Ve škole nás učili o pravěkých lidech, o starověkém egyptu, středověku, novověku. Existují tisíce a tisíce odborných knih o historii, existují historické filmy, připomínáme si upálení Jana Husa. Berem historii jako věc, která existovala. Samozřejmě, čím dál se do historie díváme, tím víc se můžeme plést a tím víc jsou naše poznatky nejasnější. Ale zkrátka věříme, že nějaká historie byla. Ano, věříme. Ve skutečnosti totiž vůbec nevíme, zda něco například před 200 lety skutečně existovalo. Dokonce ani nemůžeme vědět, zda něco existovalo před rokem, měsícem, týdnem, dnem, hodinou nebo minutou…

Představte si boha, který má neomezené možnosti a před 200 lety stvořil celý vesmír. Vytvořil i Zemi, přírodu, zvířata, lidi. Vše vytvořil v určitém duchu, který mi dnes vnímáme jako rok 1810. Lidem naprogramoval způsob myšlení, zaplnil jim paměť uměle vytvořenými vzpomínkami a každého obdařil určitým talentem, temperamentem, intelektem. Vytvořil zkrátka vše do nejmenšího detailu a až měl vše hotovo, stiskl na své božské klávesnici Enter a dal vesmír a život do pohybu. A příroda, zvířata a lidé oživli a žijí tak, jak si to jejich Stvořitel naplánoval. A kdo ví, možná nás má v obýváku místo akvárka a po večerech se kouká, jaký dokonalý svět vytvořil :-)

Neznám přesnou právní definici pokuty, ale já ji vímám jako peněžitý trest s výchovným a preventivním charakterem. Trochu to vezmu oklikou. Minulý rok jsem jel ráno po maturitním večírku MHD na černo domů. Chytil mě revizor a dostal jsem pokutu 700 Kč. Tato částka je paušální a vůbec nepředstavuje způsobenou škodu, kterou jsem dopravnímu podniku způsobil. Taková škoda totiž nejde jednoduše zjistit, protože jsem mohl na černo jet jen jednou, nebo jsem tak mohl jezdit už týden, nebo třeba i měsíc a víc.

Pokuta 700 Kč má jednak přispět na pokrytí nákladů na provoz samotného revizora a celkově kontroly přepravy, ale především má mít výchovný a preventivní charakter do budoucna. Až příště budu do MHD nastupovat, budu mít dobře na paměti, že mi při jízdě na černo hrozí pokuta. Když pominu přirozenou morální rovinu, tak pomyšlení na potenciální pokutu je právě to, co mě motivuje ke koupi jízdenky, a tedy legálnímu způsobu přepravy. Dalo by se říci, že čím větší pokuta, tím menší motivace jězdit na černo. Je tomu ale skutečně tak?

Má pokuta 700 Kč stejný účinek na studenta a dejme tomu generálního ředitele ČEZ? Vím, je to dost kontrastní a křečovité přirovnání už jen proto, že bychom těžko hledali Martina Romana v MHD, ale modelová situace to může být. A odmysleme si ostatní spolucestující, kteří by kontrole revizora přihlíželi a student nebo generální ředitel by se tak mohli cítit příliš trapně. Zkrátka a dobře: má stejný výchovný a preventivní charakter samotných 700 Kč pokuty pro studenta jako pro generálního ředitele ČEZu? Ani omylem. Zatímco pro studenta je 700 Kč relativně znatelná částka do jeho rozpočtu a bude mít tedy na něj jakýsi výchovný a preventivní účinek, pro generálního ředitele to z ekonomického hlediska nebude znamenat prakticky nic a v čistě teoretické rovině by pro něj bylo výhodnější jezdit stále na černo a občas zaplatit nějakou tu pokutu, než se zatěžovat kupováním jízdenek.

A ještě by třeba dal revizorovi desetinásobek (když by revizor hodně dělal potíže tak třeba stonásobek) pokuty jako úplatek, jen aby se o daném incidentu nerozkecal a nezpůsobil generálnímu řediteli faux pas, nepsalo se o něm v bulváru a podobně. Pro takovéhoto člověka by tedy měla výchovný a preventivní charakter pouze buď přiměřená pokuta jeho příjmům, nebo znatelné společenské faux pas, které by ho nějak znemožnilo a třeba ohrozilo jeho kariéru. A je otázka, zdali je pro generálního ředitele takové, kariéru a postavení ohrožující, společenské faux pas, když jej policie bude pokutovat za dopravní přestupek. V ideální a morálně vyspělé společnosti možná, v české postkomunistické společnosti rozhodně ne.

Možná si říkáte — proč tedy sám dopravní podnik nevybírá pokuty podle příjmu člověka? Dobrá otázka. Jednak by mohl být důvodem fakt, že služby MHD využívá spíše nízkopříjmová skupina obyvatel a tedy rozdíly mezi příjmy pasažérů nejsou tak znatelné, aby se dopravním podnikům toto opatření vůbec vyplatilo. A je tedy pro ně výhodnější nasadit paušální pokutu a dál to neřešit. Ale hlavně je to proto, že pokud se dnes bavíme vůbec o tom, zda má mít dopravní policie nebo správní orgány přístup k relativně citlivým údajům o příjmech občanů, tak pak těžko je mohou mít soukromé subjekty jako napříkad dopravní podniky.

Můj názor obecně na (nejen dopravní) pokuty je takový, že principiálně je relativní výše pokuty podle příjmu člověka správná. Jedině tehdy totiž může být pokuta opravdu výchovným a preventivním nástrojem platící pro všechny občany bez rozdílu a teprve tehdy si můžeme být v jistém smyslu rovni před zákonem. Nejde o trestání bohatých za to, že jsou bohatí, ale za to, že porušili předpisy. Že s tímto návrhem budou souhlasit i mnozí závistivci apriori kvůli potrestání bohatých, je smutné, ale nic to nemění na podstatě věci. Zároveň ale rozhodně nesouhlasím s tím, aby v pokutě byla nějak zohledněna hodnota řidičova auta, tak jak to Bárta navrhuje. Pro někoho jsou auta prostě vším, a tak si místo jiných statků pořídí drahé auto. To přece nemusí nutně znamenat, že je finančně extra zajištěn. Někdo rád cestuje, někdo vráží peníze do plastických operací a někdo si rád koupí drahé auto. Každý máme jiné priority. A tak dva lidé se stejným příjmem mohou jezdit v naprosto cenově diametrálně odlišných autech.

