

Mám to štěstí, že jsem komunismus (resp. reálný socialismus) před rokem 1989 vůbec nezažil. Možná nějak nepřímo přes pupeční šňůru ano, musím ale hrdě konstatovat, že jsem se narodil až 26. února 1990, a to tedy do svobodného a demokratického Československa. Veškeré informace o tehdejším režimu, 17. listopadu a porevoluční době mám tedy pouze zprostředkovaně. Čím dál víc mám ale pocit, že mnoho lidí, kteří aktivně zažili dobu před rokem 1989, měli a mají značně pomílenou představu o významech slov svoboda a demokracie. S nadsázkou bych mohl říct, že mnoho lidí si pod svobodou představuje takovou navoněnou totalitu. Ehm, co tím chci vlastně říct?

Mnoho lidí (a vlastně i já do nedávné doby) si neuvědomuje zásadní podstatu svobody — platí pro všechny bez rozdílů. Mnoho lidí si ale zřejmě po Sametové revoluci představovalo, že se svobodou zanikne komunismus; KSČ a myšlenka bude nějakým způsobem zakázána, protože je špatná a zločinecká a pěkně se po čecháčkovsku pomstíme všem komunistům. Z KSČ se ale najednou vykrystalizovala nová KSČM, která si dodnes úspěšně drží asi 14% volební preference. Jak je to možné, říkáte si. Proč ty komunisty nezakážou, říkají si jiní. Nehrozí opradu návrat komunistické totality? Těžko říct. Historie nám mnohokrát již ukázala, že lidstvo neustále opakuje svoje chyby a je nepoučitelné. Myslím si ale, že máme v České republice dostatek kontrolních mechanismů na to, abychom komukoliv zabránili nedemokratickému nabytí absolutní moci. Na druhou stranu není možné bránit komunistům ve vládnutí, jestliže by ve svobodných volbách získali dostatek hlasů. Takový mandát je nezpochybnitelný a zcela demokratický.

Svoboda platí pro všechny

Osobně si dnes myslím, že je dobře, že KSČM má možnost svobodně politicky soutěžit s ostatními demokratickými stranami. Ne proto, že bych byl fanda komunismu, to opravdu ne. Ale proto, že tím dáváme najevo naší společenskou vyzrálost. Přestože tu čtyřicet let vládli komunisté, kteří se dopustili mnoha politických vražd a jiných zločinů a přestože víme, kolik milionů lidských životů stála tahle neúspěšně realizovaná ideologie na celém světě… přesto jsme dali možnost KSČM nové seberealizace ve svobodné zemi a v nových podmínkách. Podívám-li se na Rumunský způsob převratu v prosinci roku 1989, kdy byl tamní diktátor Nicolae Ceauşescu se svojí manželkou na dvoře domu zastřelen revolucionáři bez řádného soudu, jsem opravdu rád za naši vyspělou mentalitu. Ve vyspělé svobodné společnosti má mít i ten největší z největších tyranů právo na objektivní a řádný soud.

Tenhle liberální postoj ale nezaujímám jen vůči komunistům. Myslím si, že bychom se neměli snažit účelově rušit jakékoliv politické strany ať už nalevo, či napravo. Nebraňme ani extrémistům vyjádřit svůj názor, i ti přece patří ke svobodné společnosti. Mnohem důležitější než jakékoliv zákazy tohoto druhu je vzdělání v historii a jejich souvislostech. Smutnou skutečností českého školství je stav výuky dějepisu na základních a středních školách. Je naprosto nemožné, aby se mamutům a lidem pravěkým věnovalo ve výuce více pozornosti než druhé polovině 20. století.

Volby jsou mi u prdele. Stejně jako moje budoucnost

Jaké je tedy reálné nebezpečí pro českou společnost? Je to neustále rostoucí nezájem o politiku, věci veřejné a pohodlnost lidí. Když se podíváte na následující graf, zjistíte, že účast ve volbách do České národní rady a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v letech 1990-2002 má klesající tendenci:

