Jimmy Hayek

Chvíli bylo podivné ticho a my na sebe koukali, co vlastně říct – zdali vyklopit pravdu, nebo zkusit hrát trapný divadlo. Jak jsme tam tak mlčky stáli a první zástupkyně čekala lačně na přiznání, druhá zástupkyně stojící za mnou řekla památnou větu, která mě opravdu neskutečně vytočila: „Oni jsou asi tak zfetovaní, že nemůžou vůbec mluvit.“ Z jejího hlasu byla cítit arogance a pohrdání. Měl jsem chuť vypadnout z té zasrané ředitelny, prásknout za sebou dveřmi a už víckrát se ve škole neobjevit, jenže na to jsem moc velkej srab. Stál jsem nehnutě dál a jen jsem si z hluboka oddychl. Toho dne jsem se stal feťákem.

Když to vypadalo, že z nás nic kloudného nevypadne, začalo vyhrožování. Zástupkyně nám sdělila, že klidně zavolají policii, nechají nám udělat test na drogy, vyletíme ze školy a budeme mít problémy do konce života. Když jste zhulení, tak tomu i uvěříte. Přiznali jsme se. Všechno to odvykládal Jirka, který nervózně a trhaně povídal o tom, jak jsme odešli ze školy, kousek od ní se zhulili a pak se zase vrátili. Několikrát jsme potom zástupkyni vysvětlovali, že na záchodě jsme se byli pouze napít a že tam jsme opravdu nehulili.

Naše třídní při tom jen žasla. Cítil jsem se před ní – myslím, že nejen já – neuvěřitelně trapně. Najednou se ale rozbrečela a začala bědovat, že jsme ji strašně zklamali. Dodnes netuším, zdali se rozbrečela spontánně, nebo to bylo součástí už tak velice absurdního divadla.

V tom přišel konečně ředitel. Kariérista, pokrytec a další z těch rádoby kamarádů, co vám bodnou při první příležitosti kudlu do zad. Přišel usměvavý a hned se ptal, co se děje. Zástupkyně mu převyprávělo to, co řekl Jirka. Třídní se ji snažila doplňit několika detaily v náš prospěch. Po celou dobu visel řediteli na tváři úsměv, se kterým přišel, a já tak v duchu doufal, že to nebude nakonec taková tragédie. Leč už po druhé jsem se ten den v lidech spletl a ředitel se ukázal jako větší hajzlík než jsem ho vnímal.

Poté, co zástupkyně domluvila, na nás ředitel chvíli přátelsky koukal a nejspíš čekal, co k tomu řekneme. Najednou však změnil grimasu a začal k nám velice vážně promlouvat o tom, jak se nám chtěli zavděčit tímto volným dnem, jak nám připravují vánoční program, zpívání koled na chodbách a jak si to všichni – samozřejmě včetně něj – báječně užívají… a my jim vlastně celý tento program kazíme. Pokračoval pak tím, že to je hrubé porušení školního řádu a že to vypadá na vyloučení ze školy. Tuhle krásnou forbínu zakončil otcovským povzdechem: „Zklamali jste mě, hoši. Vypadněte!“, načež nás zástupkyně poslala na chodbu, kde jsme měli čekat.

Konečně jsme byli sami a mohli si sdělil pocity a domluvit se, co budeme dělat dál. Shodli jsme se, že bylo dobře, že Jirka řekl pravdu. Pamatuji se, že jsem měl už nevydržitelnou žízeň a sucho v krku a že jsem se chtěl jít na záchod napít vody. Kluci mi to ale ihned rozmluvili, protože by to mohlo vypadat tak, že jsem se šel na záchod opět zhulit či co. Tak jsem tedy nešel, ale bylo to peklo. Stáli jsme tam na chodbě dobrých dvacet minut a poté nás zavolala sekretářka zpět do ředitelny.

