Jimmy Hayek

„Nesouhlasím s vámi, co říkáte, ale navždy budu bránit, abyste to říkat mohl.“ — Voltaire

Zítra to už bude 20 let od revolučního 17. listopadu 1989. Je co slavit? Ano, jistě se mnoho změnilo k lepšímu. Skutečnou svobodu a demokracii ale budeme moci oslavovat minimálně až ve chvíli, kdy:

1. se lidé nebudou muset stydět za to, že volí komunisty nebo že jsou členy KSČM stejně jako v případě jiných politických stran,
2. lidé budou moci bez postihu veřejně popírat holocaust,
3. lidé si budou moci bez postihu kdekoliv nakreslit hákový kříž stejně jako jakýkoliv jiný geometrický útvar či symbol,
4. lidé si budou moci sami rozhodnout, zda budou svítit žárovkou, či úspornou zářivkou.

P.S. Na vlastní oči jsem viděl koncentrační tábory v Auschwitz-Birkenau a nepopírám holocaust. Odmítám komunismus, fašismus, neonacismus, stejně jako odmítám teorii globálního oteplování a Evropskou unii. Odmítám, ale toleruji.

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.

Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.

Žurnalistika a basta!

Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.

Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.

Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.

Osud mi ukázal, kdo je pánem

Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.

Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.

Prozření

Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.

Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.

Zlo je od pradávna chápáno jako něco špatného, nemorálního a zavrženíhodného. Každá kultura se snažila zlu nějakým způsobem postavit a do co největší míry jej redukovat. Chammurapiho zákoník ve starověkém Babylonu řešil minimalizaci zla na dnešní dobu svérázně — postavil proti němu zase zlo: „Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku… jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost…“ Zlo je oplaceno dalším zlem.

Křesťané naproti tomu stavěli proti zlu dobro: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě“, vyzývá Ježíš své následovníky.

Ať už se stavíme ke zlu tak či onak, nikdy se nám jej nedovede zcela vymýtit. Proč taky? Pokud by se totiž lidstvu podařilo zcela vymýtit zlo, zároveň by s ním bylo vymýceno i dobro, protože dobro na zlu prakticky parazituje. Dobro samo o sobě neexistuje. Uvedu konkrétní modelový případ.

Sir Nicholas Winton je hrdina moderní doby. Podařilo se mu totiž v roce 1939 zachránit 669 dětí před transportem do koncentračních táborů z území tehdejšího nebezpečného Československa. Wintonovi se podařilo tyto děti převézt vlakem do Velké Británie a dát je na výchovu do rodin po dobu války. Sám Winton svůj čin nepovažoval (a nepovažuje) za nic výjimečného a svět se o něm dozvěděl až díky jeho ženě Gretě, která našla na půdě jejich domu seznamy zachráněných dětí. Nicholas Winton vykonal nezpochybnitelné dobro, ze kterého on sám neměl žádný užitek a sám riskoval. Považoval to ale zkrátka za správné.

Jeho čin je ale dobrý (od slova dobro!) pouze v kontextu své doby. Samotný přesun dětí by v klidné a mírové době neznamenal prakticky nic. Jeho čin se stává dobrem jen „díky“ zlu ve formě druhé světové války, respektive holocaustu. Právě ona zlá doba skýtala možnost provést dobro. Pokud by někdo dnes vyvezl z ČR 669 dětí, kterým reálně nic zlého (ve srovnání s válkou) nehrozí, nedá se mluvit o dobrém, natož hrdinském činu.

Dalším příkladem může být upálení Jana Palacha v lednu 1969. I dnes je jeho čin tak trošku kontroverzní a postoj společnosti k němu není tak jednoznačný jako u Nicholase Wintona, ale přesto je většinově vnímán jako morálně správný a dobrý čin. Jeho upálení bylo symbolické a neopakovatelné a neslo v sobě určité poselství a podle mě význam rozhodně mělo. Ale zase je toto „dobro“ vnímáno v kontextu zlé doby. Právě ta zlá doba dala možnost vzniknout hrdinskému činu.

Zde vidíme, jak dobro parazituje na zlu. Nebýt zla, tak je dobro bezvýznamné. Dobro dostává svůj morální rozměr až v opozici ke zlu. Pokud by na světě neexistovalo žádné zlo, bylo by vše dobré; každý by se choval dobře a každý by se měl dobře. Na druhou stranu by neexistovaly tyto morálně dobré (hrdinské) činy, které jsou hnací silou společnosti. Každý by byl tak dobrý, že by si pro svou dobrost ani dobro neuvědomoval a nedokázal by ho na druhých ocenit. Dobro by bylo standardem, a tudíž by svojí podstatou nebylo skutečným dobrem.

Představme si, co by ale takovéto absolutní dobro reálně způsobilo. Každý by se choval dobře, nikdo neloupil, nekradl, nezabíjel ani nevraždil. O práci by přišli policisté, armáda. Neexistovaly by věznice. Neválčilo by se, nevyráběly a nevyvíjely by se nové zbraně. Tím, že by se každý choval dobře, nebyla by vůbec potřeba jakéhokoliv právního systému a o práci by přišli právníci, soudci. Kdyby každý platitl poctivě daně, zanikla by velká spousta nepotřebných úřadů — mnoho lidí by přišlo o práci. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál…

Zlo je tedy na jednu stranu špatné a nemorální, přesto z něj ale těžíme a prosperujeme. Díky zlu mají (v nadneseném významu) právníci co žrát a díky zlu poznáme dobro. Vzhlížíme k dobru jako k něčemu posvátnému, ale neuvědomujeme si, že dobro je dobré jen do takové míry, jak je velké zlo. Je tedy zlo opravdu tak špatné?

