Jimmy Hayek

Dnes ráno jsem po probuzení jako vždy zapnul ČT24, abych zjistil, co se stalo nového. Zrovna jsem srkal ranní kávu, když jsem uslyšel pro mě šokující zprávu: ve svých 78 letech podlehl vážné nemoci Ladislav Smoljak. Zdálo se mi to tak neuvěřitelné, že jsem nejdřív myslel, že jsem špatně slyšel. Ihned jsem proto projel české zpravodajské weby od ČTK, přes iDnes a Aktualně až po Novinky. Nikde nic, všude jen zprávy ze včerejška. Vzpomněl jsem si ale, že jedním z nejrychlejších zdrojů v tomto směru bývá také Wikipedie, a to zejména ta anglická. Skutečně. Na druhém řádku stránky o Ladislavu Smoljakovi jsem si přečetl čerstvou poznámku: „He passed away Sunday morning after long fight with serious disease (June 6, 2010).“ Později byla aktualizovaná i česká Wikipedie…

Zaleskly se mi oči. Ani mi nedošlo, že byl pan Smoljak již takto starý, protože na svůj věk rozhodně nevypadal. Netušil jsem ani, že byl vážně nemocný. Našel jsem jen na webu zprávu o tom, že se v roce 2007 podrobil vážné operaci, ale víc nevím. Před pár měsíci jsem ho slyšel mluvit na ČT a nevypadal nemocně. V každém případě je to pro mě šok a jeho smrt považuji za velkou ztrátu pro Českou republiku.

Ladislav Smoljak je jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, jehož humor je mi velice blízký. Sám jsem si na základce se spolužáky zahrál v takovém třídním představení Dobytí severního pólu, kde jsem hrál lékárníka. Na gymnáziu jsme zkoušeli i hru Blaník, kterou jsme ale nakonec nikdy nehráli. Přečetl jsem scénáře k několika dalším hrám DJC, kde byl Ladislav Smoljak nejen spoluautorem, ale raké režisérem. Ladislav Smoljak se ale podílel i na mnoha filmech (ať už scenáristicky, režijně), například: Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero!; Na samotě u lesa, Kulový Blesk, Vrchni, prchni! a další.

Ale nejde o to, abych tu vyjmenovával, na čem se podílel Ladislav Smoljak. Pro mě je jeho smrt zkrátka velkou ztrátou a nedokáži ji ani pořádně popsat. Asi taková, jaká byla pro fanoušky Michaela Jacksona jeho smrt. Je to jeden z mála Čechů, kterých si skutečně vážím a budu vážit. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák jsou autory originálního a inteligentního humoru, který je nanahraditelný a nikdy neomrzí. Děkuji, pane Smoljaku, za to, že jste byl a dokázal pobavit miliony lidí. Sbohem, budete nám tu chybět…

P.S.: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Přestože ale Ladislav Smoljak fyzicky zemřel, díky Járu Cimrmanovi zůstává pro nás fanoušky nesmrtelný…

Možná tento pojem slyšíte poprvé a já se vám ani nedivím. Vymyslel jsem ho dnes dopoledne, takže se mohu asi nazvat zakladatelem cykložurnalistiky. :-) O co jde? Nečekaně o spojení cyklistiky a žurnalistiky. Jde o druh tzv. občanské žurnalistiky, kdy se běžný občan stává reportérem a svou fotografii či videem zachytí určitou událost. V dnešní době moderních technologií to není nic objevného a občanská žurnalistika je běžně užívaný pojem.

Cykložurnalistika je zajímavá tím, že využijete kola jako dopravního prostředku a cíleně jedete zdokumentovat nějakou (mimořádnou) událost ve vašem okolí. Tak jsem to učinil dnes já. Asi jste si nemohli nevšimnout, že Moravu postihly opět ničivé povodně. Ti, co se vzpamatovali po loňských povodních, tak zažívají opět peklo. Je mi těch lidí líto, protože koukat se, jak vám voda ničí váš domov a vy prakticky nemůžete nic dělat, musí být strašné. Ale k věci.

