Jimmy Hayek

Ležím úplně hotovej, bolí mě hlava a v hubě mám sušáka, že bych ho moh krájet. Skrz zatažený žaluzie prosvítá do pokoje slunko a vyhání mě z postele. V hlavě mám totálně vymeteno a přemejšlím snad jen o tom, kolikátýho je a jaký že to vůbec je roční období. Jaro. 24. květen 2018.

Ležím na tvrdý pryčně ve vazební cele. Čeká mě soud za údajnou snahu o rozvrácení republiky. Pcha! Pokud ale budu odsouzenej, dostanu podle obhájce nejspíš trest smrti. Trest smrti! Ten byl uzákoněn před necelým týdnem, kdy začaly Velké čistky. Ať mě klidně popraví hajzlové… Ztratil jsem veškerý svý iluze o tomto zkurveným státě. Krátce po volbách před měsícem totiž všichni poslanci opustili strany, za který byli zvoleni do Sněmovny a ihned vstoupili do nově vzniklé strany Lidová síla. Ha, už to všechno chápu. Ty nový strany měly za úkol jen získat podporu voličů a pak zcela legálním způsobem předat svou moc do rukou jedné strany. Hrůza. A to i poslanci Strany svobodného lidu, kterou jsem já hlupák volil. Nejhorší je, že tenhle přesun prakticky umožňuje sama Ústava. To je konec. Beznaděj. A smrt…

Celý orosený jsem se uprostřed noci probudil. Kde to jsem? Doma. Při pohledu na kalendář zjišťuji, že je 7. ledna 2010. Srdce mi boje jako zvon. Hrůznější noční můru jsem ještě nezažil. Zapínám PC a pročítám poslední zprávy, abych se opravdu ujistil, že jsem v roce 2010. Ufff. Už jsem se docela uklidnil. Pročítám e-mailovou poštu a náhle vidím upozornění Facebooku: Název skupiny, jíž jste členem, „Podporuji Stranu svobodných občanů“ byl změněn na „Podporuji ČSSD“. Ach. Právě jsem dostal jednu z nejdůležitějších životních lekcí. Naštěstí nanečisto.

Chvíli bylo podivné ticho a my na sebe koukali, co vlastně říct – zdali vyklopit pravdu, nebo zkusit hrát trapný divadlo. Jak jsme tam tak mlčky stáli a první zástupkyně čekala lačně na přiznání, druhá zástupkyně stojící za mnou řekla památnou větu, která mě opravdu neskutečně vytočila: „Oni jsou asi tak zfetovaní, že nemůžou vůbec mluvit.“ Z jejího hlasu byla cítit arogance a pohrdání. Měl jsem chuť vypadnout z té zasrané ředitelny, prásknout za sebou dveřmi a už víckrát se ve škole neobjevit, jenže na to jsem moc velkej srab. Stál jsem nehnutě dál a jen jsem si z hluboka oddychl. Toho dne jsem se stal feťákem.

Když to vypadalo, že z nás nic kloudného nevypadne, začalo vyhrožování. Zástupkyně nám sdělila, že klidně zavolají policii, nechají nám udělat test na drogy, vyletíme ze školy a budeme mít problémy do konce života. Když jste zhulení, tak tomu i uvěříte. Přiznali jsme se. Všechno to odvykládal Jirka, který nervózně a trhaně povídal o tom, jak jsme odešli ze školy, kousek od ní se zhulili a pak se zase vrátili. Několikrát jsme potom zástupkyni vysvětlovali, že na záchodě jsme se byli pouze napít a že tam jsme opravdu nehulili.

Naše třídní při tom jen žasla. Cítil jsem se před ní – myslím, že nejen já – neuvěřitelně trapně. Najednou se ale rozbrečela a začala bědovat, že jsme ji strašně zklamali. Dodnes netuším, zdali se rozbrečela spontánně, nebo to bylo součástí už tak velice absurdního divadla.

