Jimmy Hayek

Veškeré informace o filmu naleznete na uvedených internetových stránkách, bylo by proto zbytečné zde o filmu dlouze psát. Tak jen ve zkratce:
Film na mě zapůsobil hned při prvním záběru svým krásným groteskním zpracováním. Velice mi připomíná animované Fimfárum, které ovšem využívá trojrozměrných loutek. Monsieur Cok je ale vytvořen animací dvojrozměrných papírových kreseb a fotografií loutek z dílny Francka Diona.

Hlavní postava továrníka vypadá velice groteskně a dětinsky, zároveň však vypočítavě a prospěchářsky. Loutkou není jen postava z hlediska animátorského, ale i samotná osoba továrníka Coka…

Když jsem včera tak napůl sledoval Televizní noviny na TV Nova a napůl večeřel, upoutala mě jedna zajímavá zpráva. Reportáž Ivana Berky pojednává o kauze, která jistě hýbe celým sedmiapůltisícovým Frýdlantem na Liberecku. U jednoho dítěte v tamní mateřské škole totiž byla zjištěna vážná infekční choroba, a tudíž všech devadesát dětí z mateřské školy nyní musí projít trojnásobným odběrem krve. Pediatrička, ředitelka školky i starosta Frýdlantu avšak mlčí a nechtějí se vyjadřovat, a tak vlastně nikdo neví, o jakou vážnou infekční chorobu se jedná.

Mezi rodiči se však spekuluje o tom, že se jedná o syfilis. Jedna z oslovených matek s klidným hlasem doslova říká: „Buď je to syfilis, nebo HIV.“ Paní se zmiňuje o HIV jakoby se jednalo o rýmu či kašel, takže je dosti pravděpodobné, že se jedná o obyčejnou povídačku mezi lidmi. Reportér ještě ale navíc před tím podotýká, že internetové stránky města jednu možnost zmiňují a zvýrazní na stránkách města Frýdlantu slovo syfilis. Nutno ale podotknout, že ono slovo se nachází v sekci Diskuse – Vy se ptáte, my odpovídáme, kde nějaká maminka pod nickem Lucianno22 píše, že se zaručeně jedná o syfilis. Nevadí, senzace je na světě.

Nicméně musím být fér; TV Nova sice uvedla v reportáži pouhou spekulaci a neověřenou informaci „jedna paní povídala“, ale celou reportáž na závěr Ivan Berka nechává otevřenou s tím, že si rodiče musí počkat až na komentář krajské koordinátorky přes pohlavní nemoci.

Zarážející ovšem je, s jakým titulkem a článkem přichází zpravodajský server České tiskové kanceláře (dále jen ČTK) o hodinu později: V mateřské škole ve Frýdlantu se údajně objevila syfilis. ČTK se odvolává na TV Nova; význam zprávy ČTK je ale oproti reportáži Ivana Berky posunut. Syfilis už není pouze jedna z (nepodložených) možností, které kolují mezi rodiči. V titulku zprávy ČTK je důležité slovo „údajně“, které dává zprávě nový rozměr a čtenář, který neviděl reportáž TV Nova, nabude dojmu, že z největší pravděpodobností řádí v mateřské škole právě syfilis. V článku potom ještě věnují odstavec krátkému popisu nemoci syfilis. Zprávu od ČTK pak přebírá server Novinky.cz.

Stejně tak ale mohla ČTK uvést obdobný titulek: V mateřské škole ve Frýdlantu se údajně objevil HIV. Tato varianta je totiž podle slov výše zmiňované matky také ve hře. A kdybych možná napsal před onou reportáží na webové stránky Frýdlantu pod nickem Lucianno22, že se jedná o středověký mor, možná by TV Nova zrovna tak natočila reportáž o možnosti této nemoci. ČTK by se potom jistě odvolala na TV Nova a použila titulek: V mateřské škole ve Frýdlantu se údajně objevil středověký mor.

