ZLO NEEXISTUJE…

Pan profesor na univerzitě položil svým studentům otázku: „Je všechno, co existuje, stvořené Bohem?“ Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, je to stvořené Bohem.“ „Stvořil Bůh všechno?“ – ptal se dál profesor. „Ano pane,“ odpověděl student.
Profesor pak pokračoval: „Jestli Bůh stvořil všechno, znamená to, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu naše činnost určuje nás samotných. Bůh je zlo.“
Když toto student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený.
Najednou zvedl ruku jiný student. „Pane profesore, mohu Vám položit otázku?“ “Samozřejmě,“ odpověděl profesor. Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?“ “Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?“
Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti, pane, chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svoji jednotku, kterou ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, aby jsme mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.“
Student pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?“ “Samozřejmě, že existuje,“ odpověděl profesor. „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit. Můžeme zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.“
Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje zlo?“ Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí,
všechno toto není nic jiného, než projev zla.“ Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.“ Profesor si sedl. Ten student byl mladý Albert Einstein.

Jimmy, právě jsi objevil základní kámen světa, ve kterém žijeme. Zjistil jsi, že bez zla není dobra, bez nemoci není zdraví a že když nevíš, která ruka je pravá, nepoznáš ani tu levou. Má to i své pojmenování a to DUALITA. Duální protiklady můžeš vidět všude kolem sebe: jang/jin, pozitivní/negativní, východ/západ, muž/žena, studený/teplý nebo zmíněná pravá/levá. Dualita je podstata tohoto světa a z ní dále plynou další zákonitosti jako třeba potřeba právníků a policajtů a daní, ale taky jiné zakonitosti jako například Tvé vnímání světa.

Ale to neznamená, že to nemůže být jinak. Že zlo je nutné a že bez něj nemůžeme žít. Dobře to pochopíš na příkladu z křesťanské mytologie, na příkladu nebe a pekla. Představ si nebe jako svět, který oproti tomu našemu není duální. V nebi existuje jen dobro a žádné zlo. Bytosti v nebi nerozlišují dobro ani zlo,nemoc a zdraví…., protože jsou všechny jen dobré, jen zdravé, jen…. Máš pravdu, že právníci tam nejsou a nejsou tam ani daně. Ale to neznamená, že je v nebi nezaměstnanost, protože všichni jsou dobří a nikdo nemá nedostatek a dobro samo je příčinou toho, že všichni mohou dělat jen to co mají rádi. Kdo rád pracuje tak pracuje, kdo rád lyžuje tak lyžuje….Umíš si ten svět představit? Chtěl bys v tom světě žít?
Naproti tomu v pekle je jen a jen zlo. Všichni jsou nemocní a buď pracují jako právnící nebo jako policajti. Je jedno jestli jedno nebo druhé, protože i tak kradou, kde se dá, aby mohli platit daně, ze kterých mají plat. Neví jaké je být zdraví a nikdy nebudou dělat, to co mají rádi.
Tyto dva světy už nejsou duální. Je v nich buď jen dobro nebo jen zlo. To, že se nad tím, špatně přemýšlí, je způsobeno tím, že ty žiješ v našem duálním světě. Je těžké si náš svět představit úplně bez dobra nebo bez všeho zla. Ale neznamená to, že to nejde.

Odpověď na otázku, jestli je dobro opravdu tak špatné už tady padla. Zlo není špatné. Zlo prostě je. A člověk má možnost si zvolit, jestli chce tvořit dobro nebo ničit zlem. Co volíš ty?

Co se týče názorů na Bibli, které tu zazněli, mám jen jednu věc. Lidičky, zas tak moc to nežerte a nevěřte všemu co se tam píše. To co je dobré a špatné nevyčtete z knihy. Vaše srdce a svědomí v něm jsou lepší průvodci než Bible a církev. Bůh není v Bibli ani v hostii, Bůh jste VY :)

tak

Teď mi to začíná dávat tenhle smysl: Pokud se mi děje příkoří, neměl bych se bránit ani utíkat, měl bych agresora nechat provést co chce (v souladu s Kázáním na hoře). S tím, že dodatečně ho za to moc veřejná („pospolitost“) přiměřeně potrestá (v souladu s Leviticem).

Takže zlo by křesťané měli oplácet, ale neměli by mu bránit. Chápu to správně?

Takže jako křesťanka ti odpovím: starý zákon: židovský národ, ne křesťané! citace:

Hebrejská bible však není Chamurappiho zákoník, byť se od něj na první pohled místy příliš neliší: Tak v 21. kapitole 24. verši Druhé knihy Mojžíšovy čteme: „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ Tanach, jak zní hebrejský akronym označující židovské biblické Písmo, které křesťané nazývají Starý zákon, má ale i svůj ústní komentář Talmud neboli učení. Zatímco tradiční židovský psaný zákon určuje základní principy, kodifikovaná ústní tradice vykládá, jak je konkrétně v životě naplňovat. A zde se můžeme setkat s jednoznačným výkladem. „Oko za oko“ zosobňuje princip přiměřenosti, vyjádřený v praxi odškodněním poškozeného. Nejedná se o vendetu, kterou provede ten, kdo utrpěl zranění, ale o spravedlivý trest z moci veřejné, uměřený charakteru újmy.

Talmud tuto zásadu vyjadřuje nadmíru jasně: Ztratí-li někdo vinou jiného oko, nemůže vůči pachateli postupovat stejně. Vždyť kdyby slepý někomu vyrazil oko, zůstal by snad bez trestu? A aby opravdu nebylo pochyb, jak se má spravedlivě trestat, židovský ústní zákon vypočítává i pět poškození, která je nutno vzít v potaz při úvahách o odškodnění násilného činu, třeba i vyražení oka. Zákonodárci tak mají přihlédnout k přímé škodě či újmě, bolesti, léčení, vynucené nečinnosti a z ní vyplývající ztrátě a zahanbení neboli trvalým následkům. Troufám si říct, že ani moderní trestní zákoníky neuvažují v zásadě jinak.

A proč o „oku za oko“ mluvím tak zeširoka? Možná se může zdát zbytečné zacházet do podrobností kvůli jednomu špatně tradovanému obratu. Co na tom sejde, jak to před několika tisíci lety myslel Chamurappi a jak po něm Židé, zda jde o mstu anebo o ustanovení ctící oběť a nepřehlížející pachatele. Přesto – a „oko za oko“ je jen příkladem – myslím, že stojí za to se stavět proti povrchnosti, zjednodušeným soudům a ignoranci, kde to jen jde. Lidská nevědomost a její rodné sestry hloupost a zaujatost jsou sice nesmrtelné, ale na nás záleží, jak hlasitě je necháme mluvit.