Rozhodl jsem se, že zajedu do 25 kilometrů vzdálených Troubek u Přerova, ve kterých zahynulo při povodních v roce 1997 9 lidí. Ty jsou od včerejška opět pod řekou Bečvou a tak jsem dnes po poledni vzal kolo a jel do Troubek zdokumentovat jako správný cykložurnalista situaci. Za standardní situace bych se v tak hnusném počasí, jako bylo dnes, dobrovolně nikam na kole nevydával. Ale holt cykložurnalistice musí člověk něco obětovat… :-)

Když jsem vyjížděl z domu, nepršelo a nefoukalo. Jen co jsem ale opustil Olomouc a vydal se jižně směrem na Tovačov k soutoku řeky Moravy a Bečvy, začalo mírně mrholit a nepříjemně foukat z boku. Počasí mě ale nerozhodilo a já si vesele šlapal v 10 °C v krátkých cyklokraťasích. Většina lidí na mě koukala jako na blázna a málokdo z nich by do mě řekl, že jsem cykložurnalista a že mám tak vznešené cíle :-D

Cesta byla plynulá. Když jsem přijel do Tovačova, městečka u soutoku Moravy a Bečvy a nedaleko zmíněných Troubek, pocítil jsem zvláštní atmosféru, jako by snad v tomto městě nikdo nebydlel. Projel jsem jakoby vylidněný Tovačov a až na jeho druhém konci jsem konečně potkal několik lidí stojící u mostu nad rozvodněným ramenem Moravy. Jel jsem dál a dál směrem k nedalekým Troubkám a téměř jsem si nebyl jist, jestli jsem neminul nějaký zákaz vjezdu z důvodu povodňového nebezpečí, neboť tito lidé na mě nevěřícně koukali a měl jsem pocit, jako by na mě něco volali. Neotáčel jsem se a jel odvážně dál kolem zaplavených polí.

Konečně jsem dojel k mostu nad rozvodněným hlavním tokem Moravy. Několik aut tu bylo zaparkovaných a lidí koukali z mostu na řeku, která budila respekt. Vytáhl jsem foťák a udělal několi cykložurnalistických snímků. Po chvíli jsem nasedl zpět na kolo a jel silnicí ještě dál k Troubkám a řece Bečvě.

Dojel jsem k modernímu mostu přes Bečvu, za kterým se už po pár stech metrech nacházejí Troubky. Most byl ale hlídán policií a vjezd do obce byl nejspíš povolen jen záchraným složkám. Odbočil jsem tedy doleva a jel proti proudu Bečvy. Budila respekt daleko větší než Morava. Po chvíli potkávám u břehu hloučky zvědavců s foťáky a kamerami. Šel jsem se tedy také podívat a cykložurnalistit.

Proudem pozohýbané stromy a burácející peřeje ukazovaly sílu tohoto toku. Na druhém břehu jsem si všiml stavení, které jsem dopoledne zahlédl v živém vstupu v televizi. Kousek od něj stál jakýsi bagr, který vypadal, že ho každou chvíli rovodněná Bečva vezme s sebou. Udělal jsem několik snímků a několik videí. Najednou se zvedl ale silný vítr a začalo silněji pršet. Je čas vrátit se domů.

Nasedl jsem tedy na kolo a přes krůpěje deště na mých brýlích jsem téměř neviděl. Chtělo by to stěrače. Šlápl jsem do pedálů, abych měl zpátečních 25 kilometrů stejnou trasou co nejrychleji za sebou. Po cestě začalo ale regulérně pršet a já měl občas pocit, že se mi na holých nohách dělá námraza. Kolemjedoucí řidiči si mě pobaveně prohlíželi a já se tvářil, že mi to počasí vůbec, ale vůbec nevadí.

Když jsem dojížděl do Olomouce, vyběhl nečekaně z křoví asi půl metru před mým kolem jakýsi pes. Tuto skutečnost jsem si ale uvědomil až po několika desítkách metrech kličkování a smyků. V šoku jsem se otočil za sebe s hrůzou, že jsem toho tvora zabil. Pes ale běžel po silnici spokojeně dál a já jsem byl rád, že jsem ani jednoho z nás nezabil. Dojel jsem celý promočený a zmrzlý domů, načež mě horká sprcha a káva postavily opět na nohy. Cykložurnalistice zdar!