Vešli jsme dovnitř, kde u stolu stál ředitel s nějakým papírem v ruce a kolem něj všechny ty ženský. Začal vysvětlovat, že máme dvě možnosti. Buď podepíšeme papír, co připravili, a necháme si udělat test na drogy, nebo zavolají policii a bude to 100× horší. Pak četl obsah toho papíru, ale v tu chvíli jsem už vůbec nevnímal, co říká. Jen si vzpomínám, že jsme se pod to všichni přítomní podepsali. Prakticky nám mohl dát na podepsání cokoliv, protože jsme si stejně nepřečetli, co podepisujeme.

Nakonec nám bylo už v mírně lepší atmosféře sděleno, že se uvidí, jak dopadnou ony testy, ale že i tak je vyloučení ze školy možné. Pak nás odvedla naše třídní do jejího kabinetu, kde nám řekla, že musíme počkat – za chvíli přijedou naši rodiče. To nás překvapilo, protože nám všem už bylo 18 let. A taky vysvětlovat rodičům, co se stalo a proč jsme to udělali, není dvakrát příjemné. Posadili jsme se v kabinetu na židle a přemýšleli, co jim řekneme…
(Pokračování příště…)

Jsou otázky, které jednou za čas napadnou jistě každého z nás. Mám na mysli otázky, na které neexistuje jednoznačná racionální odpověď, ale stejně ji chceme znát. Lidé vůbec chtějí jednoznačné odpovědi. „Co vyjadřuje tenhle abstraktní obraz? Co tím chtěl autor říci?“ Lidé neradi zapojují fantazii a kreativitu. Lidé nemají rádi mnohojakost. Lidé se neptají JAK a PROČ. Lidé se ptají CO.

Věř, nebo nevěř!

Některé z takových otázek zneužívají jako rukojmí nejrůznější náboženství a sekty. Ony nabízí lidem odpověď na jejich nezodpověditelné otázky a na oplátku od nich vyžadují určitou poslušnost. A lidé poslouchají a stávají se součástí systému, který je pomalu pohlcuje a vykrádá jim jejich přirozenou individualitu a vlastní představivost.

Mnoho lidí se ptá: „Co se se mnou stane až zemřu? Dostanu se do nějakého dalšího (lepšího) světa, nebo moje existence končí smrtí a dál už není nic?“ I sebevětší ateisté přitom ale minimálně zauvažují o existenci jakéhosi nebe nebo časově neomezeného prostoru, kam se duše zemřelého uchýlí. Třebaže této teorii nevěří, neustále v nich samotných přetrvává nutkání vymezovat se vůči ní. Snaží se například vymezovat vůči existenci nebe a popírat systém, který nám křesťanství předhazuje, čímž vlastně z křesťanství nevědomky názorově vychází. Snaha vyvrátit nějakou teorii ji současně utvrzuje.

Jakoby se lidstvo dělilo pouze na věřící (ve smyslu věřící v náboženský systém) a nevěřící. Sám sebe prezentuji jako ateistu, protože nevěřím v Boha, bohy ani žádné tak zvané nadpřirozené bytosti. To ale v žádném případě přeci nemusí znamenat, že jsem nevěřící obecně. Osobně věřím ve vlastní individuum, které si v průběhu mého života rozvíjím a které mně samému určuje hodnoty, kterými se řídím. Neobracím se k Bohu jako křesťan, ale obracím se k sobě samému. Osobně tedy toleruji například křesťanství jako jeden z možných způsobů přijímání hodnot, ale nepovažuji jej za výchozí, vůči kterému se mám jako ateista neustále vymezovat.

Problémem lidí, kteří přijímají cizí a společné hodnoty, je to, že nemohou myslet individuálně, samostatně, a nemohou se tak dívat na spoustu věcí z odlišných úhlů než většina. Vrátím se k oné otázce: „Co se se mnou stane až zemřu?“ Tato otázka totiž typicky demonstruje myšlení většiny lidí. Chtějí vědět, co se s nimi stane až zemřou, protože se to týká jejich budoucnosti. Jen ale hrstka lidí se zároveň zeptá, co bylo před tím, než se narodili. Odhoďme stranou biologické hledisko stejně tak, jako jsme učinili u otázky smrti.