Možná si říkáté, proč řeším takovou volovinu. Ano, je to více méně hraní si se slovíčky, ovšem touto ukázkou chci ukázat, jak pracují některá média u nás. Co se týká TV Nova, je to komerční televize a člověk si už za ta léta zvyknul, že její zpravodajství jaksi pokulhává. ČTK je ovšem veřejnoprávní médium – třebaže je financována z vlastních peněz – a měla by poskytovat objektivní a úplné zpravodajství. Odvolávání se na TV Nova mi nepřijde zrovna správné – ještě jsem neviděl, že by se na ni odvolávali například v České televizi – a pokud už ČTK pracuje s neověřenými informacemi, měla by alespoň zachovat původní význam. Například titulkem: V mateřské škole ve Frýdlantu se objevila vážní infekční nemoc. Vím, že není pro čtenáře tak atraktivní, na druhou stranu je objektivní.

„Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů. Každý despotický vládce vidí v rodinných a přátelských vztazích konkurenci efektivity.“ píše Tomáš Sedláček v jeho nové knize Ekonomie dobra a zla hned v úvodní kapitole. Jako nejstarší ukázku redukce člověka z celé šíře jeho člověčenství na čistě a pouze výrobní jednotku si vybírá vůbec nejstarší světovou literární památku Epos o Gilgamešovi. Na tomto příkladu ukazuje, že už tehdy před 5 000 lety se snažil Gilgameš – vládce města Uruku – zvýšit pracovní výkon svých poddaných tím, že jim bránil ve styku s ženami a dětmi. Poddaní se stávali ztrátou jejich člověčenství pouhými produktivními robotníky.

Ten samý princip funguje i dnes, tedy o 5 000 let později. Příjde-li například mladá žena na pracovní pohovor, z největší pravděpodobností bude tázána, zda má děti, případně zdali je plánuje  v budoucnu mít. Pro zaměstnavatele jsou totiž děti své zaměstankyně určitou překážkou; mezi zaměstnankyní jakožto matkou a jejími dětmi se přirozeně vytvoří nežádoucí sociální vztah, který z ženy nedělá pouhého produktivního robotníka, ale navíc i neproduktivní matku. A každá zdravě přemýšlející matka staví zájmy svých dětí nad zájmy pracovní.

A proč vám o tom vlastně povídám?

Pavel Králíček se na jednom ze svých blogů Životaměnič zabývá osobním rozvojem a jak sám píše, přečetl spoustu knih o investování, finanční inteligenci, úspěchu, time-managementu a osobním rozvoji. Jeho články jsou zajímavé, čtivé a sám musím uznat, že o osobním rozvoji jsem četl poprvé u Pavla. Všechny ty knížky, o kterých Pavel píše, články a nejrůznější tipy ale mají jeden zásadní zádrhel – z člověka se po dodržování všech návodů, rad a tipů stává obyčejný robotník.

Ku příkladu mohu využít jeden z Pavlových článků: 5 důvodů proč vstávat brzy. Pavel zde uvádí pět důvodů, proč vstávat brzy. Já však mohu stejně tak uvést pět důvodů, proč nevstávat brzy. Jde o to, z jakého úhlu se na věc díváme. Pavel se dívá z pohledu úspěšného robotníka, mající hromadu času na nejrůznější ranní aktivity (lehne si do vany, přečte se noviny, vypije si šálek ranní kávy…). Já se zase dívám z pohledu lenivého člověka, který nestihne vykonat ony aktivity, ale zato si ráno o něco déle spokojeně poleží v posteli.

A kdo z nás má správnější přístup k rannímu stávání? Pavel stihne vykonat více aktivit – je spokojen. Já si déle poležím v posteli – jsem spokojen. Nelze proto určit, čí přístup je správnější. Správné jsou oba. Oba se totiž řídí tím, co je podle každého z nás správné a co je pro nás příjemné. Tím, že si Pavel dopřeje ráno relaxaci ve vaně znamená, že příjde o možnost poležet si v posteli jako já. A naopak.