Dále rozhodně nesouhlasím s tím, aby přístup k údajům o našich příjmech měl kdejaký řadový policista u silnice, nebo dokonce, aby byly veřejně přístupné. A v poslední řadě je otázka, zda jsou pokuty při dnešním bodovém systému vůbec nutné, respektive zda Bárta nepřišel s tímto návrhem, jak se říká, s křížkem po funuse. Navíc koaliční partneří ODS a TOP09 s návrhem nesouhlasí, takže se tento návrh stejně s největší pravděpodobností nebude realizovat. Co se ale týká samotného principu či myšlenky, určitě souhlasím. A to jako pravičák. Ostatně stejně jsou pokutováni řidiči ve Švýcarku a nevím o tom, že by to byla levicově orientovaná země.

Na závěr tohoto článku bych chtěl ještě podotknout, že je úsměvné, jak spousta odpůrců tohoto návrhu v něm vidí nějaké socialistické tendence. Například novinář a publicista Miloš Čermák se na Facebooku s ironií sobě vlastní obával, zda dalším krokem nebude rozdílná cena potravin (resp. obecně zboží a služeb) pro bohaté a chudé. Jakože bohatí by platili vyšší DPH než chudí, čímž bychom se přiblížili společnosti rovné spotřeby. Věřte mi, já jsem jeden z posledních, kdo by po podobném systému toužil, ale překvapuje mě, že právě lidé jako Miloš Čermák nejdříve nebojují za zrušení relativní „rovné“ daně z příjmu, protože je v tomto ohledu mnohem socialističtější a postihuje narozdíl od pokuty každého bohatého. Bez rozdílu toho, zda jezdí jako prase, či nikoliv.

Když si budu chtít otevřít kavárnu, diskriminuji, neboť si mohu také otevřít restauraci, bar nebo čajovnu. Když budu vybírat místo kavárny, budu diskriminovat, neboť jsem si místo ulice Západní mohl vybrat Východní nebo třeba ulici Severní. Když budu do své kavárny vybírat barevný odstín stěn, budu opět diskriminovat, neboť si místo odstínu Pantone 151 vyberu Pantone 165. Když budu vybírat stoly do kavárny, budu opět diskriminovat, neboť si vyberu kulaté namísto hranatých. Když budu mít vše zařízeno a budu hledat zaměstnance do kavárny, budu diskriminovat… a budu žalován za diskriminaci. A jako správný otrok budu u soudu rád, že mi bylo dovoleno diskriminovat alespoň ty stoly…

P.S. Napsáno po přečtení článku Tomáše Sedláčka. Původně jsem měl na toto téma rozepsaný článek na dvě normostrany, ale pak mi došlo, že tyhle tři věty naprosto stačí :-D

Toto odstupné by mělo nejspíš sloužit k přiměřenému finančnímu zajištění v přechodném období než si poslanec najde novou práci. Troufám si ale tvrdit, že málokdo z nich má o pracovní nabídky nouzi. Sám Liška serveru iDnes.cz sdělil: „Mám nabídku v IT byznysu, mám nabídku učit na jedné pražské vysoké škole i z několika evropských vzdělávacích projektů.“

Co se ale nestalo. Ondřej Liška se podle iDnes.cz zaregistroval na úřadu práce. Sice tvrdí, že dávky odčerpávat státu nebude a že je to jen formalita, protože registrace na úřadu práce je do tří dnů od ztráty zaměstnání povinná ze zákona. Jenže to vůbec není pravda. Sám jsem byl minulý rok po prázdninách nějaký čas nezaměstnaný než jsem si vyřídil živnostenský list, ale na úřadě práce jsem se neregistroval. Stala se ze mě tzv. osoba bez zdanitelných příjmů, která má povinnost platit zdravotní pojištění ve výši 1080 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že jsem byl odhodlán začít podnikat, nepřipadalo mi správné nechat se přechodně vydržovat státem. Pravda, mohl jsem ušetřit pár tisíc a využít možnosti, který mi stát nabízí, ale…

I když Liška tvrdí, že nebude pobírat dávky, tak registrací na úřadě práce se z něj stává státní pojištěnec, kdy zdravotní pojištění za něj odvádí stát (podobně jako například za studenty). Nechci moralizovat… ale příjde vám normální (resp. morální), aby bývalý poslanec s tučným odstupným se zaregistroval na úřadě práce a využíval tak výhod sociálního zabezpečení nezaměstnaných, místo toho, aby měsíčně odvedl pro něj symbolických 1080 Kč na pojistném? Je snad Ondřej Liška v situaci, kdy nemá žádné pracovní nabídky a je tak odkázán na určitou solidaritu ve společnosti? Ondřej Liška má na tento postup samozřejmě právo jako každý občan ČR, ale v jeho případě to je minimálně zarážející… spíš bych řekl vyčůranost.

P.S. Osobně se mi líbí návrh Strany svobodných občanů zrušit úřady práce. Agendu vyplácení dávek a příspěvků v nezaměstnanosti může mít na starost např. Česká správa sociálního zabezpečení a vhledem k mizerné efektivnosti hledání práce úřadem práce je lepší si najít práci sám buď na internetu nebo prostřednictvím pracovních agentur a podobně. Úřady práce jsou naprostý přežitek, který lidé často pouze zneužívají…

Zaleskly se mi oči. Ani mi nedošlo, že byl pan Smoljak již takto starý, protože na svůj věk rozhodně nevypadal. Netušil jsem ani, že byl vážně nemocný. Našel jsem jen na webu zprávu o tom, že se v roce 2007 podrobil vážné operaci, ale víc nevím. Před pár měsíci jsem ho slyšel mluvit na ČT a nevypadal nemocně. V každém případě je to pro mě šok a jeho smrt považuji za velkou ztrátu pro Českou republiku.

Ladislav Smoljak je jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, jehož humor je mi velice blízký. Sám jsem si na základce se spolužáky zahrál v takovém třídním představení Dobytí severního pólu, kde jsem hrál lékárníka. Na gymnáziu jsme zkoušeli i hru Blaník, kterou jsme ale nakonec nikdy nehráli. Přečetl jsem scénáře k několika dalším hrám DJC, kde byl Ladislav Smoljak nejen spoluautorem, ale raké režisérem. Ladislav Smoljak se ale podílel i na mnoha filmech (ať už scenáristicky, režijně), například: Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero!; Na samotě u lesa, Kulový Blesk, Vrchni, prchni! a další.