V tom přišel konečně ředitel. Kariérista, pokrytec a další z těch rádoby kamarádů, co vám bodnou při první příležitosti kudlu do zad. Přišel usměvavý a hned se ptal, co se děje. Zástupkyně mu převyprávělo to, co řekl Jirka. Třídní se ji snažila doplňit několika detaily v náš prospěch. Po celou dobu visel řediteli na tváři úsměv, se kterým přišel, a já tak v duchu doufal, že to nebude nakonec taková tragédie. Leč už po druhé jsem se ten den v lidech spletl a ředitel se ukázal jako větší hajzlík než jsem ho vnímal.

Poté, co zástupkyně domluvila, na nás ředitel chvíli přátelsky koukal a nejspíš čekal, co k tomu řekneme. Najednou však změnil grimasu a začal k nám velice vážně promlouvat o tom, jak se nám chtěli zavděčit tímto volným dnem, jak nám připravují vánoční program, zpívání koled na chodbách a jak si to všichni – samozřejmě včetně něj – báječně užívají… a my jim vlastně celý tento program kazíme. Pokračoval pak tím, že to je hrubé porušení školního řádu a že to vypadá na vyloučení ze školy. Tuhle krásnou forbínu zakončil otcovským povzdechem: „Zklamali jste mě, hoši. Vypadněte!“, načež nás zástupkyně poslala na chodbu, kde jsme měli čekat.

Konečně jsme byli sami a mohli si sdělil pocity a domluvit se, co budeme dělat dál. Shodli jsme se, že bylo dobře, že Jirka řekl pravdu. Pamatuji se, že jsem měl už nevydržitelnou žízeň a sucho v krku a že jsem se chtěl jít na záchod napít vody. Kluci mi to ale ihned rozmluvili, protože by to mohlo vypadat tak, že jsem se šel na záchod opět zhulit či co. Tak jsem tedy nešel, ale bylo to peklo. Stáli jsme tam na chodbě dobrých dvacet minut a poté nás zavolala sekretářka zpět do ředitelny.

Vešli jsme dovnitř, kde u stolu stál ředitel s nějakým papírem v ruce a kolem něj všechny ty ženský. Začal vysvětlovat, že máme dvě možnosti. Buď podepíšeme papír, co připravili, a necháme si udělat test na drogy, nebo zavolají policii a bude to 100× horší. Pak četl obsah toho papíru, ale v tu chvíli jsem už vůbec nevnímal, co říká. Jen si vzpomínám, že jsme se pod to všichni přítomní podepsali. Prakticky nám mohl dát na podepsání cokoliv, protože jsme si stejně nepřečetli, co podepisujeme.

Nakonec nám bylo už v mírně lepší atmosféře sděleno, že se uvidí, jak dopadnou ony testy, ale že i tak je vyloučení ze školy možné. Pak nás odvedla naše třídní do jejího kabinetu, kde nám řekla, že musíme počkat – za chvíli přijedou naši rodiče. To nás překvapilo, protože nám všem už bylo 18 let. A taky vysvětlovat rodičům, co se stalo a proč jsme to udělali, není dvakrát příjemné. Posadili jsme se v kabinetu na židle a přemýšleli, co jim řekneme…
(Pokračování příště…)

Po asi dvouminutovém pobytu na záchodech chemikář vyšel na chodbu rovnou za zástupkyní a stranou ji něco tiše povídal. Tvářili se u toho oba příšerně vážně a chvilkama na nás házeli hrozivé pohledy. Pak si chemikář upravil svůj bílý plášť a s falešným úsměvem se nás – jakože kamarádsky bokem – zeptal: „Co ste si to dali, chlapi?“ Pochopitelně jsme opět zopakovali, že jsme si nic nedali a chemikář odkráčel se svým slizským úsměvem tam, odkud přišel.

Zástupkyně přišla k nám a řekla, že to raději necháme být a že bude lepší, když půjdeme domů. Chvíli jsme tomu nechtěli věřit, ale raději jsme zástupkyni nechtěli dávat šanci si toto šlechetné rozhodnutí rozmyslet, a tak jsme jakože poděkovali a rychle metali dolů do šaten. Cestou po schodech jsem si v duchu říkal, jaká je ta naše zástupkyně férová a jaký má pochopení, že nás takhle nechala jít domů. Stejně nás nepřistihla „při činu“ a chemikář na záchodě zřejmě nic nevykoumal, takže to – pravda – nemusela dál rozpytvávat, myslel jsem si naivně.

