Sluníčkové holky v Balúčistánu aneb I malé dějiny píší vítězové

Je večer 28. října 2014 a ve Vladislavském sále sedí mezi jinými osobnostmi známý cestovatel Miroslav Zikmund. Prezident Miloš Zeman se mu totiž rozhodl udělit státní vyznamenání – Řád Tomáše Gariggua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj humanity. O pět měsíců později se Miloš Zeman vyjádří na adresu čerstvě propuštěných českých turistek po dvouletém zajetí, že se dopustily hlouposti a způsobily starost všem okolo.

Celá kauza okolo unesených turistek je umocňována od samého jejího počátku neuvěřitelnou mírou hulvátství a malosti. „Hanka a Tonča“ jsou přece naivní sluníčkový holky, multikulti krávy, co se nerozvážně a nepřipraveně vydaly do světa. Jako by snad nebylo každému jasné, že na íránsko-pákistánských hranicích na cestě do Indiie nečeká cestovatele nic jiného než únos. Blbky, co v dané oblasti neměly co pohledávat a nyní by si měly do konce života sypat popel na hlavu.

Zatímco třeba takový Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, to jsou kabrňáci – hrdinové, dobrodruzi. Smekáme klobouky před těmito cestovatelskými legendami, udílíme státní vyznamenání za zásluhy. Koho dnes zajímá, že Jirka s Mirčou riskovali na svých cestách mnohem víc než Hanka s Tončou? Koho dnes třeba zajímá, že projížděli s Tatrou na revers Nubíjskou poušťí jako první osobní vůz bez doprovodu? Nezodpovědnost mladých floutků nebo obdivuhodné hrdinství? Přitom riziko, že v roce 1947 vybavení kompasem zahynou uprostřed pouště o rozloze 400 000 km2 bylo mnohem větší než že vás dnes v Balúčistánu unesou.

Jenže Hanzelka se Zikmundem nezahynuli, nikdo je neunesl a z nebezpečných cest do ne úplně známých oblastí bez dnešní informovanosti zbyly pěkné knihy, fotografie a filmy. Proto je třeba vzdát hold těmto pánům, zatímco na sluníčkových holkách, co si dovolily opustit plotnu, vyjely dál než na Mácháč, si pěkně zchladíme žáhu. Protože měly smůlu a byly v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Protože i ty malé každodenní dějiny píší vítězové. Protože jak váleční reportéři vědí – hranice mezi být považován za hrdinu nebo za idiota na straně druhé je velmi tenká.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: | 1 komentář

Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník IV

Pokračování předchozího dílu.

Vydávám se po silnici směrem ke Starému Městu, pochybující, jestli mi to stanování stojí za to a co tady vlastně dělám. Koukám na mobil a už od dopoledne nemám žádný signál, což na happy náladě taky nepřidává. Říkám si nakonec, že ještě půjdu tak hodinu a zkusím případně stopovat auta jedoucí z Polska. No a pokud se nezadaří, jakože asi ne, někde prostě ten stan rozdělám.

Žádná auta z Polska opravdu nejezdí. Jediná dodávka se zničehonic vynořila ze zatáčky a než jsem se z letargie přiměl k nějaké aktivitě, už mě dávno předjela. V tom ale vidím u odbočky do lesa náklaďák a dva chlapy pohybující se kolem pokácených kmenů. Ti určitě patří k těm těžarům v lese, za chvíli budou určitě končit a mohli by mě vzít, říkám si. Šinu si to teda přímo k nim, přičemž vidím, jak v nich vzbudila moje blížící se maličkou lehkou nervozitu. Jeden z chlapů se otáčí zády a odchází za náklaďák. Druhý zabodává pohled do nějakých lejster.

„Dobrý den, můžu se na něco zeptat?“ Mlčení.
„Vy určitě pojedete do Starého Města, že…?“„Máme tu ještě nějakou práci,“ zamumlal chlápek aniž by odtrhl oči od papírů v ruce.
„Rozumím, no já jen myslel, jestli byste mě potom náhodou nemohli vzít…“ Bez reakce.
„Tak nic, nashle,“ ukončil jsem pokus o rozhovor a pokračoval v cestě.

Nevím jestli to odměřené chování mám přisuzovat pracovnímu vytížení, osobní povaze těch dvou týpků, nějaké obecné mentalitě lidí tady v pohraničí nebo… ehm, že by kradli to připravené dřevo a já je u toho vyrušil? Raději nad tím dál nepřemýšlím, ale ta poslední možnost mi dává největší smysl. Zvlášť když o deset minut později kolem mě prosviští náklaďák.

Pokračuji v cestě a už začínám z tvrdého asfaltu trochu cítit chodidla. Auta na stop nikde. Psychicky se srovnávám s tím, že někde tady budu stanovat a hledám už jen vhodné místo. Okolí místo nepřívětivého lesního porostu postupně střídají zasněžené louky s výhledem na oblohu a pomalu se mi vrací optimismus ohledně stanování :-) Po vratkém dřevěném mostku překonávám potok tekoucí podél silnice a a v hlubokém sněhu se dostávám na místo svého posledního nočního odpočinku. Od silnice je oddělené křovím, takže nebude stan tolik na očích, jediné co mi trochu zvedá hladinku adrenalinu jsou stopy ve sněhu v okolí. Zřejmě to tu slouží jako transjesenická magistrála pro divoká prasata.