Ale nejde o to, abych tu vyjmenovával, na čem se podílel Ladislav Smoljak. Pro mě je jeho smrt zkrátka velkou ztrátou a nedokáži ji ani pořádně popsat. Asi taková, jaká byla pro fanoušky Michaela Jacksona jeho smrt. Je to jeden z mála Čechů, kterých si skutečně vážím a budu vážit. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák jsou autory originálního a inteligentního humoru, který je nanahraditelný a nikdy neomrzí. Děkuji, pane Smoljaku, za to, že jste byl a dokázal pobavit miliony lidí. Sbohem, budete nám tu chybět…

P.S.: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Přestože ale Ladislav Smoljak fyzicky zemřel, díky Járu Cimrmanovi zůstává pro nás fanoušky nesmrtelný…

Cykložurnalistika je zajímavá tím, že využijete kola jako dopravního prostředku a cíleně jedete zdokumentovat nějakou (mimořádnou) událost ve vašem okolí. Tak jsem to učinil dnes já. Asi jste si nemohli nevšimnout, že Moravu postihly opět ničivé povodně. Ti, co se vzpamatovali po loňských povodních, tak zažívají opět peklo. Je mi těch lidí líto, protože koukat se, jak vám voda ničí váš domov a vy prakticky nemůžete nic dělat, musí být strašné. Ale k věci.

Rozhodl jsem se, že zajedu do 25 kilometrů vzdálených Troubek u Přerova, ve kterých zahynulo při povodních v roce 1997 9 lidí. Ty jsou od včerejška opět pod řekou Bečvou a tak jsem dnes po poledni vzal kolo a jel do Troubek zdokumentovat jako správný cykložurnalista situaci. Za standardní situace bych se v tak hnusném počasí, jako bylo dnes, dobrovolně nikam na kole nevydával. Ale holt cykložurnalistice musí člověk něco obětovat… :-)

Když jsem vyjížděl z domu, nepršelo a nefoukalo. Jen co jsem ale opustil Olomouc a vydal se jižně směrem na Tovačov k soutoku řeky Moravy a Bečvy, začalo mírně mrholit a nepříjemně foukat z boku. Počasí mě ale nerozhodilo a já si vesele šlapal v 10 °C v krátkých cyklokraťasích. Většina lidí na mě koukala jako na blázna a málokdo z nich by do mě řekl, že jsem cykložurnalista a že mám tak vznešené cíle :-D

Cesta byla plynulá. Když jsem přijel do Tovačova, městečka u soutoku Moravy a Bečvy a nedaleko zmíněných Troubek, pocítil jsem zvláštní atmosféru, jako by snad v tomto městě nikdo nebydlel. Projel jsem jakoby vylidněný Tovačov a až na jeho druhém konci jsem konečně potkal několik lidí stojící u mostu nad rozvodněným ramenem Moravy. Jel jsem dál a dál směrem k nedalekým Troubkám a téměř jsem si nebyl jist, jestli jsem neminul nějaký zákaz vjezdu z důvodu povodňového nebezpečí, neboť tito lidé na mě nevěřícně koukali a měl jsem pocit, jako by na mě něco volali. Neotáčel jsem se a jel odvážně dál kolem zaplavených polí.

Konečně jsem dojel k mostu nad rozvodněným hlavním tokem Moravy. Několik aut tu bylo zaparkovaných a lidí koukali z mostu na řeku, která budila respekt. Vytáhl jsem foťák a udělal několi cykložurnalistických snímků. Po chvíli jsem nasedl zpět na kolo a jel silnicí ještě dál k Troubkám a řece Bečvě.

Dojel jsem k modernímu mostu přes Bečvu, za kterým se už po pár stech metrech nacházejí Troubky. Most byl ale hlídán policií a vjezd do obce byl nejspíš povolen jen záchraným složkám. Odbočil jsem tedy doleva a jel proti proudu Bečvy. Budila respekt daleko větší než Morava. Po chvíli potkávám u břehu hloučky zvědavců s foťáky a kamerami. Šel jsem se tedy také podívat a cykložurnalistit.

Proudem pozohýbané stromy a burácející peřeje ukazovaly sílu tohoto toku. Na druhém břehu jsem si všiml stavení, které jsem dopoledne zahlédl v živém vstupu v televizi. Kousek od něj stál jakýsi bagr, který vypadal, že ho každou chvíli rovodněná Bečva vezme s sebou. Udělal jsem několik snímků a několik videí. Najednou se zvedl ale silný vítr a začalo silněji pršet. Je čas vrátit se domů.

Nasedl jsem tedy na kolo a přes krůpěje deště na mých brýlích jsem téměř neviděl. Chtělo by to stěrače. Šlápl jsem do pedálů, abych měl zpátečních 25 kilometrů stejnou trasou co nejrychleji za sebou. Po cestě začalo ale regulérně pršet a já měl občas pocit, že se mi na holých nohách dělá námraza. Kolemjedoucí řidiči si mě pobaveně prohlíželi a já se tvářil, že mi to počasí vůbec, ale vůbec nevadí.

Když jsem dojížděl do Olomouce, vyběhl nečekaně z křoví asi půl metru před mým kolem jakýsi pes. Tuto skutečnost jsem si ale uvědomil až po několika desítkách metrech kličkování a smyků. V šoku jsem se otočil za sebe s hrůzou, že jsem toho tvora zabil. Pes ale běžel po silnici spokojeně dál a já jsem byl rád, že jsem ani jednoho z nás nezabil. Dojel jsem celý promočený a zmrzlý domů, načež mě horká sprcha a káva postavily opět na nohy. Cykložurnalistice zdar!

Nicméně jsem nyní zhlédl jeho prosincovou přednášku na VŠE, o kterou se s vámi musím podělit. Možná jste ji viděli. Je na téma veřejných financí, respektive jejich strukturálního deficitu, penzijní a zdravotnické reformy, a vlastně obecně k přístupu k nim. Pominu-li osobní averzi vůči Kalouskovi, tak musím z mého pohledu říct, že je jeho přednáška velice zajímavá.