V šatně jsme na sebe narychlo naházeli oblečení a celí ještě připosraní a vyklepaní jsme nevěřícně mezi sebou vtipkovali, jak to vlastně dobře dopadlo. Když jsme už byli téměř na odchodu a já si právě zavazoval botu, dostavil se najednou daleko horší pocit než ten nahoře u záchodů. Do šaten totiž přicházela ona zástupkyně (ano, ta co nás asi 4 minuty předtím poslala domů) a druhá zástupkyně s naší třídní, které byla vášnivě popisována situace. Bylo nám řečeno, ať jdeme okamžitě s němy, že „jen tak“ se tohle nechat nemůže. A šlo se do ředitelny. Na okamžik se k průvodu připojil ještě jeden tělocvikář, kterému druhá zástupkyně (shodou okolností jeho manželka) horlivě vysvětlovala, že se chlapci pěkně zhulili…

I pro zcela střízlivého člověka by tahle situace byla dokonale absurdní, natož pro partičku zhulenců. Účinky THC začali kulminovat v tu nejméně vhodnou chvíli. Věděli jsme, že budeme za pár minut stát na koberečku u ředitele a vysvětlovat celou situaci, což jde v marihuanovém opojení dost ztěžka. Jen jsme po cestě na sebe navzájem zírali a modlili se, abychom se nedejbože nezačali třeba smát.

Ta cesta po schodech ze suterénu šaten do ředitelny v prvním patře se mi zdála nakonečná. Na chodbách se zrovna zpívaly koledy a my se v obležení dvou zástupkyň a naší třídní prodírali davem studentů. Abych řekl pravdu, tahle část celé té marihuanové story je ze všech nejlepší. Najednou jsem si připadal jako mučedník, kterého táhnou na popraviště kvůli svému přesvědčení, své víře. Jako ten, co ho obdivujou pánbíčkáři a modlí se k němu. Jakoby se ti všichni studenti, kolem nichž jsme procházeli, k nám modlili a prosili Piláta Pontského o milost. Skutečnost však byla zřejmě odlišná od mého bludu – všichni se na nás koukali jako na vyvrhele, protože oni ve škole museli trčet a my si chtěli užívat.

Přišli jsme do ředitelny, kde samotný ředitel zatím nebyl, a ihned začal výslech. Zástupkyně se kolem nás postavily a žádaly vysvětlení. Naše třídní stála nehybně bokem a příhližela divadlu, které sama nemohla ovlivnit. Ani jednomu z nás provinilců se samozřejmě nechtělo mluvit. Já sám jsem měl v hubě tak sucho, že bych snad neodlepil patro od jazyka, hrdlo jsem měl stažené nervozitou a v hlavě prázdno. Zástupkyně se ale překvapivě dívala pouze na Jirku – jednoho z nás – a chtěla po něm ono vysvětlení, jakoby za všechno mohl právě on. Samozřejmě že jsme v tom byli všichni namočení naprosto stejně, ale jeho dredy ho v danou chvíli pasovaly do pozice největšího překupníka marihuany na škole, kterého se podařilo zásluhou zástupkyně přistihnout při činu…
(Pokračování příště…)

← Předchozí díl

(Tato povídka je napsána podle skutečné události, která se mně a třem dalším spolužákům-kamarádům opravdu přihodila. Vzhledem k citlivosti celého tématu jsem tuto příhodu nechtěl publikovat za studia na gymnáziu, teď si to ovšem mohu dovolit. Vše je popsáno tak, jak se stalo. Postavy v mé povídce jsou skutečné, jakákoliv podobnost s konkrétními osobami je tudíž zcela na místě.)

Byl poslední týden školy před vánočními prázdnimami a já se už od pondělí flákal doma. Nebylo mým plánem ten týden nechodit do školy, ale prostě každý ráno jsem se probudil a nějak to nešlo. Nešlo vstát z postele. Tak jsem netlačil na pilu a raději zůstal v posteli. Většinou až do poledne.

Jenže ve čtvrtek – poslední den před prázdninami – se ve škole vůbec neučilo; ve škole se na chodbě měly zpívat koledy a celkově to měl být takový ten free předvánoční den. Naše třída navíc měla ráno nacvičovat předtančení na maturitní ples a protože bylo jasný, že brzo dopoledne budu zase zpět doma, rozhodl jsem se milostivě poctít školu svoji přítomností.