Stan na sněhu

Nejprve si vyhrabávám mělký, ale aspoň nějaký, čtvercový zákop. Při stavění stanu se snažím dávat bacha, abych si dovnitř nenaházel sníh, ale 100% se mi to nedaří. Kotvící šnůry nakonec ani nevytahuji, tady v údolí nevypadá, že by mělo v noci foukat. Po krátkém zabydlení a cigárku s výhledem na nebe vytahuji 250ml plynovou kartuši a vařím si vodu na čaj. Zjišťuju ale, že už mi zbývá málo vody a tak do zásoby rozpouštím v ušusu okolní sníh, abych se měl v noci čeho napít. Sníh vypadá čistě, nechávám ho projít varem, ale stejně nemám úplně dobrý pocit z „olejového“ filmu na hladině a zvláštní chuti. Preventivně si beru Endiaron, hnačku uprotřed mrazivé noci bych tu nerad absolvoval ;-)

Vařič na sněhu

Při usrkávání čaje slyším dětský křik a tak vykouknu ze stanu směrem k silnici, po které si vykračuje postarší paní s kočárkem, dítětem předškolního věku a čoklem. Nebýt jeho hysterického štěkotu, zřejmě by si stanu ani nevšimla. Vylezl jsem ze stanu a s úsměvem jsem zamával, jako že nejsem žádnej nebezpečnej uprchlík nebo tak něco, ale stejně si musela myslet, že jsem magor. Což vlastně jsem, hehe. Uklidňuju se, že pokud se tu dvacet minut před západem slunce prochází paní s kočárkem, musí tu být blízko nějaká civilizace.

Slunce pomalu zapadá, dopíjím čaj a naposledy venku vyprazdňuju močovej měchýř. Oklepávám boty a schovávám je do igelitu dovnitř do stanu, aby mi přes noc tolik nezmrzly. Zapínám tropiko i vnitřní stan a ulehám do spacáku. Na hlavu si dávám zimní čepici, kterou normálně nenosím, kolem krku palestinu a na nohy dvoje suché ponožky. Tak a co teď? Pouštím si v mobilu audioknihu Škvár od Charlese Bukowského, u které ale usínám a tak mobil raději vypínám a jdu na kutě.

Probouzím se, cítím lehce zimu a venku je tma jako v pytli. Odhaduju, že už by mohlo být po půlnoci, ale mobil ukazuje teprve osm hodin večer. Tohoto jsem se přesně obával, že nebudu moci usnout a nekonečná noc se strašně povleče. Hledám vhodnou polohu ke spánku, při které mi bude nejméně zima a zkouším znovu usnout, ale po hodině se opět probouzím. Necítím tři prsty na levé ruce a zmatený chytám lehkou hysterii, po chvilce mi ale dochází, že to je jen obyčejné přeležení z té krkolomné pozice. Sucho v puse zaháním hnusnu vodou ze sněhu. Občas nehnutě ležím a soustředím se na zvuky venku. Uvědomuju si ale, že přes čepici, kapuci od bundy a spacák nic moc vlastně neslyším, takže i kdyby mi kolem stanu pochodovalo stádo prasat nebo úřadovala Blair Witch, asi bych to ignoroval :-) Znovu zkouším usnout, ale jde to ztuha.

Takto střídavě spím a převaluji se až do tří hodin ráno, kdy se mi konečně podaří zabrat a spím až do svítání. Teda o svítání nemůže být řeč, kolem stanu je mlha s viditelností 15-20 metrů. Mám ale radost, že už je ráno a mrazivá nekonečná noc za mnou. Cítím se sice nevyspalej, ale to už holt doženu doma. Vařím si čaj, dojídám čokoládu a krátce před osmou jsem již sbalený a vyrážím na cestu. Z protějšího svahu slyším kvičení a tak jsem rád, že mizím.

Asi po kilometru procházím vesničkou Nová Seninka, takže jsem skutečně moc mimo civilizaci nestanoval. Koukám se na zastávce na jízdní řád, ale autobus jede až za dvě hodiny. Nevadí, nasazuji si sluchátka, pouštím uklidňující hlas Zuzany Navarové a kráčím pohodovým tempem po silnici do cca 5km vzdáleného Starého Města.

IMG_20150220_095518

Tam na nádraží zjišťuju, že vlak do Hanušovic zrovna nejede, takže pojedu oním autobusem, kterým jsem mohl jet ze Seninky… ale proč mrznout čekáním, když má člověk nohy, že. Mám necelou hodinu čas, tak si jdu do obchodu koupit vodu a usedám v nedaleké hospodě k smažáku s hranolkama a točenýmu Šeráku. Místní štamgasty ohromuju historkou, jak jsem měl namířeno stanovat na Sněžník. Při placení mi dochází, že jsem vlastně v takové „díře u Hanušovic“, ale nikdo tu nemluví tou směšnou řečí, o kterou se pokoušeli herci Dejvického divadla…

Přijíždíme autobusem do Hanušovic a zjišťuju, že mi za necelých 15 minut jede rychlík do Olomouce. Paráda. Expedici ukončuji slavnostně cigaretou u zaplivaného nádražního popelníku. Jsem nevyspalej, lehce promrzlej, ale spokojenej. Úspěšně jsem zvládl zimní sólo stanovačku, i když ne zrovna na Králickém Sněžníku. Taky to byla ve výsledku spíš reálná nutnost a kdyby mi někdo včera odpoledne při stopu zastavil, asi bych se na stanování rád vykašlal. Ale není to už jedno? Stanoval jsem? Stanoval. Důležitý je, že jsem si na vlastní kůžu ověřil, že to jde a žádný trauma si neodnáším. A jak říká Bukowski: Svět patří těm, co se neposerou. Doslova.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | Napsat komentář

Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník III

Pokračování předchozího dílu.