Miroslav Kalousek je dobrý řečník, ví o čem mluví a dokáže přesvědčivě argumentovat, ačkoliv by si mohl odpustit to jeho věčné ožralecké vrávorání a drmolení :-) Prakticky ve všem, co v jeho přednášce zazní, souhlasím. Zejména v přístupu k otázce sociálnosti, kdy říká, že „ti, kteří ve jménu sociálna odmítají nezbytné kroky, se ve svém důsledku chovají dramaticky asociálně.“

Jen bych chtěl na závěr zdůraznit, že nejsem volič TOP09, ačkoliv je mi ze stran, které mají podle průzkumů šanci dostat se do Parlamentu, programově nejblíž. Budu volit Stranu svobodných občanů, která je mi programově ještě bližší, sympatičtější a důvěryhodnější. Budu volit Svobodné, protože nejsem sráč. :-)

Pokud máte chuť, nabízím vám ještě přednášku předsedy Svobodných Petra Macha, také z VŠE a na téma vyrovnání státního rozpočtu, což je malinko něco jiného než o čem mluvil Miroslav Kalousek…

Vždy mě naprosto fascinuje, když slyším nebo čtu, jak jsou Češi otrávení politkou, a proto nejdou k volbám. Co je tohle šmankote za přístup? Vždyť volby jsou tu právě od toho, abychom mohli politiku naší země změnit. Abychom dali šanci novým lidem a novým stranám, pokud současní lidé a současné strany neplní to, co požadujeme a kvůli čemu jsme je zvolili. Politici nepřiletěli z Marsu… politici jsou naši zástupci, kterým předáváme své pravomoce. Nejít k volbám je samozřejmě svobodná volba každého člověka. Otázkou ale je, zda by takový člověk měl mít právo požívat veřejné statky. Podle mého názoru by měl mít toto právo pouze člověk, který o těchto statcích, prostřednictvím svého voleného zástupce, rozhoduje. Nechoď k volbám, neplať daně, ale pak také nevyužívej veřejné dopravní komunikace, veřejné zdravotnictví, veřejné školství atd atd.

Mnoho lidí si asi nezvyklo na fakt, že naše země je jen a pouze v rukou nás občanů (pominu zde zásadní roli EU, ale to je na jiné povídání). Neexistuje tu žádný osvícený panovník, diktátor, nebo monopolní politická strana, která by rozhodovala o nás – bez nás. Žijeme v demokracii, tedy vláda jsme my občané. Jen z praktického a technického hlediska byla vynalezena zastupitelská demokracie, kdy většina občanů předává své vládní pravomoce úzké skupině „vyvolených“, kteří mají zastupovat své voliče a jejichž mandát je přímo úměrný počtu svých voličů. Znovu tedy opakuji: politici nepřiletěli z Marsu, politici jsou naši zástupci. Bohužel mnoho lidí to takto nevnímá.

Dostávám se ale k další skupině lidí, kteří svým způsobem také ignorují princip zastupitelské demokracie. A to jsou tzv. voliči-sráči. Takový typický volič-sráč může být například pravicově orientovaný. Vždy volil jednu velkou parlamentní stranu A, nicméně v poslední době se s ní čím dál více neztotožňuje. Strana A zkrátka neplní sliby, nedostatečně hájí jeho zájmy a je znechucen nejrůznějšími aférami uvnitř této strany. Jednoho dne ale narazí na stranu B. Je to malá neparlamentní sympatická strana s dobrým programem, který vypadá mnohem lépe než program, který plnila strana A. Na internetu si najde mnoho zajímavých článků jejího erudovaného předsedy, zhlédne několik jeho přednášek a konečně v duchu zajásá, že existuje takováto dobrá strana. Co se ale nestane. Příjdou volby a volič-sráč se má rozhodnout, koho volit. Váhá, ale pak dá do urny stejně lístek strany A. Když tomuto voliči-sráči pak řeknete, že jste volil(a) stranu B, rozzáří se mu očka, že ji zná a je to fajn strana. Záhy z něj ale vyleze, že volil stranu A, neboť strana B stejně neměla šanci dostat se do Parlamentu a jeho hlas by tak propadl. Řekne vám, že on je realista a volí menší zlo, zato vy jste naivní blbeček, co vyhodil svůj hlas a nedejbože tak ještě podpořil politického protivníka.

Mohu vám říct, že takové voliče-sráče nemám obzvláště rád. Pokud někdo volí stranu A z přesvědčení, potom jeho rozhodnutí plně respektuji, ačkoliv mohu mít subjektivní názor jakýkoliv. A to se týká jakékoliv strany. Ale volit někoho jen z kalkulu je –asi typické– sráčství. Než abychom se jasně postavili za určitý -byť menšinový- názor, tak raději jdeme potichu s davem, jen abychom náhodou nepřišli k újmě. Mám pochopení pro takový přístup za protektorátu, kdy šlo mnohdy o život, ale ne v demokratickém státě. To pak můžeme nadávat do nekonečna na politky, když volíme neustále ty stejné a dáváme jim tak vlastně najevo, že s jejich politikou souhlasíme.

Proč je tedy podle mě důležité volit z přesvědčení, nikoliv z kalkulu? Jednak z toho důvodu, který jsem popsal v minulém odstavci. Dále je to otázka budoucnosti. Jak jsem již v jednom svém článku psal, mnoho lidí žije v nějakém podivném přesvědčení, že historie lidstva snad končí právě jejich generací – po nás ať příjde potopa. Jenže tak to není. Naše děti, vnoučata, pravnoučata a další generace po nás zdědí to, co my vytvoříme (event. poděláme). A proto každé dnešní naše rozhodnutí se netýká pouze nás, ale i našich potomků. Budou to naše děti, které budou muset splácet to, co jsme prožrali my. A s tím souvisí i podpora menších stran. Když podpoříte dnes stranu, která sice nemá valnou šanci dostat se letos do Parlamentu, ale se kterou programově souhlasíte, dáte ji potenciál pro budoucí volby. I když se strana nedostane letos do Parlamentu, může se i díky vašemu hlasu stát mediálně zajímavou, bude jí věnován větší prostor a dozví se o ní tak více lidí. Příští volební období pak může mít takové preference, aby se dostala do pořadů jako jsou předvolební Otázky Václava Moravce a nakonec se může i dostat do Parlamentu a pak získávat další a další voliče. Podívejme se, jaký měla ČSSD (resp. sociální demokracie) volební výsledek v roce 1990 a jaký měla v roce 1998. Taky se mohli její voliči v roce 1990 vymlouvat, že nemá smysl podporovat sociální demokracii s takovými mizernými preferencemi… no a vidíte, kam to ČSSD dotáhla.

