Jimmy Hayek

(Tato povídka je napsána podle skutečné události, která se mně a třem dalším spolužákům-kamarádům opravdu přihodila. Vzhledem k citlivosti celého tématu jsem tuto příhodu nechtěl publikovat za studia na gymnáziu, teď si to ovšem mohu dovolit. Vše je popsáno tak, jak se stalo. Postavy v mé povídce jsou skutečné, jakákoliv podobnost s konkrétními osobami je tudíž zcela na místě.)

Byl poslední týden školy před vánočními prázdnimami a já se už od pondělí flákal doma. Nebylo mým plánem ten týden nechodit do školy, ale prostě každý ráno jsem se probudil a nějak to nešlo. Nešlo vstát z postele. Tak jsem netlačil na pilu a raději zůstal v posteli. Většinou až do poledne.

Jenže ve čtvrtek – poslední den před prázdninami – se ve škole vůbec neučilo; ve škole se na chodbě měly zpívat koledy a celkově to měl být takový ten free předvánoční den. Naše třída navíc měla ráno nacvičovat předtančení na maturitní ples a protože bylo jasný, že brzo dopoledne budu zase zpět doma, rozhodl jsem se milostivě poctít školu svoji přítomností.

Nácvik předtančení proběhl dobře, dokonce jsem si všechny kroky z minule pamatoval. Pak nějaké to rozloučení s třídní, povídačky jako každý rok o krásných Vánocích a šťastném novém roku a šlo se. Teda, měli jsme ještě chvíli ve škole jakože zůstat, zazpívat si koledy a tak dále, ale minimálně polovina spolužáků už valila domů (nebo jinam?). Já s třemi spolužáky jsme měli ale trošku jiný plán. Chtěli jsme se trošku zkouřit (trávou – čím jiným) a potom v mírně rozjařené náladě si užít už tak volný program ve škole.

Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo. Spolu s jakousi holkou (už ani nevím jak vypadala a z které třídy byla) jsme si poblíž školy dali dvě kolečka ze skleněnky a když jsme na sobě viděli, že účinky této zelené medicínky nastupují, vrátili jsme se zpět do školy. Nutno ovšem podotknout, že jsme vůbec nepřemýšleli nad plánem B, kdyby se plán A náhodou posral. My jsme totiž vůbec neuvažovali nad tím, že by se plán A mohl posrat, protože se to zatím nikdy nestalo. Je pravda, že přímo ve škole jsme to ještě nezkoušeli, ale nějaký zkušenosti ze školních akcí už byly.

Prolítli jsme školu zdola nahoru a shora dolů. Trošku jsme se při tom zadejchali, a chtěli jsme proto jít do naší třídy, která byla tou dobou naprosto prázdná. Někdo z nás ale zamířil na záchod, aby se napil vody z kohoutku a ostatní šli žízniví samozřejmě za ním. To už ale bez oné neznámé holky, která se někam vypařila. Osud se na ni zřejmě usmál. Napili jsme se jak hovada jeden po druhém ze záchodového kohoutku a spokojeně se opřeli o zeď a začali se chechtat. Ani už nevím čemu a možná to ani vědět nechci. Každopádně jsme byli nejspíš dostatečně hlasití.

Když jsme ale otevřeli dveře od záchodu a krkolomnými pohyby s očima červenejma jako angoráci vypadli ven a chtěli si to šinout rovnou do base campu (prázdné třídy 15 metrů od záchodu), stalo se to, co jsem nikdy nečekal, že se může zrovna nám stát. „Pánové, stůjte!“, rozezněl se najednou mužný hlas zástupkyně ředitele. Ten hlas nezapomenu snad do konce života, protože v tu chvíli jsem si myslím nejen já uvědomil, že jsme pěkně v prdeli. I teď ve mně vyvolává ten hlas pocit úzkosti a připadám si jako lapená bezradná myš.

Zástupkyně přiběhla k nám a vedla nás zpět k záchodu. „Co jste tam dělali?“, ptala se nás povýšeným hlasem a tragickým výrazem ve tváři. Odpověděli jsme samozřejmě, že jsme na záchodě nic nedělali, protože to byla pravda. Věděli jsme sice , že se její povyk týká našeho stavu „pod vlivem omamné látky“, ovšem nějak nám nedocházelo, jak s tím souvisí pánský záchody, kde jsme se byli jen napít.

Hysterický výslech u záchodů samozřejmě upoutal pozornost. Stali jsme se terčem zraků desítek studentů, pro které byla tato absurdní scénka jen pěkným zpestřením jinak nudného programu na chodbě školy. Zástupkyně si po chvíli našeho nechápavého pohledu odpověděla na předchozí otázku: „Vy jste tam normálně hulili!“. Nedivili bychom se, kdyby prostě řekla, že jsme zhulení. Bylo to na nás, i přes naši usilovnou snahu chovat se normálně, jistě poznat. Ale co s tím měly společnýho záchody?

Začali jsme jí oponovat a bránit se; jeden z nás jí dokonce nabízel ať nás prohledá, že u sebe žádnou marihuanu nemáme (za což bych osobně ruku do ohně teda nedal). Odmítla. Za to nechala zavolat chemikáře, který o pár minut později přiběhl, aby udělal chemický rozbor ovzduší na pánských záchodech…

Následující díl →