Ráno vstávačka kolem půl šesté, dobaluju poslední věci do batohu, snídám něco drobnýho a vyrážím směr olomoucký hlavák. Tam ještě nakupuju čokoládu jako základní energetickou surovinu na cestu a pivko jako základní energetickou surovinu do vlaku. A cigára. Na nástupišti se pohybuje hodně běžkařů a říkám si, že bych někdy měl zopakovat svůj srvajvl na běžkách.

Do Ramzové přijíždíme něco před třitvrtě na devět, hned na zastávce dávám startovací cígo a po aklimatizaci vyrážím na cestu. Všude samí běžkaři, kteří si při pohledu na karimatku připevněnou u mého batohu nejspíš v duchu klepají na čelo. Procházím Petříkovem, ve kterém jsme byli v prváku na gymplu na lyžáku a kde jsme potají nakupovali lahváče od správce chaty. Ty okolní svahy mi připadají o mnoho menší než tehdy. Ranní mlhu střídá slunko deroucí se přes mraky. Na konci obce se červená značka stáčí doleva a následuje první mírné stoupání. Povrch sněhu je zatím pěkně zletovaťalý a tak se naštěstí pod tíhou batohu nebořím. Následuje asi dvousetmetrový strmý úsek k Císařské boudě, která je křižovatkou červené a zelené značky, a tak zahřátý z nasazeného tempa sundávám bundu.

Cesta z Petříkova k Císařské boudě

U Císařské boudy si dávám k svačině banán dřív než se mi z něj v batohu udělá protlak. Po chvíli kolem mě projíždí běžkařský pár, cca čtyřicátníci, a zdraví mě hlasitým AHOJ! Překvapeně ze sebe vysoukám pozdrav a přemýšlím, kdo to je. Pak mi dochází, že to je zřejmě stejnej zvyk jako u vodáků nebo cyklistů, takže jsem za nejspíš za trotla z města, co neví.

Vydávám se po rovince směrem k chatě Paprsek, která představuje poslední známku civilizace. Tam se ještě můžu otočit zpět do Ramzové nebo sejít po žluté do Branné a vlakem se zbaběle vrátit do tepla domova. Původně jsem si myslel, že budu u Paprsku kolem desáté, nyní je už čtvrt na jedenáct a ještě dva kilometry zbývají, takže z časových důvodů se asi nezajdu zahřát na polívku. Sníh už pod náporem slunka měkne a začínám se lehce bořit, což na jedné straně ztěžuje chůzi, na druhé straně je to pro chodila a kolena lepší varianta než asfalt, po kterém se zde chodí v létě.

Výhled na cestě od Císařské boudy k Paprsku

Jsem na Paprsku. Halekající davy na parkovišti se mi moc nelíbí, navíc mám časový skluz, takže po krátké přestávce se rozhoduji pokračovat v trase na Králický Sněžník. Sníh je ale čím dál měkčí a já začínám snít o sněžnicích, které by se tak hodily. Procházím pustou lesní cestou, koukám po okolí a představuji si, jak bych tam či onde asi stavěl stan. No, nějak to půjde. Mám před sebou ale ještě necelých 6 hodin pochodu a přibližně 20 km. Moje tempo ale není kvůli sněhu zrovna optimální a já začínám mít první pochybnosti, jestli stihnu do stmívání dorazit na Sněžník. No co, tak prostě někde rozdělám stan a zítra dojdu zbytek.

Po pár minutách bezmyšlenkovité chůze slyším za sebou šustění sněhu – další běžkařský pár. Paní se při předjíždění usmívá, načež pak vidím v dálce jak se na mě oba dívají, něco si říkají a smějí se. Uvědomuju si, že jsem širokodaleko jedinej exot s velkým batohem, co se vydal místo běžek na pěší túru a ještě k tomu s karimatkou, takže je jasný co mám asi za lubem. Ale přesně to mě baví – dělat věci, který druhým připadají nepochopitelný a směšný. Baví mě neohlížet se na to, co se dělá a co by se dělat mělo. Užívám si nyní ten neskutečnej pocit svobody, že jen na mě záleží, proč tu jsem a kam směřuju.

Můj stín

Postupně sestupuju až k Medvědí boudě, kde rozcestník ukazuje ke Sněžníku 18 kilometrů. Uff, doufal jsem, že už jen tak čtrnáct – patnáct, jenže náročný terén zkresluje vzdálenosti. Vydávám se po směru červené šipky a vytahuluji teleskopické turistické hůlky, aby se mi na cestě lépe dařilo vyhledávat zpevněnou krustu sněhu. Po nějakém čase si zjišŤuju, že kolem cesty nevidím červenou značku, ale říkám si, že se nedalo nikam jinam odbočit a jdu určitě dobře.

Cesta od Medvědí boudy k polským hranicím

Následně přichází prudké asi kilometr dlouhé solidní stoupání, které mě taky solidně vyčerpává. Dostávám se na rovinku s rozcestníkem a skupinkou běžkařů. Dávám si pauzu, shazuju bundu a nasazuju sluneční brýle. Vidím přijíždět onen první běžkařský pár, který mě zdravil u Císařské boudy. Dávám se s chlápkem do řeči, vysvětluju kam jdu a že plánuju stanovat, načež od něj zjišťuju, že se nacházím pod Polskou horou, pár set metrů od hranic, červená značka u Medvědí boudy zatáčí doleva a já tak toto prudké stoupání absolvoval zbytečně. Tyvole, tak Sněžník dnes fakt nedám. (Čistě teoreticky bych mohl ještě vystoupat pár set metrů a jít po zelené značce táhnoucí se podél státní hranice, jenže riskovat metrové závěje nehodlám.)

