Jimmy Hayek

„Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů. Každý despotický vládce vidí v rodinných a přátelských vztazích konkurenci efektivity.“ píše Tomáš Sedláček v jeho nové knize Ekonomie dobra a zla hned v úvodní kapitole. Jako nejstarší ukázku redukce člověka z celé šíře jeho člověčenství na čistě a pouze výrobní jednotku si vybírá vůbec nejstarší světovou literární památku Epos o Gilgamešovi. Na tomto příkladu ukazuje, že už tehdy před 5 000 lety se snažil Gilgameš – vládce města Uruku – zvýšit pracovní výkon svých poddaných tím, že jim bránil ve styku s ženami a dětmi. Poddaní se stávali ztrátou jejich člověčenství pouhými produktivními robotníky.

Ten samý princip funguje i dnes, tedy o 5 000 let později. Příjde-li například mladá žena na pracovní pohovor, z největší pravděpodobností bude tázána, zda má děti, případně zdali je plánuje  v budoucnu mít. Pro zaměstnavatele jsou totiž děti své zaměstankyně určitou překážkou; mezi zaměstnankyní jakožto matkou a jejími dětmi se přirozeně vytvoří nežádoucí sociální vztah, který z ženy nedělá pouhého produktivního robotníka, ale navíc i neproduktivní matku. A každá zdravě přemýšlející matka staví zájmy svých dětí nad zájmy pracovní.

A proč vám o tom vlastně povídám?

Pavel Králíček se na jednom ze svých blogů Životaměnič zabývá osobním rozvojem a jak sám píše, přečetl spoustu knih o investování, finanční inteligenci, úspěchu, time-managementu a osobním rozvoji. Jeho články jsou zajímavé, čtivé a sám musím uznat, že o osobním rozvoji jsem četl poprvé u Pavla. Všechny ty knížky, o kterých Pavel píše, články a nejrůznější tipy ale mají jeden zásadní zádrhel – z člověka se po dodržování všech návodů, rad a tipů stává obyčejný robotník.

Ku příkladu mohu využít jeden z Pavlových článků: 5 důvodů proč vstávat brzy. Pavel zde uvádí pět důvodů, proč vstávat brzy. Já však mohu stejně tak uvést pět důvodů, proč nevstávat brzy. Jde o to, z jakého úhlu se na věc díváme. Pavel se dívá z pohledu úspěšného robotníka, mající hromadu času na nejrůznější ranní aktivity (lehne si do vany, přečte se noviny, vypije si šálek ranní kávy…). Já se zase dívám z pohledu lenivého člověka, který nestihne vykonat ony aktivity, ale zato si ráno o něco déle spokojeně poleží v posteli.

A kdo z nás má správnější přístup k rannímu stávání? Pavel stihne vykonat více aktivit – je spokojen. Já si déle poležím v posteli – jsem spokojen. Nelze proto určit, čí přístup je správnější. Správné jsou oba. Oba se totiž řídí tím, co je podle každého z nás správné a co je pro nás příjemné. Tím, že si Pavel dopřeje ráno relaxaci ve vaně znamená, že příjde o možnost poležet si v posteli jako já. A naopak.

Stejně tedy tak, jako nemůžeme určit, kdo měl správnější přístup k rannímu vstávání, nemůžeme určit, jaký je správnější osobní rozvoj. Každý z nás má jiné priority a hodnoty, kterými se v životě řídí. Někdo si může klást za cíl být úspěšným a bohatým robotníkem a někdo si zase může klást za cíl být člověkem v celé šíři jeho člověčenství. Berme proto knihy o osobním rozvoji s rezervou a každý se osobně rozvíjejme jak uznáme osobně za vhodné. Neexistuje totiž jen jedna pravda a svět není (naštěstí) černobílý. A hlavně si pamatujme: život není To Do List…

Jsem tu. Opět píši článek, tentokrát to jde ovšem ztěžka. Tříměsíční blogerský půst jde na mém psaní znát, mám problém uspořádat si myšlenky a nějak smysluplně je vám podat. Slova se ale pomalu derou skrz prsty do počítače, a tak vzniká tento článek. Vzniká však v době temnoty a blogerského úpadku.

