Několik přednášek o vzdělávání a práci

Jana Nováčková – Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek

„Jana Nováčková je psycholožka, členka a lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání (www.zkola.cz/respektovat)… Tvrdí, že tradiční školství se prohřešuje proti přirozenému fungování našeho mozku a promarňuje potenciály dětí. Své názory vyjádřila v seriálu článků Mýty ve vzdělávání publikovaných v Lidových novinách a vydaných pak knižně.“ (zdroj: TEDxTalks.ted.com)

Ondrej Šteffl – Je škola budoucnost vzdělávání?

„Onřej Šteffl je ředitelem společnosti Scio. … V roce 1990 založil první soukromou školu u nás – PORG. 1995 založil společnost Scio, která se zabývá testováním vzdělávacích výsledků škol i jednotlivců, od roku 1998 také využíváním internetu ve vzdělávání…“ (zdroj: TEDxTalks.ted.com)

Dan Pink o překvapivých vědeckých poznatcích o motivaci

„Kariérní analytik Dan Pink zkoumá záhady motivace, počínaje faktem, který badatelé společenských věd znají, ale většina manažerů ne: Tradiční odměňování není vždy tak účinné, jako si myslíme. Poslechněte si jeho poučné příběhy – a možná také návod, jak dál.“ (zdroj: TED.com)

Tomáš Hajzler, Petr Mára: Jak nehledat práci

„Při minulé snídani jsme hned dostali chuť ještě na jednu. A tak s námi posnídejte už po týdnu znovu :-) ! Tentokrát o tom, „Jak nehledat práci?“. Jak? Petr a já jsme se rozhodli živit tím, co nás baví (místy až pohlcuje) – viz též Jak se živit tím, co vás baví? A tak jsme při této snídani zkusili najít pár společných jmenovatelů…“ (zdroj: Blog.peoplecomm.cz)

Rubriky: Podnikání, Společnost | Štítky: , | Napsat komentář

Občané musí být odpovědní za volené politiky

Včera jsme s kamarádem – studentem právnické fakulty – vášnivě diskutovali o tom, jestli je svoboda slova neomezená, jak je to vůbec s legitimností práva atp. Můj libertariánský pohled narážel na ten jeho. Tak nějak jsem ale přitom přišel na myšlenku, která mi utkvěla v hlavě.

Kdo je zodpovědný za holocaust? Kdo je zodpovědný za komunistickou totalitu nejen u nás, ale v celém východním bloku? Kdo je zodpovědný za státní dluh? To jsou otázky, na které se v současném systému složitě hledá odpověď. Nabízí se odpovědi, že za holocaust mohou nacisté, za komunistickou totalitu komunisté a za státní dluh jednoduše politici.

Když se ale víc zamyslíme, vždy dojdeme k tomu, že za všechno mohou jednoduše lidé, občané státu. Nacisty, komunisty a zadlužující politiky přece někdo volil a podporoval. Byl by možný holocaust bez podpory masy zfanatizovaných lidí? Já myslím, že ne. Bez podpory obyčejných lidí ™ by byl Hitler tak akorát k smíchu. Bez podpory obyčejných lidí, by také nikdy nedošlo k politickým procesům v 50. letech. A kdyby lidé nevolili strany a politiky zadlužující ČR, nemohli bychom mít dluh.

Tím se dostávám konečně k oné myšlence. Pokud podporuji a volím nějakou stranu či politiky, musím být za svoji volbu nejen morálně, ale i právně odpovědný. Jestliže budu volit stranu, která následně zrealizuje genocidu, musím být i já částečně zodpovědný za genocidu a měl bych být podle toho potrestán. Stejně jako nese rodič právní odpovědnost za svoje nezletilé dítě, tak i volič má nést odpovědnost za své volené zástupce. Ti mají přece mandát jedině od voličů.

Myslím si tedy, že není správné, aby demokratické volby byly tajné. Naopak. Musí být snadno veřejně dohledatelné, kdo koho volil. Pokud skrze volené politiky nějak jednám, musím být schopen to obhájit a musím nést odpovědnost za svoji volbu. Například, budete-li volit stranu prosazující znárodnění velkých firem, pak tyto velké firmy se mohou rozhodnout vás nezaměstnat. Proč by měly spolupracovat s člověkem, který jde proti jejich zájmům?