IMG_20150219_122115

Vracím se zpět a cestu dolů si užívám lehkým poklusem. U Medvědí boudy vidím, že jsem skutečně přešel zřetelnou odbočku doleva, což nechápu, jak se mohlo stát, asi jsem byl v deliriu nebo co. Vydávám se teda po červené a nyní si už pečlivě hlídám, abych zase jak dement nezabloudil. Zpevněná lesná cesta se po čtvrt hodině mění v úzkou lesní cestičku po vrstevnici svahu. Sníh je extrémně měkký, i na běžkách bych zde měl problém. Frustrující dva kilometry jdu něco přes hodinu a začínám mít dnešního vejletu plný zuby, přitom dobře vím, že na Sněžník je to ještě kur..sky daleko. Jó, od stolu se ty cesty plánujou tak krásně!

O tři čtvrtě na dvě přicházím k rozcestí Zhořelá a vidím ceduli: RAMZOVÁ 12 KM, KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK 13 KM. Zbývají mi tedy cca 2,5 hodiny chůze než bych měl hledat místo pro stanování a jsem v necelé půlce plánované trasy, skvělý. Přitom Sněžník je na dohled a vzdušnou čarou jen několik málo kilometrů, jenže turistická trasa obchází zleva celý masiv podél státní hranice a švihnout si to napřímo mimo trasu se nedá. Nyní už zvažuju, jestli má vůbec cenu na Sněžník zítra pokračovat, jelikož jsem s takovým časovým skluzem nepočítal. Ubývá mi pitná voda a do cílové Dolní Moravy bych se druhý den taky mohl dostat až pozdě odpoledne, takže by se mi vejlet mohl nedobrovolně protáhnout na tři dny.

IMG_20150219_134258

Fotím si nějaká ta panoramata a pokračuji nyní už opět po zpevněné lesní cestě k úpatí Kunčické hory s cílem dojít alespoň do Kladského sedla, respektive do Kladské brány. Tam vede silnice z Polska směrem do Starého města, kam bych zítra došel na vlak. Po dlouhé době potkávám lidi – dva těžaře v lese, kteří zrovna nakládají klády na návěs a tak mi probleskne hlavou, že určitě pojedou do Starého města a mohl bych je stopnout. Nakonec se dostávám až k samotné silnici u Kladského sedla, dávám si pauzu a láduju do sebe nějaké ty kilojouly. Během dvacetiminutové přestávky zde projela pouhá dvě auta a to ještě obě do Polska.

Zapaluju si cígo na zahřátí a uvědomuju si, jaká je zima, když se nepohybuji. Představuji si, jak v noci půjde teplota dolů a já budu zmrzat ve stanu. Přichází nejtěžší zkouška vejletu a v hlavě se mi uvrtává myšlenka, že ještě dnes dojdu třeba i za tmy do Starého města (cca 8 km) a buď pojede nějaký vlak směrem na Olomouc a nebo se tam prostě někde ubytuju. Představa stanování v lese “mimo civilizaci” na mě začíná depresivně dopadat.

Bojuju sám se sebou. Tuhle situaci dobře znám a v životě jsem už několikrát takto couvl, když došlo na lámání chleba. Možná absurdní dilema, nikdo mě přece nenutil jít stanovat a ještě před pár hodinami jsem byl na sebe co by nezávislýho svobodomilce tak pyšnej, že? Svoboda, woe! Ale o to právě jde. Nechci něco dokazovat druhým, chci sám sebe překonat. Chci překonat svoje strachy a pohodlnost. Když nedokážu dnes přečkat pod stanem jednu jedinou podělanou noc, jak jsem si naplánoval, před čím asi uhnu příště? Před kolika životními výzvami zbaběle uteču, protože nebudu ochotnej podstoupit trochu strachu a nepohodlí?

Dokouřil jsem cígo a vydal se po silnici dolů směrem ke Starému městu.

Pokračování příště…

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník II

Pokračování předchozího dílu.

Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je přenocovat v přírodě sám. Současně mě lákala představa zimního stanování na sněhu v horském prostředí, kde už to je trochu i o tom racionálním strachu a adrenalinu. Jako ideální pro stanovačku se zdály Jeseníky, které znám a jejichž hřeben mám docela prochozený, pak jsem si ale vzpomněl na Králický Sněžník, na který se už léta chystám vyrazit. Často bývá spojován s Jeseníky, ale geomorfologicky je to samostatné pohoří na česko-moravsko-polské hranici. Vrchol v nadmořské výšce 1424 metrů je pěkně rozlehlý a není tam žádná chata ani rozhledna, takže celkově i méně turistů. Tak jo, to by šlo.

Naplánoval jsem si dvoudenní výlet – vyrazím brzo ráno vlakem z Olomouce do Ramzové, odkud po červené značce půjdu až na Sněžník, celkem něco přes 24 kilometrů. Druhý den potom podle fyzického a psychického stavu buď zvolím prudký cca 9km sestup po žluté, nebo budu pokračovat po červené kopírující česko-polskou hranici a nastoupám ještě pár stovek výškových metrů. V obou případech je cílem Dolní Morava, zapadákov, ze kterého se několika autobusy a vlaky dostanu zpět do Olomouce.