Nácvik předtančení proběhl dobře, dokonce jsem si všechny kroky z minule pamatoval. Pak nějaké to rozloučení s třídní, povídačky jako každý rok o krásných Vánocích a šťastném novém roku a šlo se. Teda, měli jsme ještě chvíli ve škole jakože zůstat, zazpívat si koledy a tak dále, ale minimálně polovina spolužáků už valila domů (nebo jinam?). Já s třemi spolužáky jsme měli ale trošku jiný plán. Chtěli jsme se trošku zkouřit (trávou – čím jiným) a potom v mírně rozjařené náladě si užít už tak volný program ve škole.

Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo. Spolu s jakousi holkou (už ani nevím jak vypadala a z které třídy byla) jsme si poblíž školy dali dvě kolečka ze skleněnky a když jsme na sobě viděli, že účinky této zelené medicínky nastupují, vrátili jsme se zpět do školy. Nutno ovšem podotknout, že jsme vůbec nepřemýšleli nad plánem B, kdyby se plán A náhodou posral. My jsme totiž vůbec neuvažovali nad tím, že by se plán A mohl posrat, protože se to zatím nikdy nestalo. Je pravda, že přímo ve škole jsme to ještě nezkoušeli, ale nějaký zkušenosti ze školních akcí už byly.

Prolítli jsme školu zdola nahoru a shora dolů. Trošku jsme se při tom zadejchali, a chtěli jsme proto jít do naší třídy, která byla tou dobou naprosto prázdná. Někdo z nás ale zamířil na záchod, aby se napil vody z kohoutku a ostatní šli žízniví samozřejmě za ním. To už ale bez oné neznámé holky, která se někam vypařila. Osud se na ni zřejmě usmál. Napili jsme se jak hovada jeden po druhém ze záchodového kohoutku a spokojeně se opřeli o zeď a začali se chechtat. Ani už nevím čemu a možná to ani vědět nechci. Každopádně jsme byli nejspíš dostatečně hlasití.

Když jsme ale otevřeli dveře od záchodu a krkolomnými pohyby s očima červenejma jako angoráci vypadli ven a chtěli si to šinout rovnou do base campu (prázdné třídy 15 metrů od záchodu), stalo se to, co jsem nikdy nečekal, že se může zrovna nám stát. „Pánové, stůjte!“, rozezněl se najednou mužný hlas zástupkyně ředitele. Ten hlas nezapomenu snad do konce života, protože v tu chvíli jsem si myslím nejen já uvědomil, že jsme pěkně v prdeli. I teď ve mně vyvolává ten hlas pocit úzkosti a připadám si jako lapená bezradná myš.

Zástupkyně přiběhla k nám a vedla nás zpět k záchodu. „Co jste tam dělali?“, ptala se nás povýšeným hlasem a tragickým výrazem ve tváři. Odpověděli jsme samozřejmě, že jsme na záchodě nic nedělali, protože to byla pravda. Věděli jsme sice , že se její povyk týká našeho stavu „pod vlivem omamné látky“, ovšem nějak nám nedocházelo, jak s tím souvisí pánský záchody, kde jsme se byli jen napít.

Hysterický výslech u záchodů samozřejmě upoutal pozornost. Stali jsme se terčem zraků desítek studentů, pro které byla tato absurdní scénka jen pěkným zpestřením jinak nudného programu na chodbě školy. Zástupkyně si po chvíli našeho nechápavého pohledu odpověděla na předchozí otázku: „Vy jste tam normálně hulili!“. Nedivili bychom se, kdyby prostě řekla, že jsme zhulení. Bylo to na nás, i přes naši usilovnou snahu chovat se normálně, jistě poznat. Ale co s tím měly společnýho záchody?

Začali jsme jí oponovat a bránit se; jeden z nás jí dokonce nabízel ať nás prohledá, že u sebe žádnou marihuanu nemáme (za což bych osobně ruku do ohně teda nedal). Odmítla. Za to nechala zavolat chemikáře, který o pár minut později přiběhl, aby udělal chemický rozbor ovzduší na pánských záchodech…

Následující díl →