Největší slabina demokracie není to, že většina rozhoduje o právech menšiny. Ale fakt, že většina nenese odpovědnost.

Rubriky: Komentáře | 5 komentáře

Máte slovo, o zákazu KSČM

Včera jsem se díval na Máte slovo a jako vždy to bylo panoptikum blbů doplněné telefonáty obyčejného lidu. Ale včera to byl díl obzvlášť vydařený, diskutovalo se totiž o zákazu KSČM a tak se není čemu divit, že idiocie byla vidna na obou stranách.

Nejvíce mě ale dostávalo, když se tam komunistobijci snažili usvědčit jakéhosi mladého komunistu, že se právě dopustil ideozločinu, protože řekl něco nekorektního. Chovali se stejně jako ti bolševici, proti kterým tak bojují. A kde nedokázali reagovat skutečnými argumenty, použili osvědčené: „Hele mladíku, víš kolik mi je? Co ty vo tom můžeš vědět?“ Ovšem třešničku na dortu tomuto pořadu dala hned na začátku jedna volající do rádia Impuls:

„Moc dobře a ráda na tu dobu vzpomínám. Obyčejní lidé se měli za minulého režimu velice dobře, problémy měli jen ti, co se do všeho pletli. Dala bych nevím co za to, aby se ta doba vrátila.“

Smutné je, že nejsolidněji vystupoval IMHO komunista Dolejš. Ne že bych s ním souhlasil, ale snažil se alespoň držet tématu a nesnížil se k osobním útokům.

Každopádně všechny ty neustálé snahy zakázat KSČM, lustrování projevů jejích členů, fízlování, kdo se účastní oslav Gottwalda a podobně, jsou smutným obrázkem naší politické scény.

Souhlasím s prezidentem, že komunismus už dávno nepředstavuje nebezpečí (Před půlnocí, od 26:45) a jestli se něčeho bojím, tak to je například neustále větší předávání pravomocí státu na úroveň Evropské unie a neustálé slepé přijímání jejích směrnic do našeho právního systému.

P.S. Můj názor na (ne)zákaz komunistů je asi takovýto.

Rubriky: Komentáře | Štítky: | 2 komentáře

Žádný objektivní důvod pro dobrovolnou sterilizaci

„… Druhé poděkování chci vyslovit panu poslanci Antonínovi za naopak prodloužení věku pro dobrovolnou sterilizaci z 21 na 25 let. Jsem přesvědčen, že mladý člověk ve věku 21 let nemá žádný objektivní důvod pro dobrovolnou sterilizaci. Myslím si, že vytvářet generaci sterilních v situaci, kdy národ stárne a vymírá, je velmi nezodpovědné. Vymřeme po meči či po přeslici, a to přece nechceme.“
Poslanec Jaroslav Plachý (ODS), 7. září, Poslanecká sněmovna PČR

Nádherná ukázka nebezpečného sociálního inženýrství. Spojení „žádný objektivní důvod pro dobrovolnou…“ je fakt úžasný oxymóron, až mi běhá mráz po zádech. Pan poslanec se domnívá, že on je ten, kdo ví nejlépe, co je pro mladého člověka nejlepší. On zná lépe všechny okolnosti, které mohou vést mladého člověka k dobrovolné sterilizaci. On je ten, kdo bude rozhodovat o tom, jak nakládat se svým tělem.

Pakliže jsem svéprávným občanem, stát nemá právo rozhodovat o tom, jak naložím se svým tělem. Kde tohle utahování osobní svobody skončí? Poslanci budou rozhodovat o tom, kdy si smíme udělat tetování?

Rubriky: Komentáře | Štítky: | Napsat komentář

Zvyšte minimální mzdu aneb Alegorie o pekařích a lidech

Nejnovější z dementů týdne Smiling Jacka je svým způsobem zajímavý, protože představuje rozšířený mýtus, že minimální mzda zvyšuje životní úroveň obyvatel.