Nevýhoda zimních túr je krátká doba denního světla, což jednak znamená menší časový prostor pro samotmný pochod (pokud nechcete jít s čelovkou na hlavě) a jednak delší dobu táboření. A to je v případě stanování ve volné přírodě v polovině února nepříjemné v tom, že jste odkázání na tmu od cca půl šesté odpoledne do půl sedmé ráno, dohromady nějakých 13 hodin ve stanu. Ve dvou lidech by se ještě dala nějak krátit dlouhá chvíle, ovšem osamocený poutník se musí zabavit sám :-) Měl jsem proto připravené nějaké audioknihy v mobilu a současně jsem zkracoval dobu spánku dva dny před výpravou a doufal jsem, že postavím stan a těch cca dvanáct hodin únavou a spánkovým deficitem úspěšně prospím.

Večer před odjezdem jsem si také pročítal nějaké rady na internetu pro stanování v zimě na sněhu. Pochopil jsem, že asi nejdůležitější věc je petflaška s širším hrdlem na… ehm močení. Ono přece jenom vylejzat v noci do mrazu není moc příjemný, takže se vykoná potřeba přímo ve stanu. Platí pro pány, dámy to maj o něco složitější :-)

Druhá věc jsou kolíky ke stanu – klasické buď v měkkém sněhu nedrží nebo naopak do tvrdého nejdou zatlouct. Můj klasický kopulovitý stan sice stojí bez problému i bez kolíků nebo nějakých kotvících šňůr, ale na vrcholu Sněžníku se dá očekávat silný vítr a nějaké ukotvení bude potřeba. K tomu slouží speciální kolíky do sněhu s U nebo V profilem, jenže ty jaksi nemám. Nakonec jsem vytvořil takové kombo ze šňůr od stanu provlečené vyřazenými starými cédéčky pro odpor ve sněhu, které bych v případě měkkého prašanu zahrabal a zašlapal. Vzal jsem i pár velkých vrutů do betonu aka ledovcové šrouby, pokud by na vrcholu musel stanovat na zmrzlém sněhu. K tomu i menší kladivko, kterým bych těm vrutům do ledu pomohl.

A třetí nejzásadnější věc pro zimní stanování je tepelná izolace. Kde to jen trochu jde, je vhodné pro stan vyhrabat ze sněhu zákop, čím hlubší tím lepší. Minimálně by měl být okraj tropika pod úrovní okolí, aby pod něj nefoukal mrazivý vítr držící se při zemi. Druhá věc je dobrá izolace od země, která při podcenění způsobuje největší pocit zimy. První vrstva je samotný sníh, který výborně izoluje od mnohem chladnější země, takže pokud to jde, raději stanovat na sněhu než např. na kamenitém povrchu. Dobré je natrhat na připravené místo pro stan vrstvu (smrkových) větviček, které zase izolují podlahu stanu od sněhu. Ve stanu je pak dobré mít dvě karimatky – jednu klasickou pěnovou a na ní třeba ještě nafukovací. Obojí mám, takže pohoda.

Po teoretické stránce jsem byl teda jakž takž připravenej. Pozdě v noci jsem šel spát, abych spal necelé čtyři hodiny a následující večer usnul jako nemluvně :-)

Pokračování příště…

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | Napsat komentář

Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník I

Čas od času postihne moji povahu, obvykle libující si v určitém stereotypu, nutkavá potřeba se nějak překonat. Takhle jsem třeba jako nijak zvlášť aktivní cyklista vyjel z Olomouce na Praděd a zpět (cca 160 km), vloni jsem stopem projel bývalou Jugoslávii, ačkoliv jsem nikdy před tím prakticky nestopoval. Mám také zatím pár neuskutečněných plánů jako výstup na zimní Rysy nebo 100km pochod. No a v poslední době jsem začal pociťovat nutkavou potřebu překonat se a poprvé přenocovat někde uprostřed přírody sám.

Stanování nebo spaní pod širákem mám rád, spal jsem i dvakrát vyloženě uprostřed temnýho lesa nebo na kosovským starým hřbitově, stanování v kempu ani nepočítám. Ale vždy jsem stanoval s někým druhým (třetím) a tím ze mě automaticky spadl určitý iracionální strach. Co tím myslím? Racionální strach, nebo lépe řečeno ostražitost je v pořádku, pokud samozřejmě nepřesáhne únosnou míru. Iracionální strach je takový, který sami považujete za naprosto nesmyslný, ale přesto vás ovládá. Možná vlastně píšu o fóbii, ale nejsem psycholog, takže se raději vyhnu těmto pojmům.

Já se dlouhá léta domníval, že se bojím spát sám někde o samotě “mimo civilizaci”. Píšu domníval, protože jsem to nikdy nezkusil a přesto jsem si myslel, že by to pro mě byl otřesnej stresující zážitek. V hlavě jsem si třeba představoval situaci, jak ležím někde uprostřed temnýho lesa sám ve stanu a slyším podivné zvuky podobající se třeba lidským krokům. I kdybych byl na samotným konci světa, přesto bych byl schopnej slyšet kroky :-) Nebo že vykouknu ze stanu a uvidím někde podivný stín, zaznamenám nějaký divný pohyb a nebudu schopnej usnout.