Relativnost našeho bytí

Co když je totiž tento život a svět, ve kterém nyní každý z nás žijeme, tím posmrtným nebem, o kterém křesťané sní? Co když je každý z nás právě ta duše, která vylétla z umírajícího v minulém životě? Nemluvím o reinkarnaci v rámci stávajícího systému. Mluvím o přeměně člověka z jednoho světa v druhý.
Stejně tak je ale možné, že celý Vesmír, který se nám kvůli jeho nepředstavitelné velikosti zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat, je jen částečkou jiné, větší, hmoty. Co když potom miliardy a miliardy takovýchto vesmírů tvoří něco jako člověka, který je opět jen nicotou dalšího „vesmíru“? A co když naopak existují uvnitř atomů našich buňek další a další menší světy?

Na první pohled se může zdát takovéto uvažování jako hloupý výplod mladého blázna, který nemá ujasněné názory. To jistě nemám. Ale možná právě to mi dovoluje myslet bez předsudků a vžitých schémat. Podle mě je důležité nazírat na věci bez obalu, kterým je člověk obalil. Neustále vycházíme z předchozích úvah, usuzujeme na základě názorů ostatních a vytváříme tak velmi nestabilní domeček z karet, který může padnout lehkých zavanutím větru.

Možná nečekaně jsem se dostal od náboženství až k Husserlově fenomenologii. Já si v článku sice neustále beru na paškál náboženství, ale stejně tak je můžeme nahradit například médii. Média mají v dnešní době čím dál větší moc. Ovlivňují každého z nás ať si to připouštíme, nebo ne. Uměle vytváří onen obal kolem věcí, podle kterého pak dané věci hodnotíme a soudíme, ale nevidíme jejich pravou podstatu. Tu skrytou, ale velice důležitou. A právě nebezpečný na tom je fakt, že na takto pochybných hodnotách stavíme další a další názory, a stavíme tak onen domeček z karet, který zboří i lehké zavanutí větru…

Po asi dvouminutovém pobytu na záchodech chemikář vyšel na chodbu rovnou za zástupkyní a stranou ji něco tiše povídal. Tvářili se u toho oba příšerně vážně a chvilkama na nás házeli hrozivé pohledy. Pak si chemikář upravil svůj bílý plášť a s falešným úsměvem se nás – jakože kamarádsky bokem – zeptal: „Co ste si to dali, chlapi?“ Pochopitelně jsme opět zopakovali, že jsme si nic nedali a chemikář odkráčel se svým slizským úsměvem tam, odkud přišel.

Zástupkyně přišla k nám a řekla, že to raději necháme být a že bude lepší, když půjdeme domů. Chvíli jsme tomu nechtěli věřit, ale raději jsme zástupkyni nechtěli dávat šanci si toto šlechetné rozhodnutí rozmyslet, a tak jsme jakože poděkovali a rychle metali dolů do šaten. Cestou po schodech jsem si v duchu říkal, jaká je ta naše zástupkyně férová a jaký má pochopení, že nás takhle nechala jít domů. Stejně nás nepřistihla „při činu“ a chemikář na záchodě zřejmě nic nevykoumal, takže to – pravda – nemusela dál rozpytvávat, myslel jsem si naivně.