„HAHA, PRŮMĚRNOU MZDU NIKDO NEMÁ,MRKNĚTE NA STRÁNK ŮŘADU PRÁCE JAKÉ PLATY TAM NABÍZÍ OD ZÁKLADNÍHO VZDĚLÁNÍ PO VYSOKOŠKOLÁKY A PRÁVNÍKY V BRNĚNSKÉM KRAJI!!!
AŤ TU PRŮMĚRNOU MZDU NAŘÍDÍ VLÁDA JAKO MINIMÁLNÍ A MŮŽEME ŽÍT JAKO LIDI A NE JAK NĚKDE V PRALESE!!“
Přemysl Gorčík, Rosice

Ano, představa že vláda nařídí firmám třeba dvacetitisícovou minimální mzdu je opravdu lákavá. Každý pracující by měl zajištěn důstojný život a nemusel by žít od výplaty k výplatě. Má to ale háček.

Představte si, že vám doma dojde chleba a vy se rozhodnete zajít do pekárny a koupit si jej. V tom ale uslyšíte v rádiu zprávu, že stát právě uzákonil minimální cenu chleba na 100 Kč. Vyslyšel totiž volání pekařů, že nízká cena chleba, za kterou jsou nuceni kvůli konkurenci prodávat, je příliš nízká na to, aby je uživila. Stát se tak rozhodl pomoci pekařům a stanovil minimální cenu na „sociálně spravedlivých“ 100 Kč.

Chleba, pekaři, minimální mzda, minimální cena

A nyní si odpovězte: šli byste si koupit chleba za 100 Kč? Dejme tomu, že máte hlad a pro dnešek si tento drahý chleba půjdete koupit. Ovšem zatímco večer běží v televizních novinách zpráva o tom, jak jsou pekaři spokojenější a mají větší tržby díky minimální ceně chleba, vy už přemýšlíte jakým způsobem do budoucna nahradíte drahý chléb.

Reakce na minimální cenu

Druhý den třeba zainvestujete do domácí pekárny a budete si péct chleba sami. Sice vás chleba z domácí pekárny vyjde dráž než byla původní cena, ovšem levněji než je současná minimální cena. Možná ale zcela přestanete jíst chleba a začnete více kupovat rohlíky a jiné pečivo. A možná že přece jenom chleba milujete natolik, že za něj klidně tu stokorunu dáte. Přiznejme si ale, těchto lidí bude menšina. Většina bude reagovat na zavedení minimální ceny chleba tak, že jej přestane kupovat. Ne třeba hned druhý den, ale po týdnu už ano.

Za tři týdny sledujete opět televizní zprávy a vychutnáváte si čerstvý chleba z domácí pekárny. V televizi vystupuje předseda asociace pekařů a stěžuje si, že tržby pekařů v minulých týdnech rapidně klesly. Neklesly jen několika pekařům prodávající speciální výběrové druhy chleba; pekaři prodávající běžný chléb jsou na mizině. Předseda zdůrazňuje nutnost zvýšení minimální ceny chleba, aby pekaři mohli opět důstojněji žít.

Realita sociálního státu

Připadá vám to jako bláznivé sci-fi? Ani omylem, tohle je realita sociálního státu. Jediný rozdíl mezi minimální mzdou a minimální cenou jsou trhy, na kterých se s nimi setkáváme. Pokud jste zastánci minimální mzdy nebo voláte po jejím zvýšení, jste v roli pekaře a váš zaměstnavatel v roli zákazníka. Zatímco pekař nabízí chleba, vy nabízíte svou práci. Stejně jako se minimální cena chleba nakonec obrátila proti většině pekařů, minimální cena práce se obrátí proti těm, jejichž tržní cena práce je nižší než minimální. Stejně jako minimální cena nepostihla pekaře vyrábějící speciální druhy chleba, nepostihne minimální mzda kvalifikovanou pracovní sílu, jejižch cena práce je nad minimální mzdou.

Stejně jako se důsledky minimální ceny chleba neprojevily hned první den, stejně tak důsledky minimální mzdy nebo její zvýšení se projeví až v delším období. Pracovní místa postihnutá minimální mzdou samozřejmě většinou nezaniknou ze dne na den. Ale firmy budou mnohem více přemýšlet, jak snížit náklady a omezit počet takovýchto pracovních míst. Továrny třeba přestěhují výrobu do Asie. Stejně jako vy jste investovali do domácí pekárny, firmy budou třeba investovat do strojů, které by dříve nebyly výhodné, kvůli minimální mzdě ale už ano.