Ale především jsem se asi bál, že by mě ve stanu uprostřed té samoty ovládaly nepříjemné nutkavé myšlenky, které ani nepotřebují nějaký vnější podnět a vystačí si sami se sebou, aby člověka ovládaly. Konkrétně v mém případě se mi třeba často v lese vybaví scény z kultovního hororu Záhada Blair Witch (IMHO nejlepší horor všech dob), který jsem poprvé viděl někdy cca v 11 letech… možná ta věková doporučení nejsou pro srandu králíkům, co? :-)

Když jsem si ale uvědomil, jak ty moje obavy ze stanování jsou iracionální, rozhodl jsem se to prostě vyzkoušet. Chtěl jsem současně sám sebe in vivo sledovat, jak v noci o samotě budu reagovat na vnější podněty, co mi podvědomí bude podstrkávat za informace a jak se s tím dokážu vypořádat. Kdysi na gymplu jsem byl s pár spolužáky na nějaké přednášce o meditování. Pamatuju si, jak ten buddhistický guru tam vysvětloval, jak se zbavit myšlenek – přistupovat k nim jako k listům papíru, které prostě zmačkáte a zahodíte.

A tak mi po letech došlo, že přesně toto je třeba udělat s těmi nutkavými myšlenkami vyvolávající iracionální strach – zmačkat a zahodit. Nedat jim vůbec prostor vážně o nich uvažovat. A že je přece absurdní, aby člověka uprostřed nádherné přírody svazoval nějaký nesmyslný strach. Že jsem si k tomuto experimentu vybral zrovna 1424 metrů vysoký Králický Sněžník v polovině února, je už jen nepodstatná drobnost :-)

Pokračování příště…

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | Napsat komentář

O zhoubnosti přání

Znáte to – přejeme druhým i sobě k narozeninám, významným životním událostem, na Silvestra si přejeme do nového roku, přejeme si když padá hvězda… Celý náš život je prostoupen pozitivními myšlenkami, aby se něco stalo nebo naopak nestalo, abychom byli zdraví a šťastní.

I já sám ač založením spíš skeptik v sobě příležitostně vyslovuji přání k věcem, na kterých mi záleží, jako kdyby snad opravdu existovala nějaká nadlidská síla, která mi může pomoci. Je to svým způsobem ateistická variace na modlitbu věřících, kteří se obrací k Bohu. Z přízemnějšího hlediska na takové přání můžeme nahlížet jako na takový mentální koučink, kdy chceme mozek “naprogramovat” do určitého nastavení – přej sobě i druhým štěstí a bude se nám lépe k tomu štěstí směřovat.

Uvědomil jsem si, ale jak mohou být některá přání zhoubná. Taková ta, jejichž uskutečnění je v naší moci, závisí na našem přístupu a činech. Vyslovením přání pak sebe nebo i druhé jakoby zbavujeme odpovědnosti za splnění našich tužeb a delegujeme ji na neznámou entitu. Podvědomě si tak možná mozek programujeme naopak do nastavení pasivního očekávání, jak se ona věc vyvine.

Místo toho, abychom si uvědomili, že svoji budoucnost máme v rukou především my sami a záleží na nás, jak se k problémům a výzvám postavíme. Že pevného zdraví těžko dosáhneme aniž bychom něco aktivně udělali se svým životním stylem. Že štěstí těžko dosáhneme aniž bychom nezačali pracovat na zlepšení mezilidských vztahů, snažili se nenechat sebou zmítat negativní emoce a zkrátka nešli tomu štěstíčku trochu naproti :-) Že láska nám bude utíkat mezi prsty, pokud ji nebudeme dávat najevo.

Ano, lehko se to všechno píše, život je složitější. Nebo možná není a složitým se stává až ve chvíli, kdy se nečinně necháváme unášet tokem života a my jen bezradně koukáme, jak narážíme do kamenů. Možná by byl o mnoho jednoduší, kdybychom se vykašlali na všechna ta přání a prostě se snažili plavat i v tom nejsilnějším proudu a aspoň si mohli jako McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem říct: „Aspoň jsem to zkusil.“

Rubriky: Názory a komentáře | Napsat komentář

Náboženství je bullshit, naději dává filozofie

Já a víra. Dlouhá léta tápání jsem hledal svůj vlastní postoj k otázkám „mezi nebem a zemí“. Dlouhá léta se mi v hlavě skládala mozaika obrazu, který jsem podvědomě znal, ale až teď dostává jasnější kontury, abych ho mohl popsat slovy. A ten obraz zjednodušeně říká: náboženství je bullshit.

Tos teda objevil Ameriku, říkáte si, i Franta s Lojzou v hospodě Na Růžku to tvrdí už dávno. Já ale nikdy nepatřil ke kategorickým ateistům a měl jsem pochopení pro nejrůznější náboženské směry. To nevyplývalo ani tak z toho, že bych věřil v nějakého konkrétního Boha, ale spíš jsem odmítal věřit v jeho neexistenci. Vždycky mi totiž přišel absurdní takový ten primitivní ateismus, když někdo tvrdí, že „po smrti přece nic není woe“. Jak to může někdo tvrdit? Jak si někdo může být jistý tím, že nic jako Bůh neexistuje?

4810071832_5154aca688_b

Byl jsem a jsem agnostikem. Pro mě jsou oba tyto protipóly – ať už náboženství věřící v konkrétního Boha nebo ateismus odmítající jeho existenci – projevem víry. Jelikož ale žiji ve společnosti, kde převažuje ateismus, měl jsem určitou potřebu zastávat se lidí věřící v Boha poukazováním na to, že ateismus je v podstatě taktéž víra. Měl jsem pochopení pro náboženství i kvůli tomu, že dává lidem naději a zbavuje je strachu ze smrti. Ateista, který věří, že po smrti vše končí, je podvědomě ovládaný strachem ze smrti. Je proto v životě mnohem opatrnější a řekněme méně odvážnější než věřící člověk – stačí si porovnat českou a polskou mentalitu projevující se v historii obou národů. Domnívám se, že právě víra je zde klíčem k pochopení rozdílů.