Poslední volby z června 2006 sice ukazují mírný nárůst účasti, ale i tak se 2 984 329 občanů nezúčastnilo voleb. Co všichni tito lidé dělali tak veledůležitého, že si nenašli čas pro důležité volby do Poslanecké sněmovny? Pokud se někdo krátkodobě vyskytuje nebo dělší doby bydlí v zahraničí, má možnost odvolit i na tamních vybraných zastupitelských úřadech. Pro nemohoucí existuje možnost odvolit přímo z domova. Chce to jen chtít volit. Máme tu vysněnou svobodu a demokracii; máme možnost volby, máme možnost za sebe vyjádřit svůj postoj, můžeme ovlivnit náš budoucí život… přesto více jak třetina lidí touto možností opovrhuje a nemá dostatek nějaké vnitřní zodpovědnosti dojít k volbám. Stojí to jen trochu času…

Samotný fakt, že třetina lidí kašle na volby, mě opravdu děsí. Jde jednak o volby jako takové, ze kterých obvykle vzejde vláda, která ovlivní minimálně naše budoucí čtyři roky života. Ale druhak jde především o princip – těmto lidem je totiž zřejmě jedno, kdo je u vlády a kdo rozhoduje o jejich životě. A to je strašné. Takováto lhostejná společnost je pak líhní korupce, nebezpečného propojování vlivných podnikatelů s politiky a hulvátského stylu politiky. Lidé se nezajímají o politické dění a tím dávají politikům daleko větší moc než by měli mít. Nízká volební účast také nahrává především velkým stranám (ODS, ČSSD), které střídavě řídí zemi. Ty z této situace pochopitelně těží. Jejich programy se obsahově vyprázdnily a nahradily je populistická gesta a napadání politických konkurentů. Jenže lidé tyto strany budou volit opět a zase, protože jsou velké, známé a zaběhlé.

Kam to, milí čecháčci, dotáhneme?

A to je další problém české společnosti — lidé se bojí volit malé strany. Už několikrát jsem se setkal s nesmyslným argumentem: nebudu volit malou stranu, protože nemá šanci dostat se do Parlamentu a můj hlas tak propadne a bude zbytečný. Absolutní hloupost! Každý platný hlas má svoji váhu ať už patří kterékoliv straně. Kdo tvrdí opak, měl by si nastudovat něco o pluralitní demokracii. Pokud dám hlas jakékoliv straně, dávám ji najevo svou přízeň. A i když se třeba nedostane do Parlamentu, má možnost i díky mému hlasu získat od státu finanční prostředky pro její činnost. Taková strana může poté před dalšími volbami lépe financovat volební kampaň a lépe konkurovat velkým stranám. Chce to jen myslet více do budoucna.

V této lhostejnosti lidí vidím problém dnešní společnosti. Kvůli nezájmu lidí se bude politika čím dál více propojovat s businessem a naše životy budou brzy defacto ovládané hrstkou vlivných lidí. Před zákonem si nebudeme všichni rovni a spravedlnost bude nedostatkové zboží. To pak ale budou křičet a nadávat právě a především ti, kteří dnes nechodí k volbám a nemají zájem ovlivnit budoucnost svoji nebo svých dětí. Až budou jednou s lítostí vzpomínat na doby, kdy mohli svobodně volit jako občané a nežít jako nesvévolní otroci, bude nejspíš pozdě. Takový jsme ale my lidé. Nepoučitelní.

„Nesouhlasím s vámi, co říkáte, ale navždy budu bránit, abyste to říkat mohl.“ — Voltaire

Zítra to už bude 20 let od revolučního 17. listopadu 1989. Je co slavit? Ano, jistě se mnoho změnilo k lepšímu. Skutečnou svobodu a demokracii ale budeme moci oslavovat minimálně až ve chvíli, kdy:

1. se lidé nebudou muset stydět za to, že volí komunisty nebo že jsou členy KSČM stejně jako v případě jiných politických stran,
2. lidé budou moci bez postihu veřejně popírat holocaust,
3. lidé si budou moci bez postihu kdekoliv nakreslit hákový kříž stejně jako jakýkoliv jiný geometrický útvar či symbol,
4. lidé si budou moci sami rozhodnout, zda budou svítit žárovkou, či úspornou zářivkou.

P.S. Na vlastní oči jsem viděl koncentrační tábory v Auschwitz-Birkenau a nepopírám holocaust. Odmítám komunismus, fašismus, neonacismus, stejně jako odmítám teorii globálního oteplování a Evropskou unii. Odmítám, ale toleruji.

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.

Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.

Žurnalistika a basta!

Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.

Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.

Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.

Osud mi ukázal, kdo je pánem

Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.

Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.

Prozření

Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.

Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.