Důsledky minimální mzdy

Výsledkem budou desetitisíce zbytečně nezaměstnaných lidí, kteří jen díky minimální mzdě nemají ani pouhou příležitost být legálně zaměstnáni. Důsledky minimální mzdy postihnou ty nejslabší, kteří jinak než cenou své práce nedokáží konkurovat. Minimální mzda je tak ve skutečnosti neuvěřitelně asociální opatření a měl by se za něj stydět každý, kdo jej se znalosti důsledků prosazuje. Ale stejně jako zástupce pekařů, budou i zástupci odborů a nezaměstnaní volat po stále vyšší minimální mzdě. Je přece třeba zajistit důstojný život všem. Vítejte v sociálním státě.

Rubriky: Ekonomie | 13 komentáře

O ideozločinu se nepochybuje, oživovat Hitlera je fuj!

Už jsem si myslel, že žiji ve větším absurdistánu než jsem si vědom. A to když jsem si přečetl zprávu České televize, kde se píše: „Mladá žena je podezřelá z popírání genocidy, na kameru totiž ukázala tričko s nápisem „Oživte Hitlera“. V tiskové zprávě o tom informovala krajská policejní mluvčí Jarmila Hrubešová.“ Přestože vím, že stát rád perzekuuje lidi s ne-mainstreamovými názory, nějak jsem nebyl schopen najít logickou spojitost mezi nápisem „Oživte Hitlera“ a popíráním genocidy, aby mohla být ona slečna vůbec podezřelá z trestného činu.

Šluknovsko, romové, popírání genocidy

Našel jsem si tedy rovnou zmiňovanou tiskovou zprávu, abych si ověřil, že je toto myšleno vážně. V tiskové zprávě policejní mluvčí se ovšem píše: „Jednalo se … o … trestný čin „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocida“. Posledně jmenovaného trestného činu se měla dopustit mladá žena, která v pátečním shromáždění na chvíli svlékla bundu a předvedla se před televizní kamerou v tričku s nápisem načínajícím slovy „OŽIVTE HITLERA…““

Aha, to už mi lépe zapadá do našeho systému potírání idozločinů. Přeci jenom je logický rozdíl mezi popíráním a schvalováním genocidy. Ona slečna s tím fujfuj nápisem může s klidným svědomím schvalovat genocidu, ale nemusí ji nutně popírat (myšlen nejspíš holocaust).

Zákonná definice míněného trestného činu (§ 405, Zákon č. 40/2009 Sb.) je pro ujasnění takováto: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

Popravdě považuji celý tento paragraf za jednu z velkých ostud našeho „právního“ systému. Je mi naprosto proti srsti trestat kohokoliv za jeho názor, přesvědčení či sympatie. Ale o to v tomto článku nejde. Česká televize si totiž vytrhla do své zprávy tu nejméně vhodnou část definice trestného činu – popírání – a zpráva pak působí dost nevěrohodně. Ale co, slušný ovčan by si měl přece povinně odplivnout před tímto nápisem v každém případě a nějaké logické nesrovnalosti ho nemusí zajímat. O ideozločinu se přeci nepochybuje!

„Přítel svobody je jen ten, kdo ji chrání i tehdy, když ta svoboda nese i plody jiné, než jaké mu chutnají.“ — Ladislav Jakl

Rubriky: Komentáře | Štítky: , , | 4 komentáře

Třetinku, prosím

Uff, ještě 200 metrů po rovince, zahnu a budu konečně u stánku s občerstvením, kde si dám pivko, o kterým sním polovinu cyklovejletu. Jsem od stánku už 50 metrů, vidím hlouček asi 20 cyklistů popíjejících pivo. Teď jen vycvaknout nohu z nášlapů, ať ze sebe neudělám šaška, jako posledně na Pradědu. Super, levou nohu mám volnou a můžu tak bezpečně zakotvit před stánkem.

Zakotvuji. Pomalu pokládám nohu na zem. Co to… doprd… Kolo se klopí na opačnou stranu než jsem si naplánoval. OK, plán B. Musím během tisíciny vteřiny vycvaknout i pravou nohu, a zabránit tak nebezpečnému ponížení. Houstone, plán B selhal. Co teď? Teď už nic, Jimmy. Bůh s tebou. Padám. Trvá to celou věčnost. Promítá se mi před očima celý můj dnešní vejlet. A pak to příjde. Jimmy Hayek spadl na zem.