Měl jsem teda zato, že náboženství má určitou pozitivní funkci v životě člověka. Jenže až nedávno mi došlo, že aby měl člověk tuto naději, která mu bude během života oporou, nepotřebuje vůbec náboženství. Mluvil o tom počátkem listopadu lékař a etik Jan Payne v pořadu Hyde Park:

To, co člověk potřebuje, je určité filozofické myšlení. Způsob myšlení mimo rámec poznatelného. Rozdíl mezi náboženství a filozofií je zásadní. Zatímco náboženství dává lidem odpovědi, filozofie klade otázky. Zatímco náboženství svět zjednodušuje, filozofie jej činí složitějším. Filozofováním člověk nutně dřív nebo později dojde k sokratovskému „vím, že nic nevím“, což se na první pohled může zdát jako depresivní rezignace, ale ve skutečnosti toto uvědomění otevírá nekonečnou fantazii a přináší člověku naději, o které mluvil pan Payne. Najednou se varianta posmrtné nicoty stává jen jedním z nekonečně mnoha možných vývojů.

Náboženství pouze svazuje, brání lidem svobodně myslet. Jakákoliv náboženská odpověď je jen pouhou nicotnou domněnkou. Filozofie vám nedá odpověď, ale nechává otázky otevřené. To je ale právě ta skutečná naděje.

Bonmot na závěr: Bůh stvořil filozofii, ďábel náboženství :-)

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , | 4 komentáře

Zrušme tajné volby a naučme se nést občanskou odpovědnost

Jsem zastánce veřejných voleb – systému, kdy lidé nevolí anonymně do urny, ale naopak jejich hlas je spárován s jejich identitou a veřejně dostupný na internetu. Pro drtivou většinu lidí je to asi hodně kontroverzní, šílená představa. Lépe řečeno, drtivá většina lidí nikdy ani neuvažovala, že by se mohlo volit třeba jinak než tajně za plentou.

Vycházím z toho, že pokud se chci účastnit voleb a tím spoluovlivňovat podobu volených orgánů a nepřímo se podílet na exekutivě, není legitimní tak činit anonymně, skrytě, bez odpovědnosti. Voliči přece nedělají nic jiného než to, že delegují svoji demokratickou pravomoc na své zastupitele, jejichž hlasování ale není tajné. No jak by se vám líbilo, kdyby hlasování poslanců bylo tajné? Nikdo by nevěděl, kdo pro co hlasoval, nikdo by nemusel v médiích nic vysvětlovat, nikdo by nebyl za nic odpovědný. Považujeme za samozřejmost, že si můžeme dohledat, kdo jak ve Sněmovně hlasoval, tak proč nedokážeme přijmout odpovědnost i na úrovni běžného voliče? Zkusím argumentovat proti dvěma nejčastějším námitkám.

Námitka č. 1: Lidé nebudou volit svobodně, protože budou vystaveni (potenciálnímu) tlaku rodiny, sousedů, zaměstnavatele…
Dochází zde k nepochopení, co to vlastně svoboda znamená. Svoboda není libovůle. Svoboda znamená, že se nějak rozhoduji a jednám podle své vůle, ale současně nesu za svoje jednání odpovědnost. Být vystavěn společenskému tlaku je tedy naprosto přirozené, je to dennodenní součástí svobody. Je snad nesvobodný člověk, který neuráží lidi okolo něj, protože by se s ním jinak nebavili a považovali ho za arogantního hlupáka? Mohli bychom přece tvrdit, že nemůže dostatečně vyjádřit své nejhlubší přesvědčení o druhých, protože by byl vystaven tlaku okolí a tudíž není dostatečně svobodný. Mohli bychom také tvrdit, že člověk není svobodný, protože nemůže nedodržovat základní hygienu aniž by byl vystaven tlaku okolí.

Takto bychom mohli pokračovat a zjistili bychom, že vlastně prakticky vždy ve svém jednání zohledňujeme reakci okolí. Mohli bychom také zabrousit do psychologie a zjistit,že podle Freuda jsme vlastně jen jakési biologické reaktivní bytosti poháněné fyziologickými silami a pudy. Z nějakého vyššího filozofického hlediska tak možná žádná svoboda ve skutečnosti neexistuje. V běžném pojetí svobody ale samozřejmě svobodní jsme, a to i když bychom volili veřejně a nesli za to společenskou odpovědnost.

Námitka č. 2: Vytvářet voličské seznamy je nebezpečné. K moci se může dostat diktátor nebo totalitní strana a političtí odpůrci budou perzekvováni.
Na začátek se hodí říct, že například všechny ústavy platné v období komunismu deklarovaly volby s tajným hlasováním. Přesto víme, že v praxi nebylo žádoucí toto právo využívat (odhlédneme-li od omezené možnosti volby) a kdo ho využil a šel za plentu, stal se ihned podezřelým a vystavoval se riziku šikany ze strany státních orgánů. Chci tím tedy říct, že podobné „seznamy“ politických odpůrců si totalitní moc může vytvářet i s deklarovanou tajnou volbou v ústavě.

