„Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů. Každý despotický vládce vidí v rodinných a přátelských vztazích konkurenci efektivity.“ píše Tomáš Sedláček v jeho nové knize Ekonomie dobra a zla hned v úvodní kapitole. Jako nejstarší ukázku redukce člověka z celé šíře jeho člověčenství na čistě a pouze výrobní jednotku si vybírá vůbec nejstarší světovou literární památku Epos o Gilgamešovi. Na tomto příkladu ukazuje, že už tehdy před 5 000 lety se snažil Gilgameš – vládce města Uruku – zvýšit pracovní výkon svých poddaných tím, že jim bránil ve styku s ženami a dětmi. Poddaní se stávali ztrátou jejich člověčenství pouhými produktivními robotníky.
Ten samý princip funguje i dnes, tedy o 5 000 let později. Příjde-li například mladá žena na pracovní pohovor, z největší pravděpodobností bude tázána, zda má děti, případně zdali je plánuje v budoucnu mít. Pro zaměstnavatele jsou totiž děti své zaměstankyně určitou překážkou; mezi zaměstnankyní jakožto matkou a jejími dětmi se přirozeně vytvoří nežádoucí sociální vztah, který z ženy nedělá pouhého produktivního robotníka, ale navíc i neproduktivní matku. A každá zdravě přemýšlející matka staví zájmy svých dětí nad zájmy pracovní.
A proč vám o tom vlastně povídám?
Pavel Králíček se na jednom ze svých blogů Životaměnič zabývá osobním rozvojem a jak sám píše, přečetl spoustu knih o investování, finanční inteligenci, úspěchu, time-managementu a osobním rozvoji. Jeho články jsou zajímavé, čtivé a sám musím uznat, že o osobním rozvoji jsem četl poprvé u Pavla. Všechny ty knížky, o kterých Pavel píše, články a nejrůznější tipy ale mají jeden zásadní zádrhel – z člověka se po dodržování všech návodů, rad a tipů stává obyčejný robotník.
Ku příkladu mohu využít jeden z Pavlových článků: 5 důvodů proč vstávat brzy. Pavel zde uvádí pět důvodů, proč vstávat brzy. Já však mohu stejně tak uvést pět důvodů, proč nevstávat brzy. Jde o to, z jakého úhlu se na věc díváme. Pavel se dívá z pohledu úspěšného robotníka, mající hromadu času na nejrůznější ranní aktivity (lehne si do vany, přečte se noviny, vypije si šálek ranní kávy…). Já se zase dívám z pohledu lenivého člověka, který nestihne vykonat ony aktivity, ale zato si ráno o něco déle spokojeně poleží v posteli.
A kdo z nás má správnější přístup k rannímu stávání? Pavel stihne vykonat více aktivit – je spokojen. Já si déle poležím v posteli – jsem spokojen. Nelze proto určit, čí přístup je správnější. Správné jsou oba. Oba se totiž řídí tím, co je podle každého z nás správné a co je pro nás příjemné. Tím, že si Pavel dopřeje ráno relaxaci ve vaně znamená, že příjde o možnost poležet si v posteli jako já. A naopak.
Stejně tedy tak, jako nemůžeme určit, kdo měl správnější přístup k rannímu vstávání, nemůžeme určit, jaký je správnější osobní rozvoj. Každý z nás má jiné priority a hodnoty, kterými se v životě řídí. Někdo si může klást za cíl být úspěšným a bohatým robotníkem a někdo si zase může klást za cíl být člověkem v celé šíři jeho člověčenství. Berme proto knihy o osobním rozvoji s rezervou a každý se osobně rozvíjejme jak uznáme osobně za vhodné. Neexistuje totiž jen jedna pravda a svět není (naštěstí) černobílý. A hlavně si pamatujme: život není To Do List…
Heureka! Z tohodle kluka taky rostu… Každý, kdo ten blog čte, se tomu snad musí vysmát, mávnout rukou, a jít dál ŽÍT. Jako důvod pro ranní vstávání: čas naplánovat si den? Grr! Plánování týdne! ÁÁÁ.
Ne, určitě to má něco do sebe a vlastně tydle lidi, co se to snaží aplikovat obdivuji… A zároveň velmi lituji. ;)
děkuju děkuju děkuju :-)
I pět minut spánku navíc je super. Vstávat dřív, abych si naplánoval den? Vůbec!
Nechápu Pavla Králíčka. Podíváte-li se na jeho blog, je to samé „x důvodů“ či „x věcí“. Snaží se neustále jen počítat, samá čísla a hodnota nulová.
Co se týče spánku, to pochopí pravděpodobně jen ten, který ví, co vše se v něm děje. Je to o psychice, ale i fyzice, tělo regeneruje a čím více regenerovat může, tím výkonnější po zbytek dne bude (jak fyzicky, tak psychicky).
Pěkný článek a souhlasím s ním :) Hlavně se mi líbí poslední věta, že život není ToDo list… Osobně jsem z těch lidí, co je šťastnější lenivý než hyperaktivní :))
I těch pět minut spánku navíc/namíň může často rozhodnout o tom, z jaké spánkové fáze vás bude budík budit, to se často podceňuje. Ať už si rádi přispíte nebo přivstanete, bývá dobré délku spánku plánovat v násobcích spánkových cyklů. To samé platí i pro případné odpolední zdřímnutí (pro příznivce biphasic sleep).
Když se mi daří vstávat brzo ráno a použitelný, je to super. Vzhledem k tomu, že si pak můžu dělat co chci, cítím se méně jako robotník, než když vstanu na poslední chvíli a mám jen kupu povinností.
Hezkej článek (a moc hezkej design)!
Ovšem… Patřím mezi ty nejlenivější členy naší společnosti. Kdyby to šlo, v tý posteli bych se válela od rána do večera. Jenže tak se bohužel žít nedá. Čas od času bohužel přeci je nutno něco dělat… Pak si i já ten „to do list“ musim sepsat (o tom, že ho pak nedodržuji si zase povyprávíme jindy :-D )…
„Ne, určitě to má něco do sebe a vlastně tydle lidi, co se to snaží aplikovat obdivuji… A zároveň velmi lituji. ;)“ tak tak :D
BTW: Pavel nečte noviny, viz jeho první post :D:D:D
Co dodat? Život je o svobodě, o nezávislosti, ale někdy i o tom plánování. Má být jako otevřená kniha, do které píšeme věci podle sebe, ne podle jiných. A stránek v ní máme už taky dost popsaných, nebo ne?
Osobně rád čtu blog Pavla Králíčka a všechno skutečně zavísisí na úhlu pohledu a na tom jaký člověk má přístup k životu. Ja osobně jsem vždycky brzo ráno vstával a dodnes když vstanu dřív stihnu spoustu věcí ještě než musím odjet (dnes již do práce). Po přečtení příspěvků pod tímto článkem jsem rád, že je pořád spousta vás, kteří rádi lenošíte a přispíte si a nečtete knihy o osobním rozvoji, o to víc si budeme s Pavlem K. užívat naše ranní ToDolisty.