Ne, Miroslava Kalouska opravdu nepovažuji za Mirka Dušína české politiky. Složenky na 121 000 Kč, které TOP09 rozeslala občanům ČR v rámci své volební kampaně jako upomínku státního dluhu, považuji za neskutečnou drzost pana Kalouska, neboť to byl právě on coby ministr financí, který se postaral o 179miliardový schodek státního rozpočtu za rok 2009.

Nicméně jsem nyní zhlédl jeho prosincovou přednášku na VŠE, o kterou se s vámi musím podělit. Možná jste ji viděli. Je na téma veřejných financí, respektive jejich strukturálního deficitu, penzijní a zdravotnické reformy, a vlastně obecně k přístupu k nim. Pominu-li osobní averzi vůči Kalouskovi, tak musím z mého pohledu říct, že je jeho přednáška velice zajímavá.

Miroslav Kalousek je dobrý řečník, ví o čem mluví a dokáže přesvědčivě argumentovat, ačkoliv by si mohl odpustit to jeho věčné ožralecké vrávorání a drmolení :-) Prakticky ve všem, co v jeho přednášce zazní, souhlasím. Zejména v přístupu k otázce sociálnosti, kdy říká, že „ti, kteří ve jménu sociálna odmítají nezbytné kroky, se ve svém důsledku chovají dramaticky asociálně.“

Jen bych chtěl na závěr zdůraznit, že nejsem volič TOP09, ačkoliv je mi ze stran, které mají podle průzkumů šanci dostat se do Parlamentu, programově nejblíž. Budu volit Stranu svobodných občanů, která je mi programově ještě bližší, sympatičtější a důvěryhodnější. Budu volit Svobodné, protože nejsem sráč. :-)

Pokud máte chuť, nabízím vám ještě přednášku předsedy Svobodných Petra Macha, také z VŠE a na téma vyrovnání státního rozpočtu, což je malinko něco jiného než o čem mluvil Miroslav Kalousek…

I dnes 20 let po Sametové revoluci je mezi Čechy populární heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zakázali.“ Netuším, jak vzniklo, v každém případě bylo platné maximálně tak za socialismu, kdy volby byly skutečně fraškou. Nicméně dnes je tohle heslo dávno pasé a jakékoliv odvolávání se na něj -byť v nadsázce- je jen projev naprostého alibismu, ignorance, sráčství… vlastně typicky českého sráčství. Nejde o samotné heslo, ale o styl uvažování a nezodpovědný přístup k budoucnosti.

Vždy mě naprosto fascinuje, když slyším nebo čtu, jak jsou Češi otrávení politkou, a proto nejdou k volbám. Co je tohle šmankote za přístup? Vždyť volby jsou tu právě od toho, abychom mohli politiku naší země změnit. Abychom dali šanci novým lidem a novým stranám, pokud současní lidé a současné strany neplní to, co požadujeme a kvůli čemu jsme je zvolili. Politici nepřiletěli z Marsu… politici jsou naši zástupci, kterým předáváme své pravomoce. Nejít k volbám je samozřejmě svobodná volba každého člověka. Otázkou ale je, zda by takový člověk měl mít právo požívat veřejné statky. Podle mého názoru by měl mít toto právo pouze člověk, který o těchto statcích, prostřednictvím svého voleného zástupce, rozhoduje. Nechoď k volbám, neplať daně, ale pak také nevyužívej veřejné dopravní komunikace, veřejné zdravotnictví, veřejné školství atd atd.

Mnoho lidí si asi nezvyklo na fakt, že naše země je jen a pouze v rukou nás občanů (pominu zde zásadní roli EU, ale to je na jiné povídání). Neexistuje tu žádný osvícený panovník, diktátor, nebo monopolní politická strana, která by rozhodovala o nás – bez nás. Žijeme v demokracii, tedy vláda jsme my občané. Jen z praktického a technického hlediska byla vynalezena zastupitelská demokracie, kdy většina občanů předává své vládní pravomoce úzké skupině „vyvolených“, kteří mají zastupovat své voliče a jejichž mandát je přímo úměrný počtu svých voličů. Znovu tedy opakuji: politici nepřiletěli z Marsu, politici jsou naši zástupci. Bohužel mnoho lidí to takto nevnímá.