Jsou otázky, které jednou za čas napadnou jistě každého z nás. Mám na mysli otázky, na které neexistuje jednoznačná racionální odpověď, ale stejně ji chceme znát. Lidé vůbec chtějí jednoznačné odpovědi. „Co vyjadřuje tenhle abstraktní obraz? Co tím chtěl autor říci?“ Lidé neradi zapojují fantazii a kreativitu. Lidé nemají rádi mnohojakost. Lidé se neptají JAK a PROČ. Lidé se ptají CO.

Věř, nebo nevěř!

Některé z takových otázek zneužívají jako rukojmí nejrůznější náboženství a sekty. Ony nabízí lidem odpověď na jejich nezodpověditelné otázky a na oplátku od nich vyžadují určitou poslušnost. A lidé poslouchají a stávají se součástí systému, který je pomalu pohlcuje a vykrádá jim jejich přirozenou individualitu a vlastní představivost.

Mnoho lidí se ptá: „Co se se mnou stane až zemřu? Dostanu se do nějakého dalšího (lepšího) světa, nebo moje existence končí smrtí a dál už není nic?“ I sebevětší ateisté přitom ale minimálně zauvažují o existenci jakéhosi nebe nebo časově neomezeného prostoru, kam se duše zemřelého uchýlí. Třebaže této teorii nevěří, neustále v nich samotných přetrvává nutkání vymezovat se vůči ní. Snaží se například vymezovat vůči existenci nebe a popírat systém, který nám křesťanství předhazuje, čímž vlastně z křesťanství nevědomky názorově vychází. Snaha vyvrátit nějakou teorii ji současně utvrzuje.

Jakoby se lidstvo dělilo pouze na věřící (ve smyslu věřící v náboženský systém) a nevěřící. Sám sebe prezentuji jako ateistu, protože nevěřím v Boha, bohy ani žádné tak zvané nadpřirozené bytosti. To ale v žádném případě přeci nemusí znamenat, že jsem nevěřící obecně. Osobně věřím ve vlastní individuum, které si v průběhu mého života rozvíjím a které mně samému určuje hodnoty, kterými se řídím. Neobracím se k Bohu jako křesťan, ale obracím se k sobě samému. Osobně tedy toleruji například křesťanství jako jeden z možných způsobů přijímání hodnot, ale nepovažuji jej za výchozí, vůči kterému se mám jako ateista neustále vymezovat.

Problémem lidí, kteří přijímají cizí a společné hodnoty, je to, že nemohou myslet individuálně, samostatně, a nemohou se tak dívat na spoustu věcí z odlišných úhlů než většina. Vrátím se k oné otázce: „Co se se mnou stane až zemřu?“ Tato otázka totiž typicky demonstruje myšlení většiny lidí. Chtějí vědět, co se s nimi stane až zemřou, protože se to týká jejich budoucnosti. Jen ale hrstka lidí se zároveň zeptá, co bylo před tím, než se narodili. Odhoďme stranou biologické hledisko stejně tak, jako jsme učinili u otázky smrti.

Relativnost našeho bytí

Co když je totiž tento život a svět, ve kterém nyní každý z nás žijeme, tím posmrtným nebem, o kterém křesťané sní? Co když je každý z nás právě ta duše, která vylétla z umírajícího v minulém životě? Nemluvím o reinkarnaci v rámci stávajícího systému. Mluvím o přeměně člověka z jednoho světa v druhý.
Stejně tak je ale možné, že celý Vesmír, který se nám kvůli jeho nepředstavitelné velikosti zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat, je jen částečkou jiné, větší, hmoty. Co když potom miliardy a miliardy takovýchto vesmírů tvoří něco jako člověka, který je opět jen nicotou dalšího „vesmíru“? A co když naopak existují uvnitř atomů našich buňek další a další menší světy?

Na první pohled se může zdát takovéto uvažování jako hloupý výplod mladého blázna, který nemá ujasněné názory. To jistě nemám. Ale možná právě to mi dovoluje myslet bez předsudků a vžitých schémat. Podle mě je důležité nazírat na věci bez obalu, kterým je člověk obalil. Neustále vycházíme z předchozích úvah, usuzujeme na základě názorů ostatních a vytváříme tak velmi nestabilní domeček z karet, který může padnout lehkých zavanutím větru.

Možná nečekaně jsem se dostal od náboženství až k Husserlově fenomenologii. Já si v článku sice neustále beru na paškál náboženství, ale stejně tak je můžeme nahradit například médii. Média mají v dnešní době čím dál větší moc. Ovlivňují každého z nás ať si to připouštíme, nebo ne. Uměle vytváří onen obal kolem věcí, podle kterého pak dané věci hodnotíme a soudíme, ale nevidíme jejich pravou podstatu. Tu skrytou, ale velice důležitou. A právě nebezpečný na tom je fakt, že na takto pochybných hodnotách stavíme další a další názory, a stavíme tak onen domeček z karet, který zboří i lehké zavanutí větru…