V šatně jsme na sebe narychlo naházeli oblečení a celí ještě připosraní a vyklepaní jsme nevěřícně mezi sebou vtipkovali, jak to vlastně dobře dopadlo. Když jsme už byli téměř na odchodu a já si právě zavazoval botu, dostavil se najednou daleko horší pocit než ten nahoře u záchodů. Do šaten totiž přicházela ona zástupkyně (ano, ta co nás asi 4 minuty předtím poslala domů) a druhá zástupkyně s naší třídní, které byla vášnivě popisována situace. Bylo nám řečeno, ať jdeme okamžitě s němy, že „jen tak“ se tohle nechat nemůže. A šlo se do ředitelny. Na okamžik se k průvodu připojil ještě jeden tělocvikář, kterému druhá zástupkyně (shodou okolností jeho manželka) horlivě vysvětlovala, že se chlapci pěkně zhulili…

I pro zcela střízlivého člověka by tahle situace byla dokonale absurdní, natož pro partičku zhulenců. Účinky THC začali kulminovat v tu nejméně vhodnou chvíli. Věděli jsme, že budeme za pár minut stát na koberečku u ředitele a vysvětlovat celou situaci, což jde v marihuanovém opojení dost ztěžka. Jen jsme po cestě na sebe navzájem zírali a modlili se, abychom se nedejbože nezačali třeba smát.

Ta cesta po schodech ze suterénu šaten do ředitelny v prvním patře se mi zdála nakonečná. Na chodbách se zrovna zpívaly koledy a my se v obležení dvou zástupkyň a naší třídní prodírali davem studentů. Abych řekl pravdu, tahle část celé té marihuanové story je ze všech nejlepší. Najednou jsem si připadal jako mučedník, kterého táhnou na popraviště kvůli svému přesvědčení, své víře. Jako ten, co ho obdivujou pánbíčkáři a modlí se k němu. Jakoby se ti všichni studenti, kolem nichž jsme procházeli, k nám modlili a prosili Piláta Pontského o milost. Skutečnost však byla zřejmě odlišná od mého bludu – všichni se na nás koukali jako na vyvrhele, protože oni ve škole museli trčet a my si chtěli užívat.

Přišli jsme do ředitelny, kde samotný ředitel zatím nebyl, a ihned začal výslech. Zástupkyně se kolem nás postavily a žádaly vysvětlení. Naše třídní stála nehybně bokem a příhližela divadlu, které sama nemohla ovlivnit. Ani jednomu z nás provinilců se samozřejmě nechtělo mluvit. Já sám jsem měl v hubě tak sucho, že bych snad neodlepil patro od jazyka, hrdlo jsem měl stažené nervozitou a v hlavě prázdno. Zástupkyně se ale překvapivě dívala pouze na Jirku – jednoho z nás – a chtěla po něm ono vysvětlení, jakoby za všechno mohl právě on. Samozřejmě že jsme v tom byli všichni namočení naprosto stejně, ale jeho dredy ho v danou chvíli pasovaly do pozice největšího překupníka marihuany na škole, kterého se podařilo zásluhou zástupkyně přistihnout při činu…
(Pokračování příště…)

← Předchozí díl

(Tato povídka je napsána podle skutečné události, která se mně a třem dalším spolužákům-kamarádům opravdu přihodila. Vzhledem k citlivosti celého tématu jsem tuto příhodu nechtěl publikovat za studia na gymnáziu, teď si to ovšem mohu dovolit. Vše je popsáno tak, jak se stalo. Postavy v mé povídce jsou skutečné, jakákoliv podobnost s konkrétními osobami je tudíž zcela na místě.)

Byl poslední týden školy před vánočními prázdnimami a já se už od pondělí flákal doma. Nebylo mým plánem ten týden nechodit do školy, ale prostě každý ráno jsem se probudil a nějak to nešlo. Nešlo vstát z postele. Tak jsem netlačil na pilu a raději zůstal v posteli. Většinou až do poledne.

Jenže ve čtvrtek – poslední den před prázdninami – se ve škole vůbec neučilo; ve škole se na chodbě měly zpívat koledy a celkově to měl být takový ten free předvánoční den. Naše třída navíc měla ráno nacvičovat předtančení na maturitní ples a protože bylo jasný, že brzo dopoledne budu zase zpět doma, rozhodl jsem se milostivě poctít školu svoji přítomností.

