Psal se rok 2005. Byl jsem v prváku na gymplu a rozepsal jsem vlastní „divadelní hru“. Byl jsem tehdy – mimo jiné v době vysílání první série reality show VyVolení – silně pod vlivem jakýhosi shitfilmu Všichni do jednoho (některé postavy jsou totožné, inspirace značná), do toho jsem se spolužáky nacvičovali Cimrmanův Blaník, který jsme chtěli veřejně hrát. Políbila mě asi múza a vznikl tak první obraz této nikdy (naštěstí) nedokončené sračky, na jejíž rukopis jsem nedávno při úklidu narazil, a rád se o něj s vámi podělím :-D
Akvárium aneb Ze života loutek
postavy:
student Petr
starý pan Winnterstein
popelář Vladimír
paní Renáta
pes Arnošt
Obraz 1.
––––––––––
Petr: (přechází po jevišti sem a tam a najednou se zadívá do hlediště) Co to… proč tady máme to obrovský zrcadlo? (naznačuje rukama, že se dotýká obrovského – z hlediska diváků poloprůhledného – zrcadla)
Vladimír: Za ním jsou ty kamery a taky celej ten televizní štáb – jako režisér, zvukaři, dramaturg a tak.
Petr: Opravdu? (zadívá se do zrcadla – hlediště) Mami, tak já jsem to doopravdy dokázal. Jsem v televizi, jak sis vždycky přála!
Winnterstein: No nic moc, ale lepší než v kriminále!
Renáta: Kristovanoho! Tady je smrad jak v polepšovně. Otevřete okna, nebo se tady udusím.
Vladimír: Jak máme asi otevřát okna, když tady žádný nejsou?
Renáta: A toho prachu co tady je…
Petr: Hele! Támhle na zdi… ňákej papír tam je. (Jde k němu, vezme jej do rukou a začíná číst. Postupně ale tlumí hlas a všichni jakoby zkamení. Světla potemní. Intermezzo. Slova se chopí na jeviště přicházející dramaturg jako ztělesnění Petrova předčítání vzkazu.)
„Drazí obyvatelé Akvária! Vítejte v naší zábavné a jedinečné REALITY SHOW. Věřím, že se vám bude pobyt v Akváriu jevit jako báječná dovolená, na konci odměněná 10 miliony korun. Naše skvělá REALITY SHOW však v poslední době zaznamenala významný pokles sledovanosti, a proto pro oživení celé soutěže, přichystal jsem vám několik novinek:
- místo plánovaných třicet psích konzerv s výtečným vepřového masem jich máte pouze šest,
- hodiny zavěšené nad vchodem do Akvária neustále ukazují dvanáct hodin,
- za závěsem u latríny sedí tříletý bernardýn Arnošt.
Doufám, že vám nemusím připomínat, že používání sprostých slov před 22 hodinou je přísně zakázáno, stejně jako je zakázáno požívání alkoholu a omamných látek. V případě nedodržení zákazu vám bude odejmuta jedna konzerva.
Váš milovaný dramaturg Květoš.“
(Dramaturg odchází. Obyvatelé Akvária opět ožívají a Petr dočítá poslední slova. Všichni se dívají směrem k závěsu. Vladimír se k němu pomalu plíží jako papuánský domorodec ke své kořisti. Renáta se také plíží – s koštětem v ruce. Winnterstein sedí u stolu, mele svými palcy „mlýnek“ a Petr s vytřeštěnýma očima přihlíží celému ději. Dramatická chvíle. Vladimír odvážně a rázně rozhrne závěs a Renáta zakřičí.)
Renáta: Vždyť to je můj manžel! (Vladimír, Winnterstein a Petr se na sebe nechápavě podívají a jednohlasně zvolají: „Cože?“) Ano, je to můj manžel. Ach božínku! Před třemi lety odešel do lesa na houby a už se nevrátil. Tolik jsem se bála! Co se mu mohlo stát? Asi oněměl. A ten soudek rumu na krku – to je celý on! S alkoholem měl vždycky trochu potíže.
Petr: Ale tady dramaturg jasně píše, že je to tříletý bernardýn Arnošt a ne nějakej chlupatej alkoholik! Víte jistě, že je to váš manžel?
Renáta: Dovolte, snad poznám vlastního manžela!
Petr: No já bych ho teda nepoznal. (K Arnoštovi přichází Winnterstein, zvedá mu zadní nohu a nahlédne mu na intimní partie.)
Winntersten: Tak nevím , paní Renáto, ale tenhle čokl je kastrovanej…
Renáta: Ano, už dvacet let.
Petr: Cccože? Vy jste nechala vykastrovat manžela?