Současně z historie víme, že dva totalitní režimy, které nás během 20. století postihly – komunismus v Československu a nacismus v Německu – se dostaly k moci prostřednictvím voleb s tajným hlasováním. A podle mého názoru bylo tajné hlasování jednou z příčin jejich masového úspěchu. Protože žádný z těch milionů voličů Gottwalda a Hitlera nemusel nést byť minimální společenskou odpovědnost za svůj hlas totalitní ideologii. Žádný z těch voličů nemusel „jít s kůži na trh“, nikdo nemusel riskovat, že se s ním přestanou bavit rozumně smýšlející známí, že ho třeba přestanou zdravit sousedi, že ho někdo nezaměstná a podobně.

Ano, posuzuji tehdejší situaci z dnešního pohledu. Za Gottwalda a Hitlera pochopitelně neexistoval internet, takže nějaká „ostuda“ mohla být spíše lokálního charakteru. Dnes by snadnou dostupností informace, koho volil Franta Novák z Horní Dolní, mělo mnohem větší dopad na voličské rozhodování. Příznivce extremistické strany či totalitní ideologie by mnohem více zvažoval, zda je ochoten nést odpovědnost za svůj hlas v podobě veřejného a dostupného záznamu na internetu. Část z nich by asi k volbám vůbec nešla, část z nich by třeba volila umírněnější uskupení. V každém případě by extremisté ztratili hlasy a došlo k určité normalizaci hlasů odpovídající tomu, co většinová společnost považuje za akceptovatelné. Pravděpodobnost vzestupu totalitní ideologie v případě veřejných voleb by tedy byla podstatně menší než v případě tajných.

Netvrdím, že to co většinová společnost považuje normální, je vždy nutně správné. Co jiného je ale obecně morálka než většinovou společností akceptovatelné jednání? Dá se teda říct, že můj návrh nedělá nic jiného než že rozšiřuje oblast působení morálky do oblasti volebního rozhodování. A každý má možnost její hranice překročit, pokud to uzná za vhodné, jen musí nést odpovědnost. Veřejné volby také automaticky neznamenají, že budou biti příznivci menšinových ideologií a politických proudů. Sám jsem volič a příznivec neparlamentní Strany svobodných občanů, dvakrát jsem za stranu kandidoval a veřejně tedy figuruji na kandidátních listinách, jsem docela vyhraněný libertarián (svým způsobem extremista) a se svými názory se nějak netajím – přesto nepociťuji, že bych kvůli tomu čelil tlaku. Pokud ale nějaká strana otevřeně hlásí třídní či etnickou nenávist, veřejně se k tomuto přihlásit už bude pro člověka asi složitější. Ano, určité xenofobní nálady ve společnosti existují, přesto být voličem nácků není nic, čím by se člověk chlubil, pokud svoje náckovství nedává jinak otevřeně najevo.

A pokud se už stane, že se k moci dostane diktátor, co bude chtít zatopit politickým oponentům… kdo dnes v případě tajných voleb zajistí ochranu zvoleným zastupitelům? Kdo dnes zajistí ochranu všem těm (neúspěšným) desetitisícům kandidátů od komunálních, přes parlamentní až po prezidentské volby, které je možné na kandidátních listinách dohledat na internetu? Proč tito lidé mají nést riziko totalitní perzekuce a jejich voliči nikoliv? A kdo mně zajistí, že za tento publikovaný článek nebudu perzekvován? Nikdo, to je riziko života.

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: , , | 1 komentář

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota

„Včera jsme pochovali strýce, ranila ho mrtvice tam v jeho hradle, byly prázdniny, a tak jeho kamarádi odejeli do lesů a k vodě, a tak nikdo nepřišel v těch
horkách července a strýc ležel patnáct dní mrtvý na podlaze hradla, až ho našel strojvedoucí už v mouchách a červech a tělo strýce se tak rozteklo po linoleu jako kamambert. Když přijeli zřízenci pohřební služby, tak vzali ze strýce jen to, co drželo v šatech, a potom přiběhli pro mne a já, zvyklý z toho mého sklepení, já musel lopatkou a potom zednickou lžící z linolea seškrábat do podlahy zapečené zbytky, dali mi láhev rumu a já jsem tichý a pozorný seškrabával všechno to tělesné, co ze strýce zbylo; nejvíc práce mi dalo dostat z linolea jeho zrzavé vlasy, které se zapustily tak, jako když nákladní auto přejede na dálnici ježka, musel jsem na to vzít majzlík, a když jsem byl hotov, tak jsem ty zbytky nacpal pod šaty strýce ležícího v rakvi…“

Rubriky: Názory a komentáře | Štítky: | Napsat komentář

O štěstí

Dlouho mi trvalo nacházet štěstí. Málokdy jsem si řekl – teď jsem šťastný, tohle je ten skvělý okamžik, pro který stojí žít. Přítomnost prožívám v celé její komplexnosti a je pro mě těžké zachytit v daný okamžik tu mušku zlatou, která prolétne přítomností během oka mžiku.

Postupem času jsem si až zpětně začal uvědomovat, kdy jsem byl skutečně šťastný. Byly to vcelku nenápadné chvíle, kdy jsem v danou chvíli vůbec nepociťoval něco jako štěstí. Dost často jsem byl naopak otrávený, ve stresu, nebezpečí nebo fyzicky vyčerpán. Vždy ale s lidmi, které mám rád.

Hledání štěstí je jako rýžování zlata, kdy na počátku máte kýbl písku a kamení a na konci zůstane jedno malé zářivé zlaté zrnko. A tak jsem se naučil nacházet štěstí. Když se nyní procházím po rozpáleném písku a ostrém kamení, tak nějak podvědomě tuším, že někde pod nohami mám ono malé zlaté zrnko, které mi jednou čas vyrýžuje.

Rubriky: Filosofie | Štítky: | 1 komentář