A třetí důvod proč volit z přesvědčení například malou stranu je ryze pragmatický – finance. Politická strana, která získá ve volbách do Poslanecké sněmovny alespoň 1,5 % hlasů, získá za každý hlas 100 Kč jako příspěvek na úhradu volebních nákladů. Například v roce 2006 bylo celkem odevzdáno 5 348 976 platných hlasů. 1,5 % hlasů tedy v roce 2006 znamenalo mít asi 80 235 hlasů. Taková strana by získala od státu jednorázový příspěvek 8 023 500,– Kč. To není špatné, nemyslíte? Ale to není vše. Strana, která dosáhne 3% hranice volební úspěšnosti ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR má nárok na příspěvek na činnost ve výši 6 milionů Kč. S každou další desetinou procenta hlasů se tato částka zvyšuje o 200 000,- Kč až na maximálních 10 mil. Kč, poté již příspěvek zůstává konstantní. Důležité však je, že tento příspěvek je vyplácen každý rok po dobu daného volebního období. A to stále není vše. Pokud se politická strana dostane do Poslanecké sněmovny, získává nárok na roční příspěvek ve výši 250 000 Kč za každý poslanecký mandát. Dobré, ne? Ačkoliv jsem osobně odpůrce státních příspěvků politickým stranám v duchu laissez faire, tak je dobré pro malé politické strany na tyto příspěvky dosáhnout, aby byly vůbec marketingově konkurenceschopné vůči velkým gigantům jako ČSSD a ODS.

A na závěr mi dovolte citovat Daniela Landu z koncertu Bouře (2005): „Prosím vás a vyzývám, běžte všichni k volbám. Volte si samozřejmě koho chcete, ale volte! Ať je náš osud volbou národa a ne rozhodnutí těch, který nejsou kvůli třešním líný zvednout prdel. A volte proto, aby se zvolený boholidi příští volby báli vašeho zúčtování. Aby z vás měli konečně respekt. Šiřte to dál.“

Představte si stát jako specifický typ akciové společnosti. Tato společnost (stát) zaměstnává lidi (občany), kteří dostávají mzdu (veřejné statky) za to, že vytváří určité statky, které přináší společnosti zisk (daně). Z tohoto zisku je mimo jiné financován plat představenstva (poslanců) a dozorčí rady (senátorů), kteří řídí společnost a vytváří pravidla zaměstnancům (občanům). Každý ze zaměstnanců včetně všech členů orgánů této akciové společnosti vlastní právě jednu akcii společnosti. Všichni akcionáři se jednou za čtyři roky setkají na valné hromadě a zvolí nové představenstvo společnosti a jednou za dva roky zvolí novou třetinu dozorčí rady, která kontroluje představenstvo. Jelikož má každý jen jednu akcii, má každý hlas stejnou váhu, ať už se jedná o samotného generálního ředitele nebo dělníka u pásu.

Napsal jsem to velmi zjednodušeně, ale hlavním podstata je myslím zřejmá. Občané jsou podrížení politikům, ne naopak. Ano, občané mají šanci jednou za čas obměnit Parlament a tím určit další směrování země, ale to je v podstatě tak všechno. Občan má během volebního období pramalou šanci něco reálně změnit (demokratickými postupy). Holt zastupitelská demokracie.

Co je však podstatné? Rozumní zaměstnanci akciové společnosti dají přednost takovému vedení, které nebude myslet pouze v horizontu jeho funkčního období. Rozumní zaměstnanci pochopí, že společnost nemůže dlouhodobě fungovat ve ztrátě. Rozumní zaměstnanci budou myslet do budoucna a dají přednost dlouhodobé práci ve fungující společnosti před krátkodobými výhodami, které společnost přivedou ke krachu. Rozumných lidí je ale často menšina.

Nevadí mi to, že bych měl zajet za bábou a přesvědčovat ji, aby volila pravici, ačkoliv bych to neudělal. Vadí mi především takové to primitivní: „Vol, tyvole, pravici, vole! Je jedno, vole, koho, hlavně ať je to pravicový, ty vole! Ať je to cool, vole!!!“. Video tak vyznívá v tom smyslu, že by bylo nejlepší, kdyby všichni volili jen pravici. Nebylo nám doporučena žádná pravicová strana, ačkoliv i jednotlivé pravicové strany ucházající se v letošních volbách o křesla ve Sněmovně, se ve svých programech dostli liší. Mádl a Issová nám prostě jen chtěli naivně sdělit, že levice je zlo a pravice je dobro, které spasí svět. Jenže tak to buhužel jednoduché není.

Osobně budu volit pravicovou Stranu svobodných občanů, ale určitě bych nedokázal volit třeba Konzervativní stranu, ačkoliv je také pravicová nebo dokonce monarchistickou stranu jako je Koruna česká. Stejně nehodlám volit třeba ODS, která je sice prezentována jako pravicová, ale ve skutečnosti je to taková podivná středová strana. Dokonce svým návrhem dát živnostníkovi roční daňové prázdniny, pokud vytvoří na několik let pracovní místo, by se dala zařadit někde k sociálním demokratům. Navíc ono rozdělení pravice x levice je už přežitek. Takže bych jen rád věděl, jakou pravicovou stranu má člověk svým prarodičům doporučit? Celkově na mě video působí značně primitivně a má právě podobný charakter jako nějaká komunistická agitačka z 50. letech.

A mimochodem, jen film Snowboarďáci, kde hrál Jirka Mádl, dostal ze Státního fondu na podporu kinematografie grant 2 000 000 Kč. Takže kdyby byl už tehdy v roce 2003 Mádl takovej kovanej pravičák, mohl účast na levičácky dotovaném filmu z peněz občanů ČR hrdě odmítnout. Ono totiž takové zbytné přerozdělování peněz, všelijaké ty granty a dotace není zrovna výplod pravice… myslím skutečné pravice.

P.S. Skoro si až říkám, jestli si toho Mádla a Issovou neobjednala sama ČSSD…

Letošní zimu odjel sníh asi na dovolenou. Už ho nebavilo strádat v našich klimatických podmínkách a vydal se za svou rodinou na sever. Ano, sněhu bylo letos pramálo a milovníci zimních sportů měli zkrátka tento rok smůlu. Poprvé v historii byl zrušen běžkařský závod v Novém Městě na Moravě, vlekaři hlásí ztráty. Když konečně napadlo několik centimetrů sněhu, zvedla se v lyžařských areálech davová hysterie, na druhou stanu jsme ale mohli ušetřit za vytápění. Co se to děje? Proč je na Zemi čím dál větší teplo? A hlavně: BUDE MÍT ZEMĚ BÍLOU ČEPICI?

