„V Holomouci dne 3. máje. Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil.
(…)
Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž, z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! – To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! (…) Ostatně ale zde zcela žádný politický život nepanuje, a kdo z Prahy zrovna do Holomouce zajede, myslí si ustavičně, že přejel ruské hranice. Nevím ani sám proč.
Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášt a kyselost, a to všelikým dovoleným i nedovoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechové chtějí spojení s Moravou, aby se z bohatství moravského co hladovci najedli; o Praze nemluví se zde jinak, než jako bychom tam na všední den i ve svátek německé maso jedli a krev Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukové nakládáme s Němci, těmi „ubohými“ podrobenci svými! Proto jsme chtěli spojiti se s Moravou, abychom všechny ouřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na moravské outraty vyživili! atd. atd. Škoda péra dále popisovat.
(…)
Jediná sympathie mezi vzdělanými filosofy holomouckými a námi divochy slovanskými v Praze jest pronásledování židů; právě jsem našel zdejší studentstvo v největším ozbrojení shromážděné v universitě, kterému tam se shromážditi velel opatrný magistrát, aby žádnému židu ve městě násilí se nestalo: pravím opatrný magistrát, protože tentýž magistrát zároveň téhož dne hned za svítání policajty a jiné drabanty své do všech bran postavil s přísným nařízením, aby žádného žida do města nepouštěli. Pravil jsem a pravím ještě jednou opatrný magistrát, co činí, činí důkladně: nepouští židy do měata a dává pozor, aby se jim ve městě žádné násilí nestalo.
Nedělejme si žádné marné naděje, pod 10 let není ani pomyšlení, aby národnost slovanská uvědomila se sama; musí se jinou cestou k tomu dopomáhati.“
Karel Havlíček Borovský – Cestou do Haliče, publikováno 4. května 1848 v Národních novinách. Jako Olomoučanovi mi nedalo tento popis mého rodného města publikovat.