Dostávám se ale k další skupině lidí, kteří svým způsobem také ignorují princip zastupitelské demokracie. A to jsou tzv. voliči-sráči. Takový typický volič-sráč může být například pravicově orientovaný. Vždy volil jednu velkou parlamentní stranu A, nicméně v poslední době se s ní čím dál více neztotožňuje. Strana A zkrátka neplní sliby, nedostatečně hájí jeho zájmy a je znechucen nejrůznějšími aférami uvnitř této strany. Jednoho dne ale narazí na stranu B. Je to malá neparlamentní sympatická strana s dobrým programem, který vypadá mnohem lépe než program, který plnila strana A. Na internetu si najde mnoho zajímavých článků jejího erudovaného předsedy, zhlédne několik jeho přednášek a konečně v duchu zajásá, že existuje takováto dobrá strana. Co se ale nestane. Příjdou volby a volič-sráč se má rozhodnout, koho volit. Váhá, ale pak dá do urny stejně lístek strany A. Když tomuto voliči-sráči pak řeknete, že jste volil(a) stranu B, rozzáří se mu očka, že ji zná a je to fajn strana. Záhy z něj ale vyleze, že volil stranu A, neboť strana B stejně neměla šanci dostat se do Parlamentu a jeho hlas by tak propadl. Řekne vám, že on je realista a volí menší zlo, zato vy jste naivní blbeček, co vyhodil svůj hlas a nedejbože tak ještě podpořil politického protivníka.

Mohu vám říct, že takové voliče-sráče nemám obzvláště rád. Pokud někdo volí stranu A z přesvědčení, potom jeho rozhodnutí plně respektuji, ačkoliv mohu mít subjektivní názor jakýkoliv. A to se týká jakékoliv strany. Ale volit někoho jen z kalkulu je –asi typické– sráčství. Než abychom se jasně postavili za určitý -byť menšinový- názor, tak raději jdeme potichu s davem, jen abychom náhodou nepřišli k újmě. Mám pochopení pro takový přístup za protektorátu, kdy šlo mnohdy o život, ale ne v demokratickém státě. To pak můžeme nadávat do nekonečna na politky, když volíme neustále ty stejné a dáváme jim tak vlastně najevo, že s jejich politikou souhlasíme.

Proč je tedy podle mě důležité volit z přesvědčení, nikoliv z kalkulu? Jednak z toho důvodu, který jsem popsal v minulém odstavci. Dále je to otázka budoucnosti. Jak jsem již v jednom svém článku psal, mnoho lidí žije v nějakém podivném přesvědčení, že historie lidstva snad končí právě jejich generací – po nás ať příjde potopa. Jenže tak to není. Naše děti, vnoučata, pravnoučata a další generace po nás zdědí to, co my vytvoříme (event. poděláme). A proto každé dnešní naše rozhodnutí se netýká pouze nás, ale i našich potomků. Budou to naše děti, které budou muset splácet to, co jsme prožrali my. A s tím souvisí i podpora menších stran. Když podpoříte dnes stranu, která sice nemá valnou šanci dostat se letos do Parlamentu, ale se kterou programově souhlasíte, dáte ji potenciál pro budoucí volby. I když se strana nedostane letos do Parlamentu, může se i díky vašemu hlasu stát mediálně zajímavou, bude jí věnován větší prostor a dozví se o ní tak více lidí. Příští volební období pak může mít takové preference, aby se dostala do pořadů jako jsou předvolební Otázky Václava Moravce a nakonec se může i dostat do Parlamentu a pak získávat další a další voliče. Podívejme se, jaký měla ČSSD (resp. sociální demokracie) volební výsledek v roce 1990 a jaký měla v roce 1998. Taky se mohli její voliči v roce 1990 vymlouvat, že nemá smysl podporovat sociální demokracii s takovými mizernými preferencemi… no a vidíte, kam to ČSSD dotáhla.