Mám toho spoustu na srdci, co bych vám chtěl sdělit, bohužel (pro vás bohudík) tu není prostor na rozsáhlý článek, který by stejně nikdo z vás nečetl. Jak mnozí víte, v květnu jsem úspěšně ukončil studium na gymnáziu, a tím tak ukončil další etapu mého života. Maturita samotná proběhla více méně v pohodě;  odmaturoval jsem ze čtyř předmětů celkově za 8, s čímž jsem spokojenej. I kdybych ale odmaturoval za 16, byl bych také rád, protože mi šlo -po všech těch útrapách- hlavně o to, držet ten „papír“ v ruce a mít od školy pokoj.

Ještě před maturitou jsem jsem dělal Scio testy, podle kterých se rozhodovalo o přijetí, či nepřijetí na moje VŠ. Podal jsem si celkově čtyři přihlášky: dvě na Masayrkovu univerzitu v Brně a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci. Všechny na různé kombinace s žurnalistikou. Ta ovšem patří k velmi žádaným, a proto mi bylo jasné, že dostat se na ni nebude jen tak. A taky že nebylo! Nedostal jsem se ani do Brna, ani do Olomouce. V Olomouci zkusím podat ještě odvolání, ale příliš si od něj neslibuji.

Musím říct, že jsem docela zklamaný, že to alespoň do Olomouce nevyšlo. Na druhou stranu si v červenci zřídím živnostenský list a budu naplno pokračovat v tom, co jsem rozdělal  několik měsíů před maturitou. V průběhu příštího roku si nejspíš najdu nějaký podnájem a osamostatním se.  Zkusím si podat opět přihlášky na žurnalistiku ( + možná na nějakou ekonomii) a uvidím.

Už před maturitou jsem rozdělal nový design blogu, avšak nyní mám zase jinou představu a nejsem schopnej se rozhodnout a design dokončit. Prozatím tedy budu publikovat články na tomto současném. Přišlo mi totiž škoda čekat až design dokončím, protože nápady na články mám dennodenně. (Aktualizováno: Rozdělaný design jsem nakonec nepoužil. Hledal jsem vhodnou jednoduchou šablonu, ale žádná mě nijak zvlášť neoslovila, takže jsem nakonec během jednoho dne vytvořil tento jednoduchý design. Už žádné kudrlinky, barvičky a pítchovinky. Chci dát více prostor obsahu než formě. A také jsem dbal na typografii a dobrou čitelnost. Snad budete spokojeni.)

Začínám psát v době, kdy ta blogerská scéna, kterou si pamatuji, nějak utichla. A není to jen můj pocit. Někteří přestali úplně psát, někteří píší málo a někteří stále píšou, ale stojí to (pro mě) za houby. Nechci se nikoho dotknout… ostatně, je to každého svobodné rozhodnutí, o čem a jak bude psát. Ale mrzí mě, že slovo blog dostává docela jiný význam než je jeho původní.  Blog by měl být jakýmsi osobním zápisníčkem ze života, snůškou subjektivních názorů, místem pro komentováí aktuálního dění a podobně. Ne místem těžce vypocených PR článků, rádoby magazínových článků a celkově témat bez autorova zaujetí.

Budu se proto snažit přiblížit můj blog jeho původnímu váznamu a záměru. Přestanu také psát samoúčelné primitivní a nenávistné články, které jsem několikrát dříve publikoval. Těmto článkům jednak chybí  zásadní argumenty a druhak přitahují primitivní komentáře. Budu se tedy snažit komentovat aktuální dění u nás a ve světě, přinášet nová (někdy třeba kontroverzní) témata, psát o zážitcích z mého života. A to vše snad místy humornou formou… ;-) A budu rád, když se bude v komentářích slušně a věcně diskutovat.

Doufám, že opět za několik měsíců nepřestanu blogovat. Nechci ale psát proto, jen abych psal. Nechci se do psaní (jako třeba jiní) nutit. Je tedy možné, že někdy nebudu psát třeba příliš často…  budu psát prostě tehdy, když ucítím potřebu něco sdělit. Tečka.