Ekologie jako móda

Dnešní doba, ať si to připouštíme, nebo ne, je bohatá na prázdná slova, sliby, které člověk neplní a činy konané ve prospěch jednotlivce či skupiny jednotlivců. Mohl bych jmenovat další negativa dnešní společnosti, přišel jsem ale ještě na jednu naši vlastnost, kterou jsem před „osudnou událostí“ nikterak nevnímal. Pokrytectví.

Stalo se to jednou v tramvaji. Já, znaven vyčerpávající výukou, jsem seděl na sedadle, když vtom nastoupily dvě ženy. Ani nevím, jak vypadaly, pamatuji se pouze na jejich hlasité debatování. Stály nade mnou a jedna z nich mi neustále prskala na zátylek, když sdělovala té druhé, že doma s rodinou třídí odpad a že nechápe toho, kdo ne. Ta druhá jí neustále přitakávala a nakonec „přihodila“ památnou větu: „Já své děti také vedu k ekologii, se skautem dokonce zachraňovaly strom od nějakých škůdců.“ Navzájem se „trumfovaly“, která vede své děti více k ekologii, přičemž mluvily tak nahlas, že je musela slyšet alespoň polovina lidí v tramvaji, a mně připadlo, že se o ekologii začali zajímat snad všichni.

Ale co to vlastně je ta EKOLOGIE? Je to módní výstřelek, který bude brzo „out“? Nebo je to přístup ke světu, k přírodě, a tudíž k sobě samému? Sám jsem nevěděl. Vrtalo mi však hlavou, co ty dvě ženy za ekologii považují. Třídění odpadů je určitě záslužná činnost, které by se měl věnovat každý. Zamysleme se ale nad tím, proč odpad vzniká a jestli by nebylo možné množství odpadu člověkem vyprodukovaného snížit.

Vraťme se zpět k druhé ženě, jejíž děti zachraňovaly strom od nějakých škůdců. Koho těmi škůdci ale myslela? Člověka, továrny, auta? Asi ne. Nejspíš myslela nějaká drobná stvoření, která žijí na úkor stromů. Tito živočichové tu však žili už před miliony let a stromy se s nimi dokázaly vypořádat. Stromy jsou dnes vystaveny kyselým dešťům, chemickým hnojivům, změnám klimatu a nedokáží vzdorovat svým pradávným „kamarádům“ – parazitům.

Proto mi věta: „Já své děti také vedu k ekologii, se skautem dokonce zachraňovaly strom od nějakých škůdců“ připadá trochu směšná, protože tohle není nikterak záslužný čin, ale spíš omluvné gesto vůči přírodě. S trochou nadsázky mohu člověka připodobnit k malému batoleti, které se stane ředitelem firmy. Každému poroučí, co a jak má dělat, ačkoliv má samo nejméně zkušeností. To by se nám asi nelíbilo…

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ

Z médií dennodenně slyšíme o globálním oteplování, tání ledovců, zvyšování hladiny moří. Globální oteplování čili celosvětové oteplování zemského povrchu způsobují „skleníkové plyny“ – emise oxidu uhličitého a oxidů dusíku, ale také freony, metan a vodní páry. Ty se shlukují v atmosféře a odráží zpět k Zemi již od Země odražené tepelné záření. Tomu se říká „skleníkový efekt“, poněvadž stejný princip můžeme pozorovat u babičky na zahrádce. Ne-li na vlastní…

Část tohoto záření se dostane opět na Zemi a tím se zvyšuje průměrná teplota planety. Odhaduje se, že v roce 2100 bude průměrná teplota planety oproti roku 1990 vyšší o 1,4-5,8 °C. To povede nejen k tání ledovců, zvyšování hladiny moří, ale také ke změnám v množství a alokaci srážek.

Musíme být ale spravedliví. Za změnu klimatu na Zemi a s tím spojeným globálním oteplováním nemohou jen lidé. I bez „pomoci“ člověka by se planeta oteplovala, ale ne takovou rychlostí jako v posledních sto letech. Mnoho zvířat, stejně tak i tlející rostliny, močály a bažiny totiž uvolňují metan jako odpadní plyn.

Pokud teplota tímto tempem dále poroste, většina živočichů nebude schopna přizpůsobit se změnám podnebí. Velké množství rostlin uhyne kvůli nedostatku vody a zvířata budou muset při hledání vody a potravy migrovat – přemístit se do jiných oblastí. Mohla by vymřít i řada živočišných druhů, v neposlední řadě i člověk.

Dalším problémem celosvětového oteplování je tání ledovců. Tohle není problém, který můžeme hodit jen tak za hlavu, neboť se týká brzké budoucnosti, a to i mě a mých vrstevníků. Potvrzuje to i článek ze serveru Novinky.cz:

„Oblast severního pólu může být do roku 2040 zcela bez ledu, pokud bude lidstvo vypouštět do atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako dosud. Uvádí to studie vědců vedených Marikou Hollandovou z Washingtonské univerzity, zveřejněná v posledním čísle odborného časopisu Geophysical Research Letters. Potvrzuje nedávné závěry evropského výzkumného týmu. V důsledku tohoto tání stoupne hladina světových oceánů o více než 2 metry, New York zmizí, Benátky také, stejně tak i většina Nizozemska. Obrovské problémy voda způsobí v Austrálii a celé Indonésii.

A co potom? Možná si uvědomíme, že podíl na těchto problémech máme každý a začneme se vážně zajímat o EKOLOGII. To však bude už pozdě. Lidé jistě postaví různá protipovodňová opatření, různé zdi a valy, použijí nejlepší technologie. Věčně ale tato zařízení nápor vody nevydrží. A pak? Dojde ke katastrofě! V případě New Yorku zemřou tisíce lidí, další milióny jich budou zraněných. USA se dostanou do vážné ekonomické krize a už nebudou hrát prim v celosvětové hospodářské soutěži. Možná potom celý svět pochopí, že není radno si s „matkou“ přírodou zahrávat. Možná potom americká vláda sníží množství emisí skleníkových plynů, které vypouští do atmosféry, protože právě USA a Čína jsou největšími jejich producenty.