Stejně tedy tak, jako nemůžeme určit, kdo měl správnější přístup k rannímu vstávání, nemůžeme určit, jaký je správnější osobní rozvoj. Každý z nás má jiné priority a hodnoty, kterými se v životě řídí. Někdo si může klást za cíl být úspěšným a bohatým robotníkem a někdo si zase může klást za cíl být člověkem v celé šíři jeho člověčenství. Berme proto knihy o osobním rozvoji s rezervou a každý se osobně rozvíjejme jak uznáme osobně za vhodné. Neexistuje totiž jen jedna pravda a svět není (naštěstí) černobílý. A hlavně si pamatujme: život není To Do List…

Včera večer jsem si shodou okolností vzpomněl na Jendův článek o Surrealmoviez. Chtěl jsem si jen zapátrat po nějakém avantgardnějším filmu, který by stál za zhlédnutí. Na Surrealmoviez jsem se zaregistroval a začal hledat. Po chvilce jsem narazil právě na tento snímek 9 od režiséra a animátora Shanea Ackera. Už podle obrázku vypadal film zajímavě. Neváhal jsem a stáhl si film během chvilky z Rapidshare. To jsem si ale neuvědomil, že tento devítiminutový snímek mohu zhlédnout online na Internetu.

Netušil jsem, co od filmu čekat. Popisek na Surrealmoviez není příliš sdílný, tak jsem se nechal překvapit. Film 9 začíná temně, ponuře až hororově.  Hlavním hrdinou je jakýsi hadrový panáček s číslem 9 na zádech. Ten nám uprostřed rozbořeného a zničeného města retrospektivně vypráví, co se mu a jeho příteli s číslem 5 před časem stalo.

Tehdy předal panáček 5 panáčkovi 9 polovinu amuletu, kolem kterého se celý příběh točí. Druhou polovinu  vlastnilo plechové monstrum s kočičí lebkou, které usilovalo o získání potřebné poloviny amuletu. Na smetišti mezi plechem a šrotem podlehne panáček 5 v souboji s monstrem a to z něj pomocí amuletu vysaje duši. Panáčkovi 9 se však podaří i s polovinou amuletu skrýt a uprchnout.

Příběh se vrací zpět do současnosti. Amulet se hadrovému panáčku v ruce rozsvítí – známka toho, že v blízkosti se nachází druhá polovina, a tedy plechové monstrum. Panáček ví, že mu hrozí nebezpečí a prchá do úkrytu, kde již má na očekávaného hosta nachystané pasti. Plechové monstrum se opravdu objeví a hledá amulet. Následující dvě a půl minuty připomínají hon na myš a už už to vypadá, že panáček monstru podlehne a to se pak zmocní amuletu. Panáček však plechové monstrum obelstí a zatáhne ho nad propast, do níž nakonec monstrum spadne. Pozorní diváci si vzpomenou na záběry z úvodu filmu, kde panáček tuto past chystá. Panáček nakonec získá druhou polovinu amuletu a po jeho spojení jsou všechny nasáté duše osvobozeny. Mezi dušemi hadrových panáčků je osvobozena i duše panáčka číslo 5, který před časem podlehl v souboji s monstrem.

Příběh tedy končí štasťně. Dobro zvítězilo nad zlem a uvězněné duše v amuletu byly osvobozeny.  Ovšem myslím, že příběh není takto prvoplánový. Snímek ukazuje, že všechno jde, když se chce. I malý bezbranný hadrový panáček dokáže zvítězit nad plechovým monstrem – ne však silou, ale lstí. To je podle mě hlavním poselstvím filmu. Hadrový panáček se zkrátka nevzdal, přestože viděl svého přítele zemřít…

Film vyniká kromě perfektní detailní práce s ruchy a zvuky i svým syrovým až naturalistickým pojetím. Devítka v názvu je pro film symbolická – samotný příběh bez titulků a úvodu trvá devět minut, v příběhu se vyskytuje devět hadrových panáčků (hadrový panáček s číslem 9 + dalších osm duší panáčků je osvobozeno z amuletu). Snímek jsem zhlédl dvakrát po sobě, abych děj lépe vstřebal. Ackerovi  se myslím bravůrně podařilo vměstnat do devíti minut nenásilnou formou příběh s pointou a myšlenkou, které mnohdy i celovečerním filmům schází. Nejedná se tedy o komerční slátaninu přeplněnou počítačovými efekty, ale o střídmé pojetí tématu zkušeným animátorem Shanem Ackerem.

Jsem tu. Opět píši článek, tentokrát to jde ovšem ztěžka. Tříměsíční blogerský půst jde na mém psaní znát, mám problém uspořádat si myšlenky a nějak smysluplně je vám podat. Slova se ale pomalu derou skrz prsty do počítače, a tak vzniká tento článek. Vzniká však v době temnoty a blogerského úpadku.