Renáta: Víte, byl to velký sukničkář… (Petr, Vladimír s odporem odstupují dva kroky od Renáty)
Winntersten: Nechte psa manželem… teda manžela psem. Pojďte, dáme si raději něco na uvítanou! (vytáhne zpod kabátu plácačku slivovice)
Petr: Co to máte? To je slivovice?
Winnterstein: Ano, pravá moravská… (Vladimír se zašklebí, aby byl Winnterstein zticha a ukáže „nenápadně“ na zrcadlo – diváky) Tedy moravská kyselka, že ano. Teče nám přímo za domem. Ráno vždycky vstanu, loknu si toho pramene a celej den uteče jak nic. Tak co, dáte si někdo se mnou?
Petr: No jasně, že si dáme. Pojďte, paní Renáto, sedněte si.
Renáta: Já ne! Já kyselku zásadně nepiji. Už dva týdny jsem zapřísáhlý abstinent. (Misto slivovice vezme raději do rukou hadr a začne utírat prach. Plácačka mezi tím koluje mezi muži.)
Vladimír: No teda, ta kyselka ale píše! Taková nám kdysi také tekla za domem. Paní Renáto, pojďte si sednout. Gruntování nechte na jindy!
Winnterstein: (potichu) Jen ať maká, baba.
Renáta: Kdepak Vladimíre, nevidíte, kolik je tu prachu? A o té podlaze ani nemluvím.
Petr: Nejste vy náhodou povoláním uklízečka?
Renáta: No… no ano, ale jak to víte?
Petr: (ušklíbne se) To se pozná. (chvíli je ticho, jen je slyšet žbluňkání slivovice, z ničeho nic ale Vladimír uhodí vší silou do stolu a začne řvát)
Vladimír: No tak je uklízečka, no! Co na tom tyvole záleží, jako? (Winnterstein se ho snaží uklidnit, ale Vladimír ho odstrčí a Winnterstein spadne ze židle) Tady jsme si, mladej, všichni rovni! Já jsem třeba popelář… a co má jako bejt? Jsem na svoje řemeslo náhodou moc hrdej! Myslíš si, že každěj umí kutálet s popelnicema? Dvojruč, jednoruč? A co vlastně seš ty chytráku, he?
Petr: Studuju na gymnáziu.
Vladimír: No joooo…. tak pán je študent. No to je pěkný teda. A co jste vy? (na Winntersteina)
Winnterstein: Komunista.
Vladimír: Ale já myslel povoláním.
Winnterstein: Však já taky.
Vladimír: Aha. (A zmklne)
Winnterstein: (k Renáte) Stalo se vám neco, paní Renáto?
Renáta: Ne, to je dobrý.
Winnterstein: Tak proč se tam tak svíjíte?
Renáta: No… víte co (zašeptá, aby ostatní neslyšeli) Na záchod…
Winnterstein: Neslyším (nasteví k uchu dlaň, aby lépe slyšel)
Renáta: Na záchod potřebuju!
Winnterstein: Ja, ták! (nahlas) NA ZÁCHOD. Tak proč nejdete?
Renáta: A co ty kamery?
Winnterstein: Ale milá paní! Vždyť tady jste v REALITY SHOW! Tam většinou kamery bývaj.
Vladimír: (svíjí se už také) No tak snad pro začátek bysme si mohli udělat stěnu.
Petr: To je dobrý nápad. Pojďme, uděláme stěnu před latrínou. (Všichni jdou k latríně a postaví se před ni. Paní Renáta si jde ulevit. Po chvíli vstane a zařadí se do „stěny“. Vymočit se jde také Petr a na řadu přichází Vladimír. Na Winntersteinovi jde vdět, že také nutně potřebuje na záchod, ale ochotně čeká.)
Vladimír: Prosímvás. Něco ale zpívejte.
Petr: Proč máme zpívat?
Vladimír: (bezradně) Prosím! (Petr tedy vezme kytaru, kterou si do Akvária přinesl)
Petr: Znáte „Až já budu velká, bude země selka?“ (Renáta a Winnterstein přikyvují a začnou tedy zpívat. Po chvíli slyšíme hlasité prdění. Winnterstein se bezradně svíjí a čeká až bude Vladimír hotov.)
Vladimír: Hlasitěji (Zpěv zesílí, ale i tak slyšíme zvuky linoucí se z latríny. Po chvíli je Vladimír konečně hotov, vychází z latríny a dopíná si kalhoty.) Já se omlouvám, tchýně mi ráno připravila zelňačku.
Renáta: A co vy, pane Winntersteine? Vy nepůjdete?
Wintterstein: (vyrovnaně, s úlevou a bez svíjení) Už ne.