Dav cyklistů se otáčí. Válím se bezradně v kalužích prachu a štěrku. Z kolena mi crčí cáry krve. Chlapy čumí, ženy křičí, děti brečí. Připadám si jak naprostej kripl. Vycvakávám levou nohu a pomalu se zvedám. „On to přežil!“ křičí kdosi vzádu. Dav šílí a dopřává mi stendinkouvejšn. Stírám ze sebe prach a zakouslé kamínky štěrku. Uklidňuji rozbouřený dav pivařů. Ten utichá a nejspíš čeká proslov. Přicházím ke stánku a s šibalským úsměvem povídám „Třetinku, prosím“.

Rubriky: Literární pokusy a jiné umělcování | Štítky: | 3 komentáře

Jak jsem vyjel na Praděd a splnil si sen

Předem se chci omluvit zimmimu, že jsem se neozval, abychom jeli na Praděd ve dvou. Jednak jsem cestu na Praděd neustále odkládal a pro neděli 17. července jako termín tohoto vejletu jsem se rozhodl až v sobotu večer. Původně jsem měl jet totiž v sobotu, ale to jsem jako obvykle spal do odpoledne :-) Zvlášť u delších tras se mi ale tak nějak jede lépe samotnému, protože si můžu sám volit tempo a přestávky. Nerad totiž někoho zdržuju a při cestě na Praděd bych určitě zdržoval dost.

Praděd, Jeseníky, cyklistika

Výjezd z Olomouce na Praděd (cca 75 km) a zpět (cca 150 km) pro mě není obyčejný „výlet“ na kole. Tenhle výšlap mě fascinuje už od střední školy a kdo mě zná, ví, že o něm mluvím už pár let. Když vyjedu za naše město, podívám se směrem k Jeseníkům a vidím ty lesy, kopce… a tam kdesi vzádu v nedohlednu za těmi lesy a kopci se tyčí Praděd, nevyšší hora Moravy… Představa, že bych z domu vyjel na tuto horu a vrátil se tentýž den zpět, mě už dávno uchvátila, přestože pro zkušeného cyklistu je takový trip denním chlebem.

Pořád jsem ale zůstával jen u slov. Každé prázdniny jsem plánoval, jak vyjedu na Praděd, ale tak dlouho jsem to srabácky odsouval, až bylo po prázdninách, začalo se ochlazovat… Ale tentokrát to konečně vyšlo. V neděli 17. července jsem ráno vstal už před šestou, nasnídal se, připravil si vše potřebné na cestu a asi o čtvrt na osm jsem vyjel. Podle předpovědi počasí mělo být slunečno a velmi teplo. Chtěl jsem tedy vyjet co nejdříve, abych jel za příjemných teplot a také abych měl dostatečnou časovou rezervu a vrátil se domů ještě za světla ;-) Přeci jen takto náročnou trasu jsem ještě nikdy nejel a tak jsem netušil, jak budou nohy ochotny šlapat.

Nebudu zde popisovat celou cestu. Cesta byla až k Ondřejovu u Rýmařova více méně rovinatá a příjemná. Potom už začínaly kopce a horko. K parkovišti Hvězda pod Pradědem jsem dojel trochu znaven mírným stoupáním z Malé Morávky, ale to jsem si ještě nedokázal představit, jaké peklo mě čeká při 6kilometrovém stoupání k Ovčárně. Tam jsem si uvědomil, že nejhorší není ani tak samotné dlouhé stoupání, ale všudypřítomný les, přes který není vidět na Praděd a okolí. Neustálé zatáčky s cílem v nedohlednu neuvěřitelně vysilovaly. A předjíždějící žiletkáři také.

Na Ovčárně jsem si dal chvíli pauzu, snědl poslední dvě müsli tyčinky a banán a vydal se na poslední úsek k samotnému vysílači na Pradědu. Ačkoliv jsem si myslel, že toto bude nejobtížnější etapa, po předchozím únavném stoupání toto byla spíš pohodová vyjížďka do kopce.