Ekologie a ekonomie jsou dva protichůdné světy. „Mohutná vlna veřejného mínění rozhodne, zda bude hospodářský růst nadále stavěn do popředí před zdravé životní prostředí. Politika ‘zelených’ se stala významnou silou v moderní společnosti a strany ‘zelených’ mají značné volební úspěchy v několika západoevropských zemích. Nejvýznamnější silou je však jev označovaný za ‘zelené spotřebitelství’. Spotřebitelé stále více volí takové zboží, jež je ekologicky méně škodlivé (jako jsou netoxické prací prostředky), a jsou připraveni za ně více zaplatit. Až průmyslové podniky zjistí, že být ekologicky nezodpovědný je ekonomicky bezperspektivní, potom může dojít ke zlepšení.“

DOKÁŽEME ZPOMALIT UŽ ROZJETÝ VLAK?

Pokud budeme takto žít (jako jsme žili dosud) i nadále, musíme každoročně čekat povodně, vichřice či orkány a jiné přírodní katastrofy. Příčinou všeho je globálního oteplování. Kromě skleníkových plynů k němu ale přispívá i úbytek vegetace. Obrovské aglomerace, nová parkoviště, dálnice, supermarkety, hypermarkety – to vše jsou plochy, které jsou zbaveny zeleně, a proto se od nich teplo lépe odráží a ohřívá tak více atmosféru. Každý z nás určitě ví, že v parném létě je příjemněji na louce než nad rozpáleným asfaltem někde na parkovišti.

Přišel jsem ale na myšlenku, která by dokázala – sice minimálně – zpomalit oteplování planety. Zaujaly mě ploché střechy panelových domů, které jsou zcela nevyužity, a došlo mi, že jejich plocha představuje zastavěnou plochu domu. Těchto domů je v každém městě nespočet, takže výsledná plocha je obrovská. Kdyby se na střechu položila tenká vrstva zeminy a vysadila se tráva, nahradila by tato „umělá louka“ jejího nevlastního asfaltového bratra.

Není sice jednoduché takovou zeminu na střechu umístit, kdyby se ale sešlo pár EKOLOGŮ, kteří se nechlubí v tramvaji, ale jednají, byla by práce za odpoledne hotova. Dalším problémem jsou peníze na materiál. Jednou z možností je, že by náklady zaplatil stát – což nelze předpokládat – a další možností jsou peníze obyvatel daného domu.

BUDE, ČI NEBUDE SNÍH?

Vraťme se k prvotní otázce: Bude mít Země bílou čepici? Nejsem vědec ani inženýr, abych mohl podat jasnou odpověď. Podle mého mínění za několik desetiletí sníh úplně vymizí z této planety, ale ve skutečnosti už dnes Země ztratila – a každým dnem ztrácí – bílou čepici, v širším slova smyslu.

Obávám se chvíle, kdy nás naši potomci budou proklínat, jaké problémy jsme jim způsobili. Lidé budou znát sníh jen z vyprávění a legend. Živě si představuji teplý lednový podvečer, kdy u stolu sedí stařec s vousy až po kolena, pokuřuje dýmku a kolem něj několik vnoučat, z nichž jedno se ho zeptá: „A dědečku, co je to ten sníh?“ a on odpoví: „Sníh? Sám nevím, ale můj otec znal člověka, který viděl člověka, který viděl sníh.“

Jenže ono možná nejde jen o pár dní omezeného letového provozu. Poslední erupce této islandské sopky vypukla v roce 1821 a trvala dva roky. Kdo ví, jak dlouho bude nynější erupce trvat? Představte si, co by v dnešní době způsobilo takových 5 roků erupce a a neustálé tvorby oblaku vulkanického popela. Tento obří oblak by vytvořil jakousi pokličku obklopující Zemi nebo její část (například celou Evropu) a znemožňoval by dostatečný průchod slunečních paprsků podobně jako to bývá například ve městech v zimě při inverzi. Kromě teploty by klesala i produkce potravin, což by jistě ovlivnilo jejich cenu. Prachové částice ve stratosféře by navíc mohly způsobit její zahřátí a poškození ozónové vrstvy.

Vraťme se asi o 65 miliónů let zpět. Podle nejrozšířenější teorie právě v této době vyhynuli dinosauři. Vědci se domnívají, že tehdy na Zemi poblíž mexického poloostrova Yucatán dopadl meteorit v průměru velký asi 10 km. Svým nárazem v rychlosti kolem 72 tisíc kilometrů za hodinu vyvolal nejen velké tlakové a teplené vlny, tsunami a rozsáhlé požáry, ale nejspíš i rozsáhlou vulkanickou činnost. Dinosauři ale podle této teorie nevyhynuli přímo v důsledku nárazu meteoritu, ale až kvůli následné změně klimatu. Právě vulkanický prach a plyny vznikající při požárech zastínili slunce, klima se ochladilo a pH oceánů kleslo. Mnoho organismů a rostin vyhynulo… včetně dinosaurů. Zajímavé ovšem je, že ani tehdy nešlo o největší katastrofu v dějinách. Před 250 miliony let totiž při podobné události vyhynulo plných 95 procent biologických druhů.

A nyní se vraťme opět do současnosti. Rád bych vás nyní odkázal na článek Martina Malého – Trošku o tom, jak člověk ničí planetu. Jeho článkem bych mohl prakticky uzavřít tento článek můj. Líbí se mi především jeho přenesení historie Země do jednoho kalendářního roku. Píše, že pokud by Země vznikla 1. ledna, tak dinosauři by vymřeli na Štědrý den a Homo Sapiens by vznikl asi půl hodiny před půlnocí.

Mnoho lidí si myslí, že doba ve které žijí je něčím významná… že je významnější než doby před tím. Mnozí lidé si dokonce myslí, že člověk samotný je něčím významný. Z pohledu historie Země či vesmíru jsme ale jen jedna z mnohých hříček evoluce. Tak jak kdysi vymřeli dinosauři, může jednou vymřít i člověk. A po člověku tu budou zase třeba jiné, vyspělejší organismy a budou se například učit, jak jsme se chovali iracionálně, stupidně. Nebudou schopni pochopit, jak jedinci téhož živočišného druhu se mohli vzájemně vraždit ve velkém a vyvíjet a držet zbraně hromadného ničení. Takto iracionálně se přece nechoval v historii snad žádný živočišný druh. Vynález počítače bude pro ně stejně úsměvný jako pro nás je úsměvné objevení pazourku v pravěku. Člověk bude zkrátka chápán jen jako jeden z mnoha živočišných druhů a nebude na něm nic moc zajímavého. Spíš naopak. Takové roztomilé holé zvířátko, co vydává / vydávalo směšné zvuky…

Jen hlupák by si myslel, že pointou článku je upozornit na nebezpečí islandské sopky. Pointu článku si musíte najít každý sám. Doporučuji zhlédnout přednášku doktora Františka Koukolíka o stupiditě:

Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, ze se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.

Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, ze chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic,stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.

Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. „Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?“, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: „A tenhleten dostane hned 100!“ „To je pravda!“, křičel pátý pán, „Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!“. „Opravdu!“, přidal se sedmý, „takže jemu stovku a mně jen dvacku?!“.
Rozkřičeli se i první čtyři pánové: „A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!“ A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.

Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo,prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.

Když ČSSD obhajuje progresivní zdanění, nezdráhá se používat slovo solidarita, ačkoliv by měla používat spíše slovo krádež. Kdybychom chtěli, aby se každý podílel na státním rozpočtu stejným dílem bez jakékoliv solidarity, byla by daň z příjmu fixní – pro každého stejná. Každý občan by tedy bez rozdílu ročně musel zaplatit daň dejme tomu 60 000 Kč. Tohle je skutečně rovný přístup a bylo by jedno, zda člověk vydělává 12 000,- měsíčně nebo 100 000 měsíčně. Žádná solidarita.

Vypočítává-li se ale daň z příjmu určitým procentem, je jasné, že člověk s vyššími příjmy musí zákonitě odvést daň vyšší než člověk s příjmem nižším. Je tedy jasné, že už zde nastává jasná solidarita bohatších lidí s chudšími. Chce-li ale někdo zavést postupné progresivní zdanění, kdy lidé s vyššími příjmy odvádí ještě více a jsou defacto státem šikanováni, je to jasná krádež, nikoliv solidarita.

Jenže ČSSD jde ještě dál a chce vytvořit speciální pásmo (tzv. milionářskou daň) pro občany s ročním příjmem přes 1,2 milionu Kč, kteří budou odvádět na dani 38 % ze svého příjmu. Tohle už v žádném případě nemůže mít nic společného se solidaritou. Ze strany ČSSD jde jen o rozdělení společnosti na ty zlé boháče a zbytek „obyčejných“ lidí. Jde jen o vytvoření si úrodné půdy pro svoji populistickou politiku. ČSSD chce jen vytvořit jakéhosi třídního nepřítele. Navíc musí být pánům expertům v ČSSD jasné, že každý rozumný člověk s tímto potenciálním příjmem nebude do tohoto pásma dobrovolně vstupovat a bude systém různě obcházet. O demotivaci lidí radši nemluvím. A ten jejich oblíbený argument, že progresivní zdanění je běžné ve většině vyspělých státech… to je jako by vám pan Paroubek řekl: „Žerte hovna! Miliardy much po celém světě to také dělají…“

Co se týká navrhované jednoprocentní daně na sport pro velké firmy – opět krádež. Proč by probůh měly firmy nuceně podporovat sport? A když už sport, proč ne třeba divadelnictví? Sport je jistě chvályhodná činnost (není jediná), ale není to veřejný statek. Je to jen ubohé předvolební populistické gesto a další potenciální ždímání peněz, které by ve skutečnosti skončili v rukou nejrůznějších papalášů, nikoliv sportovců. K této problematice napsal trefný článek předseda Strany svobodných občanů Petr Mach. Do regulace cen se pouštět nechci, protože to je téma hlavně pro ekonomy. Každopádně sám předseda poslaneckého klubu komunistů Kováčik se nechal slyšet, že tento návrh okopírovala ČSSD z programu KSČM. Super…

Tempo zadlužování ČR (= nás všech) je již tak velké, že pokud se ihned po volbách nezačnou dělat jasné úsporné kroky, skončíme ve srabu jako Řecko. Obávám se, že sliby ČSSD jsou silně v rozporu s šetřením a snižováním státního dluhu. ČSSD říká, že státní dluh se bude snižovat díky ekonomickému růstu, který chce podpořit. Jenže regulace cen, zvyšování daní a odvodů není podle mě zrovna nejlepší recept, jak nastartovat ekonomiku. Jsem si proto jist, že za vlády sociální demokracie dojde ke státnímu bankrotu.

Smutné ovšem je, že na státní bankrot doplatí nejvíce právě voliči ČSSD. To ti pak budou nejvíce stávkovat a nejcitelněji se jich dotknou rasantní úsporná opatření, které nám tu udělají kravaťáci z Mezinárodního měnového fondu. Čeho se ale nejvíc obávám je postupný odsun schopných, inteligentních a vzdělaných lidí do zahraničí. Už dnes odchází například velice mnoho lékařů do Německa za lepším (nejen) finančním ohodnocení. Již dnes odchází mnoho lidí například podnikat do USA, protože tam mají daleko přijatelnější prostředí pro své podnikání.

Když si přečtete nejrůznější diskuze na serverech jako Novinky.cz či iDNES.cz, zjistíte, že ta voličská převaha ČSSD je skutečná. To nejsou jen nějaké pochybné průzkumy, ale skutečně pocítíte tu podporu ČSSD či dokonce KSČM. Každý má samozřejmě právo volit koho chce. Jen bych byl rád, kdyby lidé otevřeli oči a neviděli politiku jen jako ODS X ČSSD. Je tu mnoho jiných menších zajímavých stran. Ačkoliv to podle mého článku může vyznít tak, že jsem volič ODS… tak to opravdu nejsem. Ano, zastávám pravicové myšlení, ale bohužel ODS nevěřím. Nedivím se panu Klausovi, že se od dnešní ODS distancuje. A tedy místo toho, abych volil ODS jako nutné zlo, budu volit už zmíněnou Stranu svobodných občanů. Chci dát hlas straně, které věřím.

Tento článek jsem začal psát poté, co jsem si dnes po dlouhé době pustil ukázku z jednoho nejlepších českých dokumentů – Český sen. Doporučuji všem, kdo jej neviděli. Ten dokument je dnes totiž velice aktuální až trefný. Ne nadarmo se jmenuje Český sen.