Jimmy Hayek

Po asi dvouminutovém pobytu na záchodech chemikář vyšel na chodbu rovnou za zástupkyní a stranou ji něco tiše povídal. Tvářili se u toho oba příšerně vážně a chvilkama na nás házeli hrozivé pohledy. Pak si chemikář upravil svůj bílý plášť a s falešným úsměvem se nás – jakože kamarádsky bokem – zeptal: „Co ste si to dali, chlapi?“ Pochopitelně jsme opět zopakovali, že jsme si nic nedali a chemikář odkráčel se svým slizským úsměvem tam, odkud přišel.

Zástupkyně přišla k nám a řekla, že to raději necháme být a že bude lepší, když půjdeme domů. Chvíli jsme tomu nechtěli věřit, ale raději jsme zástupkyni nechtěli dávat šanci si toto šlechetné rozhodnutí rozmyslet, a tak jsme jakože poděkovali a rychle metali dolů do šaten. Cestou po schodech jsem si v duchu říkal, jaká je ta naše zástupkyně férová a jaký má pochopení, že nás takhle nechala jít domů. Stejně nás nepřistihla „při činu“ a chemikář na záchodě zřejmě nic nevykoumal, takže to – pravda – nemusela dál rozpytvávat, myslel jsem si naivně.

V šatně jsme na sebe narychlo naházeli oblečení a celí ještě připosraní a vyklepaní jsme nevěřícně mezi sebou vtipkovali, jak to vlastně dobře dopadlo. Když jsme už byli téměř na odchodu a já si právě zavazoval botu, dostavil se najednou daleko horší pocit než ten nahoře u záchodů. Do šaten totiž přicházela ona zástupkyně (ano, ta co nás asi 4 minuty předtím poslala domů) a druhá zástupkyně s naší třídní, které byla vášnivě popisována situace. Bylo nám řečeno, ať jdeme okamžitě s němy, že „jen tak“ se tohle nechat nemůže. A šlo se do ředitelny. Na okamžik se k průvodu připojil ještě jeden tělocvikář, kterému druhá zástupkyně (shodou okolností jeho manželka) horlivě vysvětlovala, že se chlapci pěkně zhulili…

I pro zcela střízlivého člověka by tahle situace byla dokonale absurdní, natož pro partičku zhulenců. Účinky THC začali kulminovat v tu nejméně vhodnou chvíli. Věděli jsme, že budeme za pár minut stát na koberečku u ředitele a vysvětlovat celou situaci, což jde v marihuanovém opojení dost ztěžka. Jen jsme po cestě na sebe navzájem zírali a modlili se, abychom se nedejbože nezačali třeba smát.

Ta cesta po schodech ze suterénu šaten do ředitelny v prvním patře se mi zdála nakonečná. Na chodbách se zrovna zpívaly koledy a my se v obležení dvou zástupkyň a naší třídní prodírali davem studentů. Abych řekl pravdu, tahle část celé té marihuanové story je ze všech nejlepší. Najednou jsem si připadal jako mučedník, kterého táhnou na popraviště kvůli svému přesvědčení, své víře. Jako ten, co ho obdivujou pánbíčkáři a modlí se k němu. Jakoby se ti všichni studenti, kolem nichž jsme procházeli, k nám modlili a prosili Piláta Pontského o milost. Skutečnost však byla zřejmě odlišná od mého bludu – všichni se na nás koukali jako na vyvrhele, protože oni ve škole museli trčet a my si chtěli užívat.

Přišli jsme do ředitelny, kde samotný ředitel zatím nebyl, a ihned začal výslech. Zástupkyně se kolem nás postavily a žádaly vysvětlení. Naše třídní stála nehybně bokem a příhližela divadlu, které sama nemohla ovlivnit. Ani jednomu z nás provinilců se samozřejmě nechtělo mluvit. Já sám jsem měl v hubě tak sucho, že bych snad neodlepil patro od jazyka, hrdlo jsem měl stažené nervozitou a v hlavě prázdno. Zástupkyně se ale překvapivě dívala pouze na Jirku – jednoho z nás – a chtěla po něm ono vysvětlení, jakoby za všechno mohl právě on. Samozřejmě že jsme v tom byli všichni namočení naprosto stejně, ale jeho dredy ho v danou chvíli pasovaly do pozice největšího překupníka marihuany na škole, kterého se podařilo zásluhou zástupkyně přistihnout při činu…
(Pokračování příště…)

← Předchozí díl