Když jsem dojížděl k vysílači, začal mi běhat mráz po zádech. Ani ne tím šíleným větrem tam nahoře, ale dojetím z toho, že jsem konečně tady, na Pradědu. Rozhlížel jsem se po neznámých kolemjdoucích turistech a tak nějak vnitřně čekal uznání a potlesk. Místo toho jsem se dočkal nechápavých pohledů, když jsem se skácel k zemi po té, co jsem špatně přehodil, spadl mi řetěz a já nestihl vycvaknout tretru z nášlapů. Hbitě jsem se vysmekl ze spárů kola, vstal a dělal, že se nic nestalo. Vtipné ale je, že od doby co jezdím s nášlapnými pedály jsem ani jednou nespadl. A ono to musí přijít zrovna v takovéto slavnostní chvíli :-D

Ještě jsem ale nasedl na kolo a dojel těch 30 metrů k vysílači. Udělal jsem pár fotek, zavolal mámě že jsem živ a zdráv, opravil mírně pochroumané kolo po předchozím pádu a protože začalo opravdu hodně foukat, já byl jen v krátkém cyklodresu a čekalo mě ještě minimálně 75 kilometrů domů, po asi 20 minutách na vrcholu jsem jel zpět. Cesta byla sice vysilující, ale přeci jen z velké části z kopce, takže jsem byl doma relativně brzo. Po příjemné horké sprše a večeři jsem šel ihned spát.

Na tomto cyklotripu jsem zjistil několik věcí. Za prvé, na kole může i netrénovaný člověk ujet velkou vzdálenost, pokud pravidelně a správně jí a pije. Můžete být šíleně unavení, ale pokud nemáte hlad nebo žízeň, pojedete silou vůle dál.

Za druhé, potkal jsem mnoho borců na silničkách a už se nedivím, že mezi motoristy nejsou cyklisti zrovna oblíbení. Na silnici se chovají dost často arogantně a mají pocit, že silnice jsou tu jen pro ně. Například mě zaujal u parkoviště Hvězda jeden debílek na silničce, který místo toho aby dal přednost rovně jednoucím autům po hlavní směrem na Karlovu Studánku, s důležitě napřaženou levačkou odbočil doleva na Ovčárnu jak největší kretén, že jej první auto tak tak nesejmulo.

Za třetí, je důležité mít v životě sny a snažit si je splnit. Já měl dlouhou dobu sen, že vyjedu na Praděd a zpět. Primitivní a pro mnohé asi nepochopitelný sen. Ale pro mě osobně splnění tohoto snu hodně znamená. Když jsem dojížděl k vysílači na Pradědu, pocítil jsem krásný pocit – štěstí. Jako výsledek nejen této cesty, ale i doby, po kterou můj sen zrál v hlavě. Prakticky celou cestu na kole na Praděd a zpět jsem nemluvil, neposlouchal žádnou hudbu a kromě samotné cesty jsem nad ničím nepřemýšlel. Byla to jedna velká meditace, defragmentace mozku a paradoxně skvělá relaxace.

O pár dní později jsem jel s dvěma přáteli do Vysokých Tater. Po výstupu na horu Rysy jsem si vytvořil nový sen – jednoho dne vystoupím znovu na Rysy, tentokrát ale v zimě po sněhu. Pro profíka nic moc obtížného, ale pro mě další sen, který si chci splnit.

Vysoké Tatry, Rysy, výstup, treking, turistika

Rubriky: Osobní | Štítky: , , | 5 komentáře

Pro cenzuru internetu hlasovali…

Část novely loterijního zákona cenzurující internet dnes naštěstí (snad i díky petici) nebyla přijata. Přesto se podívejme, kdo hlasoval pro toto opatření:

Antonín Seďa (ČSSD)

Jan Florián (ODS)
Jan Kubata (ODS)
Boris Šťastný (ODS)
Igor Svoják (ODS)
Vladislav Vilímec (ODS)
Zdeněk Boháč (ODS)
Aleš Rádl (ODS)
David Vodrážka (ODS)
Pavel Suchánek (ODS)

Petr Braný (KSČM)
Marta Semelová (KSČM)

Jana Drastichová (VV)
Michal Babák (VV)
Otto Chaloupka (VV)
Vít Bárta (VV)
Josef Novotný st. (VV)

Stanislav Huml (nez.)
Kristýna Kočí (nez.)

Myslím, že není náhoda, že pro cenzuru hlasovalo 3x víc odeesáků než komunistů a socialistů dohromady.

