„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.
Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.
Žurnalistika a basta!
Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.
Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.
Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.
Osud mi ukázal, kdo je pánem
Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.
Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.
Prozření
Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.
Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.
Facebook
Twitter
Rss
Moc pěkný článek, o tom žádná ;-). Myslím si, že tato zkušenost je pro tebe hodně přínosná. A o něco horší by bylo, kdybys zjistil, že žurnalistika tě nebaví až na žurnalistice.
A možnost podat přihlášku znovu je kdy? Za rok? Nebo jsou i nějaká druhá kola?
;-) Další super článek, jen tak dál.
Vašek: Díky. No jo… navíc kdybych to zjistil třeba až ve třeťáku :-D to by bylo docela blbý.
Tomáš: Za rok. Respektive příhlášky na akademický rok 2010/2011 se musí ve většině případů podat už do konce tohoto února… ;-)
mrtvocich: Děkuji, :-)
Zkus to k nám,
na práva v Praze.-)
Náhodný kolemjdoucí: Uf, už jsem se lekl, že myslíš práva v Plzni :-D… no každopádně já nejsem zrovna typ člověka hodný právníka… to je strašná nuda ;-)
Nemusíš dělat zrovna právníka:-) Právem se řídí koneckonců všechno. Máš pak dveře otevřené i dále. Můžeš i zkusit třeba studovat 2 školy. U nás se dá rozvrh natěsnat bez větších problémů do dvou dnů.
Hodně kolegů studuje něco na filozofické, která je jen pár kroků od naší fakulty:-)
A mimochodem, dlužíš nám dokončení své féťácké ságy.
Na jednu stranu mě mrzí, že nejsi na ZUR – MVZ na MU, protože bysme byli spolužáci. Na druhou ti upřímně gratuluju, protože větší sračky než na tomhle dvouoboru se asi vidí jen těžko. Vůbec toho nelituj, taky jsem se na žurnalistiku těšil jak malej jarda, teď zjišťuju, že jsou to kecy, kecy, kecy a to je vše. MVZ jakbysmet.
Už aspoň trochu tušíš, kam bys chtěl příští rok?
Náhodný kolemjdoucí: Já vím, že bych nemusel dělat jenom právníka, ale celkově si nemyslím, že by mě už jenom studium nějak bavilo. Paragrafy nejsou zrovna pro mě. Jo a feťáckou ságu určitě dokončím… je jen otázkou kdy :-D
zimmi: No je to škoda, do Brna jsem se dost těšil… ale jak je vidět, tak zase nemusím tolik litovat :-) No mám představu, kam bych chtěl jít, ale je to tak trochu bláznivý (vzhledem k tomu, že jsem se o ten obor nikdy nezajímal a nepřemýšlel o něm)… takže si to zatím nechávám pro sebe ;-) Krom toho bych ale rád zkusil i třeba nějakej marketing a reklamu. Zatím si procházím školy v ČR paradoxně důkladněji než jsem to dělal vloni, kdy jsem opravdu naivně zkusil jen žurnalistiku, a objevuju obory, o kterejch jsem v životě ani neslyšel :-D
Hehe, taky jsem byl loni překvapen, kolik poeticky pojmenovaných oborů existuje :-) Tak hodně štěstí, kdyby ti vyšlo Brno, tak se ozvi ;)
K žurnalistice se nemusíš dostat jen studiem žurnalistiky. :-) A zpravodaj je navíc něco úplně jiného. Když jsem se ptala jednoho, jak se k práci reportéra dostal, říkal mi, že pracoval pro jednu nadnárodní organizaci, ale pak se seznámil s reportéry a rozhodl se vzít jejich nabídku a stát se novinářem. Někdy je důležitá i náhoda.
Dost dobrý článek. A řekl bych i pro mě dost přínosný ;)
„Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými.“
Toto je typicka hlaska nekoho kdo „nedostal spatne karty“. Zkus jit za nejakym vozickarem / rodicem postizeneho ditete / clovekem postizenym povodnemi / clovekem postizenym nejakou chronickou nemoci a rict jim tohle :-) Kazdy ti rekne, ze na tom, ze dostal spatne karty neni opravdu nic uzasneho.
Pokud by jsi tomuhle opravdu veril, zbavil by ses svych „dobrych karet“, davno nebydlel z rodici a zkousel se vypracovat sam nekde od piky.
Rendy, já to myslel spíš tak, že když je někdo handicapovaný a dosáhne určitého úspěchu, váží si ho více (a má z něj větší radost) než zdravý člověk. Člověk, který je handicapovaný si dokáže vážit maličkostí, které si zdravý člověk ani neuvědomuje. Doporučuji zhlédnout 13. komnatu cyklisty Jiřího Ježka http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208562210800033-13-komnata/
Ze si handicapovany clovek dokaze vice vazit malickosti … urcite souhlasim. Ze si vazi vice uspechu? To nevim, to je sporne… Muze se stejne merit jen se stejne handicapovanymi… a oblastech ve kterych ho handicap neovlivnuje potom je ten uspech spis jakousi „satisfakci“, kterou by beztak kazdy vymenil za to aby ten handicap nemel.