Nácvik předtančení proběhl dobře, dokonce jsem si všechny kroky z minule pamatoval. Pak nějaké to rozloučení s třídní, povídačky jako každý rok o krásných Vánocích a šťastném novém roku a šlo se. Teda, měli jsme ještě chvíli ve škole jakože zůstat, zazpívat si koledy a tak dále, ale minimálně polovina spolužáků už valila domů (nebo jinam?). Já s třemi spolužáky jsme měli ale trošku jiný plán. Chtěli jsme se trošku zkouřit (trávou – čím jiným) a potom v mírně rozjařené náladě si užít už tak volný program ve škole.

Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo. Spolu s jakousi holkou (už ani nevím jak vypadala a z které třídy byla) jsme si poblíž školy dali dvě kolečka ze skleněnky a když jsme na sobě viděli, že účinky této zelené medicínky nastupují, vrátili jsme se zpět do školy. Nutno ovšem podotknout, že jsme vůbec nepřemýšleli nad plánem B, kdyby se plán A náhodou posral. My jsme totiž vůbec neuvažovali nad tím, že by se plán A mohl posrat, protože se to zatím nikdy nestalo. Je pravda, že přímo ve škole jsme to ještě nezkoušeli, ale nějaký zkušenosti ze školních akcí už byly.

Prolítli jsme školu zdola nahoru a shora dolů. Trošku jsme se při tom zadejchali, a chtěli jsme proto jít do naší třídy, která byla tou dobou naprosto prázdná. Někdo z nás ale zamířil na záchod, aby se napil vody z kohoutku a ostatní šli žízniví samozřejmě za ním. To už ale bez oné neznámé holky, která se někam vypařila. Osud se na ni zřejmě usmál. Napili jsme se jak hovada jeden po druhém ze záchodového kohoutku a spokojeně se opřeli o zeď a začali se chechtat. Ani už nevím čemu a možná to ani vědět nechci. Každopádně jsme byli nejspíš dostatečně hlasití.

Když jsme ale otevřeli dveře od záchodu a krkolomnými pohyby s očima červenejma jako angoráci vypadli ven a chtěli si to šinout rovnou do base campu (prázdné třídy 15 metrů od záchodu), stalo se to, co jsem nikdy nečekal, že se může zrovna nám stát. „Pánové, stůjte!“, rozezněl se najednou mužný hlas zástupkyně ředitele. Ten hlas nezapomenu snad do konce života, protože v tu chvíli jsem si myslím nejen já uvědomil, že jsme pěkně v prdeli. I teď ve mně vyvolává ten hlas pocit úzkosti a připadám si jako lapená bezradná myš.

Zástupkyně přiběhla k nám a vedla nás zpět k záchodu. „Co jste tam dělali?“, ptala se nás povýšeným hlasem a tragickým výrazem ve tváři. Odpověděli jsme samozřejmě, že jsme na záchodě nic nedělali, protože to byla pravda. Věděli jsme sice , že se její povyk týká našeho stavu „pod vlivem omamné látky“, ovšem nějak nám nedocházelo, jak s tím souvisí pánský záchody, kde jsme se byli jen napít.

Hysterický výslech u záchodů samozřejmě upoutal pozornost. Stali jsme se terčem zraků desítek studentů, pro které byla tato absurdní scénka jen pěkným zpestřením jinak nudného programu na chodbě školy. Zástupkyně si po chvíli našeho nechápavého pohledu odpověděla na předchozí otázku: „Vy jste tam normálně hulili!“. Nedivili bychom se, kdyby prostě řekla, že jsme zhulení. Bylo to na nás, i přes naši usilovnou snahu chovat se normálně, jistě poznat. Ale co s tím měly společnýho záchody?