Rubriky: Komentáře | Štítky: , , | Napsat komentář

Proč nezkusit kreditový systém na základních a středních školách?

Především základní školy považuji z mnohých důvodů za mrhání talenty. Jednak kvůli samé podstatě výuky. Upřednostňují se dílčí data před souvislostmi, odpovědi před otázkami a objektivní „pravdy“ před vlastním názorem. Z vlastní zkušenosti vím, jak výuka na školách dokáže člověka uzavřít před dalším vzděláváním v konkrétní oblasti. Jak dokáže člověku znechutit určitý obor, protože se mu musel povinně věnovat. Školy potlačují tvořivost a vlastní úsudek. „Cože? Ale tohle jsem se ve škole neučili. Tak to nemůže být pravda.“


zdroj: SXC.hu

Druhak dochází k neuvěřitlnému plýtvání talenty kvůli strnulému systému ročníků. Jen si vemte jak je zvláštní, že jste mnohdy třeba devět let s dalšími třiceti různorodými osobnostmi v jedné třídě. A všichni se učí totéž. Až na vyjímky cizích jazyků nebo naprosto okrajových předmětů nemají žáci nějaké vlastní individuální výuky.

Mezi třiceti žáky jedné třídy je část zaměřena spíš humanitním a část přírodovědným směrem. Někoho zajímá literatura – jednoho odborná a druhého beletrie. Někoho literatura naprosto nezajímá. Někdo má vlohy pro malování, někoho spíše zajímá hudba. Někdo rád sportuje, někdo ne. Každý žák má talent, vlohy pro něco jiného. Každý má trochu jiné zájmy. Přesto většinu času tráví tyto různorodé osobnosti spolu učením se stejných, mnohdy nepodstatných a nezajímavých informací. Spousta žáků musí doslova přetrpět ty svoje neoblíbené předměty, musí se slepě učit něco k čemu má odpor. Místo toho aby se věnoval oboru nebo činnosti, pro které má vlohy a zájem.

Proč tedy nezavést na základních a středních školách něco na způsob kreditového systému, který funguje na vysokých školách? Každý předmět by podle náročnosti získal určitý počet kreditů. Žáci a studenti by pak museli absolvováním různých předmětů získat minimální počet kreditů pro jedno studijní období. Není problém, aby dva tři předměty byly pro každé období povinné (např. český jazyk a základ matematiky). Dále by pak byl jeden z cizích jazyků povinně volitelný. Ostatní předměty by si ale žáci vybírali podle vlastního uvážení tak, aby splnili alespoň minimální počet kreditů. Někdo by například raději studoval druhý cizí jazyk místo vysedávání v hodinách fyziky, která mu nic neříká.

Nejde ale jen o samotný kreditový systém, ale i o jednotlivé předměty. Například si dokáži představit rozdělení českého jazyka v dnešní podobě na samostatné předměty Český jazyk, Dějiny (české) literatury, Tvůrčí psaní. Z toho povinný by byl jen samotný Český jazyk. Například. Nebo by mohly vzniknout nové předměty něco jako Logika a kritické myšlení, Finanční gramotnost (to snad už někde i je) nebo Rétorika a komunikační schopnosti. Tělocvik by mohl být rozdělen alespoň rámcově na Atletiku a Týmové sporty. Nebo dějepis by mohl být rozdělen například na Pravěk a starověk, Středověk a Novověk a 20. století jako samostatné předměty.

To mě jen teď zběžně napadlo, nepřemýšlel jsem nad jednotlivými předměty důkladně. Hlavně bych ale více specializoval předměty, aby si každý opravdu našel ten, který mu bude co nejvíce vyhovovat. Umět číst a psát by snad mělo být nutností, ale proč se proboha mají děti učit v rámci českého jazyka dějiny literatury? Nebo proč se mám učit něco o kamenné době, když považuji za důležitější se spíše soustředit na 20. století?

Není to ale o kreditovém systému. Je to o individualizaci výuky vzdělávání, o nemrháním talenty. Navíc toho je víc co bych změnil na školách. Například systém pravidelně uspořádaných lavic či numerické známkování. Ale o tom třeba jindy.

Rubriky: Komentáře, glosy, fejetony, zážitky | 9 komentáře