Zlo je od pradávna chápáno jako něco špatného, nemorálního a zavrženíhodného. Každá kultura se snažila zlu nějakým způsobem postavit a do co největší míry jej redukovat. Chammurapiho zákoník ve starověkém Babylonu řešil minimalizaci zla na dnešní dobu svérázně — postavil proti němu zase zlo: „Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku… jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost…“ Zlo je oplaceno dalším zlem.

Křesťané naproti tomu stavěli proti zlu dobro: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě“, vyzývá Ježíš své následovníky.

Ať už se stavíme ke zlu tak či onak, nikdy se nám jej nedovede zcela vymýtit. Proč taky? Pokud by se totiž lidstvu podařilo zcela vymýtit zlo, zároveň by s ním bylo vymýceno i dobro, protože dobro na zlu prakticky parazituje. Dobro samo o sobě neexistuje. Uvedu konkrétní modelový případ.

Sir Nicholas Winton je hrdina moderní doby. Podařilo se mu totiž v roce 1939 zachránit 669 dětí před transportem do koncentračních táborů z území tehdejšího nebezpečného Československa. Wintonovi se podařilo tyto děti převézt vlakem do Velké Británie a dát je na výchovu do rodin po dobu války. Sám Winton svůj čin nepovažoval (a nepovažuje) za nic výjimečného a svět se o něm dozvěděl až díky jeho ženě Gretě, která našla na půdě jejich domu seznamy zachráněných dětí. Nicholas Winton vykonal nezpochybnitelné dobro, ze kterého on sám neměl žádný užitek a sám riskoval. Považoval to ale zkrátka za správné.

Jeho čin je ale dobrý (od slova dobro!) pouze v kontextu své doby. Samotný přesun dětí by v klidné a mírové době neznamenal prakticky nic. Jeho čin se stává dobrem jen „díky“ zlu ve formě druhé světové války, respektive holocaustu. Právě ona zlá doba skýtala možnost provést dobro. Pokud by někdo dnes vyvezl z ČR 669 dětí, kterým reálně nic zlého (ve srovnání s válkou) nehrozí, nedá se mluvit o dobrém, natož hrdinském činu.

Dalším příkladem může být upálení Jana Palacha v lednu 1969. I dnes je jeho čin tak trošku kontroverzní a postoj společnosti k němu není tak jednoznačný jako u Nicholase Wintona, ale přesto je většinově vnímán jako morálně správný a dobrý čin. Jeho upálení bylo symbolické a neopakovatelné a neslo v sobě určité poselství a podle mě význam rozhodně mělo. Ale zase je toto „dobro“ vnímáno v kontextu zlé doby. Právě ta zlá doba dala možnost vzniknout hrdinskému činu.

Zde vidíme, jak dobro parazituje na zlu. Nebýt zla, tak je dobro bezvýznamné. Dobro dostává svůj morální rozměr až v opozici ke zlu. Pokud by na světě neexistovalo žádné zlo, bylo by vše dobré; každý by se choval dobře a každý by se měl dobře. Na druhou stranu by neexistovaly tyto morálně dobré (hrdinské) činy, které jsou hnací silou společnosti. Každý by byl tak dobrý, že by si pro svou dobrost ani dobro neuvědomoval a nedokázal by ho na druhých ocenit. Dobro by bylo standardem, a tudíž by svojí podstatou nebylo skutečným dobrem.

Představme si, co by ale takovéto absolutní dobro reálně způsobilo. Každý by se choval dobře, nikdo neloupil, nekradl, nezabíjel ani nevraždil. O práci by přišli policisté, armáda. Neexistovaly by věznice. Neválčilo by se, nevyráběly a nevyvíjely by se nové zbraně. Tím, že by se každý choval dobře, nebyla by vůbec potřeba jakéhokoliv právního systému a o práci by přišli právníci, soudci. Kdyby každý platitl poctivě daně, zanikla by velká spousta nepotřebných úřadů — mnoho lidí by přišlo o práci. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál…

Zlo je tedy na jednu stranu špatné a nemorální, přesto z něj ale těžíme a prosperujeme. Díky zlu mají (v nadneseném významu) právníci co žrát a díky zlu poznáme dobro. Vzhlížíme k dobru jako k něčemu posvátnému, ale neuvědomujeme si, že dobro je dobré jen do takové míry, jak je velké zlo. Je tedy zlo opravdu tak špatné?