A třetí důvod proč volit z přesvědčení například malou stranu je ryze pragmatický – finance. Politická strana, která získá ve volbách do Poslanecké sněmovny alespoň 1,5 % hlasů, získá za každý hlas 100 Kč jako příspěvek na úhradu volebních nákladů. Například v roce 2006 bylo celkem odevzdáno 5 348 976 platných hlasů. 1,5 % hlasů tedy v roce 2006 znamenalo mít asi 80 235 hlasů. Taková strana by získala od státu jednorázový příspěvek 8 023 500,– Kč. To není špatné, nemyslíte? Ale to není vše. Strana, která dosáhne 3% hranice volební úspěšnosti ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR má nárok na příspěvek na činnost ve výši 6 milionů Kč. S každou další desetinou procenta hlasů se tato částka zvyšuje o 200 000,- Kč až na maximálních 10 mil. Kč, poté již příspěvek zůstává konstantní. Důležité však je, že tento příspěvek je vyplácen každý rok po dobu daného volebního období. A to stále není vše. Pokud se politická strana dostane do Poslanecké sněmovny, získává nárok na roční příspěvek ve výši 250 000 Kč za každý poslanecký mandát. Dobré, ne? Ačkoliv jsem osobně odpůrce státních příspěvků politickým stranám v duchu laissez faire, tak je dobré pro malé politické strany na tyto příspěvky dosáhnout, aby byly vůbec marketingově konkurenceschopné vůči velkým gigantům jako ČSSD a ODS.

A na závěr mi dovolte citovat Daniela Landu z koncertu Bouře (2005): „Prosím vás a vyzývám, běžte všichni k volbám. Volte si samozřejmě koho chcete, ale volte! Ať je náš osud volbou národa a ne rozhodnutí těch, který nejsou kvůli třešním líný zvednout prdel. A volte proto, aby se zvolený boholidi příští volby báli vašeho zúčtování. Aby z vás měli konečně respekt. Šiřte to dál.“

Občas čtu a slýchávám, že politici jsou vlastně takovými zaměstnanci nás občanů-zaměstnavatelů a že jsou tedy v nějaké podřízené roli. Ono se toto přirovnán nabízí, protože každý, kdo přispívá do státního rozpočtu, defacto financuje politiky, respektive jejich plat. Je to pěkná myšlenka, ale ve skutečnosti je vztah mezi občanem a politikem opačný.

Představte si stát jako specifický typ akciové společnosti. Tato společnost (stát) zaměstnává lidi (občany), kteří dostávají mzdu (veřejné statky) za to, že vytváří určité statky, které přináší společnosti zisk (daně). Z tohoto zisku je mimo jiné financován plat představenstva (poslanců) a dozorčí rady (senátorů), kteří řídí společnost a vytváří pravidla zaměstnancům (občanům). Každý ze zaměstnanců včetně všech členů orgánů této akciové společnosti vlastní právě jednu akcii společnosti. Všichni akcionáři se jednou za čtyři roky setkají na valné hromadě a zvolí nové představenstvo společnosti a jednou za dva roky zvolí novou třetinu dozorčí rady, která kontroluje představenstvo. Jelikož má každý jen jednu akcii, má každý hlas stejnou váhu, ať už se jedná o samotného generálního ředitele nebo dělníka u pásu.

Napsal jsem to velmi zjednodušeně, ale hlavním podstata je myslím zřejmá. Občané jsou podrížení politikům, ne naopak. Ano, občané mají šanci jednou za čas obměnit Parlament a tím určit další směrování země, ale to je v podstatě tak všechno. Občan má během volebního období pramalou šanci něco reálně změnit (demokratickými postupy). Holt zastupitelská demokracie.

Co je však podstatné? Rozumní zaměstnanci akciové společnosti dají přednost takovému vedení, které nebude myslet pouze v horizontu jeho funkčního období. Rozumní zaměstnanci pochopí, že společnost nemůže dlouhodobě fungovat ve ztrátě. Rozumní zaměstnanci budou myslet do budoucna a dají přednost dlouhodobé práci ve fungující společnosti před krátkodobými výhodami, které společnost přivedou ke krachu. Rozumných lidí je ale často menšina.