Mám toho spoustu na srdci, co bych vám chtěl sdělit, bohužel (pro vás bohudík) tu není prostor na rozsáhlý článek, který by stejně nikdo z vás nečetl. Jak mnozí víte, v květnu jsem úspěšně ukončil studium na gymnáziu, a tím tak ukončil další etapu mého života. Maturita samotná proběhla více méně v pohodě;  odmaturoval jsem ze čtyř předmětů celkově za 8, s čímž jsem spokojenej. I kdybych ale odmaturoval za 16, byl bych také rád, protože mi šlo -po všech těch útrapách- hlavně o to, držet ten „papír“ v ruce a mít od školy pokoj.

Ještě před maturitou jsem jsem dělal Scio testy, podle kterých se rozhodovalo o přijetí, či nepřijetí na moje VŠ. Podal jsem si celkově čtyři přihlášky: dvě na Masayrkovu univerzitu v Brně a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci. Všechny na různé kombinace s žurnalistikou. Ta ovšem patří k velmi žádaným, a proto mi bylo jasné, že dostat se na ni nebude jen tak. A taky že nebylo! Nedostal jsem se ani do Brna, ani do Olomouce. V Olomouci zkusím podat ještě odvolání, ale příliš si od něj neslibuji.

Musím říct, že jsem docela zklamaný, že to alespoň do Olomouce nevyšlo. Na druhou stranu si v červenci zřídím živnostenský list a budu naplno pokračovat v tom, co jsem rozdělal  několik měsíů před maturitou. V průběhu příštího roku si nejspíš najdu nějaký podnájem a osamostatním se.  Zkusím si podat opět přihlášky na žurnalistiku ( + možná na nějakou ekonomii) a uvidím.

Už před maturitou jsem rozdělal nový design blogu, avšak nyní mám zase jinou představu a nejsem schopnej se rozhodnout a design dokončit. Prozatím tedy budu publikovat články na tomto současném. Přišlo mi totiž škoda čekat až design dokončím, protože nápady na články mám dennodenně. (Aktualizováno: Rozdělaný design jsem nakonec nepoužil. Hledal jsem vhodnou jednoduchou šablonu, ale žádná mě nijak zvlášť neoslovila, takže jsem nakonec během jednoho dne vytvořil tento jednoduchý design. Už žádné kudrlinky, barvičky a pítchovinky. Chci dát více prostor obsahu než formě. A také jsem dbal na typografii a dobrou čitelnost. Snad budete spokojeni.)

Začínám psát v době, kdy ta blogerská scéna, kterou si pamatuji, nějak utichla. A není to jen můj pocit. Někteří přestali úplně psát, někteří píší málo a někteří stále píšou, ale stojí to (pro mě) za houby. Nechci se nikoho dotknout… ostatně, je to každého svobodné rozhodnutí, o čem a jak bude psát. Ale mrzí mě, že slovo blog dostává docela jiný význam než je jeho původní.  Blog by měl být jakýmsi osobním zápisníčkem ze života, snůškou subjektivních názorů, místem pro komentováí aktuálního dění a podobně. Ne místem těžce vypocených PR článků, rádoby magazínových článků a celkově témat bez autorova zaujetí.

Budu se proto snažit přiblížit můj blog jeho původnímu váznamu a záměru. Přestanu také psát samoúčelné primitivní a nenávistné články, které jsem několikrát dříve publikoval. Těmto článkům jednak chybí  zásadní argumenty a druhak přitahují primitivní komentáře. Budu se tedy snažit komentovat aktuální dění u nás a ve světě, přinášet nová (někdy třeba kontroverzní) témata, psát o zážitcích z mého života. A to vše snad místy humornou formou… ;-) A budu rád, když se bude v komentářích slušně a věcně diskutovat.

Doufám, že opět za několik měsíců nepřestanu blogovat. Nechci ale psát proto, jen abych psal. Nechci se do psaní (jako třeba jiní) nutit. Je tedy možné, že někdy nebudu psát třeba příliš často…  budu psát prostě tehdy, když ucítím potřebu něco sdělit. Tečka.