Začali jsme jí oponovat a bránit se; jeden z nás jí dokonce nabízel ať nás prohledá, že u sebe žádnou marihuanu nemáme (za což bych osobně ruku do ohně teda nedal). Odmítla. Za to nechala zavolat chemikáře, který o pár minut později přiběhl, aby udělal chemický rozbor ovzduší na pánských záchodech…

Následující díl →

Když jsem opouštěl základku, byl jsem si jist, že naše třída byla tou nejlepší a že na tak skvělý kolektiv spoužáků na gymplu určitě nenarazím. Musím říct, že na základku vzpomínám opravdu nesmírně rád. Těch krásných zážitků bylo mnoho. Když před týdnem zveřejnila spolužačka ze základky na Facebooku fotky ze školního výletu v deváté třídě a fotky z jedné oslavy narozenin, příjemně mě pohladily po duši a já s úsměvem na tváři vzpomínal, jaké to tehdy bylo.

Ještě rok po ukončení základky jsme se myslím docela často scházeli a vymýšleli třídní srazy. Na srazy nás ale postupem času chodilo čím dál tím méně a neustále ve stejném složení, takže nakonec už tyhle srazy byly o ničem.

Než jsem šel ale na gympl, nedokázal jsem si představit, jak budu trávit polovinu dne – kromě jedné spolužačky ze základky – s novými lidmi.  Na první den na gymplu si jasně vzpomínám. Všichni mi připadali divní, jakoby z jiného světa. Prostě cizí. Jsem introvert, a proto mi trvalo docela dlouho než jsem si na všechny zvykl a cítil se ve třídě opravdu dobře.

Postupně jsme se začali poznávat i mimo školu. Začali jsme v pátky chodit ven, do hospod a narůzné akce; začal jsem rekreačně kouřit cigára a díky kámarádovi i čas od času hulit trávu. To „díky“ nemyslím vůbec ironicky. To, že jsme si zahulili nás posunulo někam dál, zažili jsme nové a občas neskutečné zážitky. Jednou jsme se díky marihuaně dostali do velikého průseru, kdy nám hrozilo vyloučení ze školy. Tehdy jsem tuto věc jak student čtvrtého ročníku samozřejmě vnímal jinak; dnes ale můžu sám za sebe říct, že jsem i za tuto zkušenost vděčný.

Nevyloučili nás, úspěšně jsme odmaturovali a já právě tehdy zjistil, že všechno má své hranice. Dnes si zahulím opravdu jen svátečně, ale přesto je můj názor k marihuaně velice liberální. Netrpím tím hysterickým komplexem lidí, kteří o marihuaně a jejích účincích nic neví a jen papouškují vžité a nepravdivé předsudky. O tom ale možná jindy.

Ty čtyři roky na gymplu utekly jak nic. Kdybych měl srovnat třídu na základce s třídou na gymplu a měl říct, která byla „lepší“, nedokázal bych to. Na obě budu do smrti vzpomínat v dobrém a rád. Byly samozřejmě v jistých ohledech jiné – na základce vidí člověk svět docela jinak než na střední – ale právě kvůli tomu jsou tak jedinečné a neporovnatelné.

K napsání tohoto vzpomínkového zamyšlení mě donutilo video na začátku. Jedná se o předtančení naší třídy na našem maturitním plese v únoru tohoto roku. Nacvičovali jsme ho tři měsíce a celé to vymyslela a naučila nás spolužačka Zuzka, které patří opravdový Dík. Tohle video je totiž nejlepší vzpomínka jakou si z gymplu odnáším a nyní při opětovném zhlédnutí jsem měl nejednou slzu na krajíčku. Už jen proto, že naše třída byla, co se prospěchu týká, nejhorší na škole a měli jsme všelijakou pověst. Tímto vystoupením jsme ukázali, že umíme táhnout za jeden provaz a že nejsme jen banda budižkničemů… :-)