Jimmy Hayek

Když jsem opouštěl základku, byl jsem si jist, že naše třída byla tou nejlepší a že na tak skvělý kolektiv spoužáků na gymplu určitě nenarazím. Musím říct, že na základku vzpomínám opravdu nesmírně rád. Těch krásných zážitků bylo mnoho. Když před týdnem zveřejnila spolužačka ze základky na Facebooku fotky ze školního výletu v deváté třídě a fotky z jedné oslavy narozenin, příjemně mě pohladily po duši a já s úsměvem na tváři vzpomínal, jaké to tehdy bylo.

Ještě rok po ukončení základky jsme se myslím docela často scházeli a vymýšleli třídní srazy. Na srazy nás ale postupem času chodilo čím dál tím méně a neustále ve stejném složení, takže nakonec už tyhle srazy byly o ničem.

Než jsem šel ale na gympl, nedokázal jsem si představit, jak budu trávit polovinu dne – kromě jedné spolužačky ze základky – s novými lidmi.  Na první den na gymplu si jasně vzpomínám. Všichni mi připadali divní, jakoby z jiného světa. Prostě cizí. Jsem introvert, a proto mi trvalo docela dlouho než jsem si na všechny zvykl a cítil se ve třídě opravdu dobře.

Postupně jsme se začali poznávat i mimo školu. Začali jsme v pátky chodit ven, do hospod a narůzné akce; začal jsem rekreačně kouřit cigára a díky kámarádovi i čas od času hulit trávu. To „díky“ nemyslím vůbec ironicky. To, že jsme si zahulili nás posunulo někam dál, zažili jsme nové a občas neskutečné zážitky. Jednou jsme se díky marihuaně dostali do velikého průseru, kdy nám hrozilo vyloučení ze školy. Tehdy jsem tuto věc jak student čtvrtého ročníku samozřejmě vnímal jinak; dnes ale můžu sám za sebe říct, že jsem i za tuto zkušenost vděčný.

Nevyloučili nás, úspěšně jsme odmaturovali a já právě tehdy zjistil, že všechno má své hranice. Dnes si zahulím opravdu jen svátečně, ale přesto je můj názor k marihuaně velice liberální. Netrpím tím hysterickým komplexem lidí, kteří o marihuaně a jejích účincích nic neví a jen papouškují vžité a nepravdivé předsudky. O tom ale možná jindy.

Ty čtyři roky na gymplu utekly jak nic. Kdybych měl srovnat třídu na základce s třídou na gymplu a měl říct, která byla „lepší“, nedokázal bych to. Na obě budu do smrti vzpomínat v dobrém a rád. Byly samozřejmě v jistých ohledech jiné – na základce vidí člověk svět docela jinak než na střední – ale právě kvůli tomu jsou tak jedinečné a neporovnatelné.

K napsání tohoto vzpomínkového zamyšlení mě donutilo video na začátku. Jedná se o předtančení naší třídy na našem maturitním plese v únoru tohoto roku. Nacvičovali jsme ho tři měsíce a celé to vymyslela a naučila nás spolužačka Zuzka, které patří opravdový Dík. Tohle video je totiž nejlepší vzpomínka jakou si z gymplu odnáším a nyní při opětovném zhlédnutí jsem měl nejednou slzu na krajíčku. Už jen proto, že naše třída byla, co se prospěchu týká, nejhorší na škole a měli jsme všelijakou pověst. Tímto vystoupením jsme ukázali, že umíme táhnout za jeden provaz a že nejsme jen banda budižkničemů… :-)

Jsem tu. Opět píši článek, tentokrát to jde ovšem ztěžka. Tříměsíční blogerský půst jde na mém psaní znát, mám problém uspořádat si myšlenky a nějak smysluplně je vám podat. Slova se ale pomalu derou skrz prsty do počítače, a tak vzniká tento článek. Vzniká však v době temnoty a blogerského úpadku.

Mám toho spoustu na srdci, co bych vám chtěl sdělit, bohužel (pro vás bohudík) tu není prostor na rozsáhlý článek, který by stejně nikdo z vás nečetl. Jak mnozí víte, v květnu jsem úspěšně ukončil studium na gymnáziu, a tím tak ukončil další etapu mého života. Maturita samotná proběhla více méně v pohodě;  odmaturoval jsem ze čtyř předmětů celkově za 8, s čímž jsem spokojenej. I kdybych ale odmaturoval za 16, byl bych také rád, protože mi šlo -po všech těch útrapách- hlavně o to, držet ten „papír“ v ruce a mít od školy pokoj.

Ještě před maturitou jsem jsem dělal Scio testy, podle kterých se rozhodovalo o přijetí, či nepřijetí na moje VŠ. Podal jsem si celkově čtyři přihlášky: dvě na Masayrkovu univerzitu v Brně a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci. Všechny na různé kombinace s žurnalistikou. Ta ovšem patří k velmi žádaným, a proto mi bylo jasné, že dostat se na ni nebude jen tak. A taky že nebylo! Nedostal jsem se ani do Brna, ani do Olomouce. V Olomouci zkusím podat ještě odvolání, ale příliš si od něj neslibuji.

Musím říct, že jsem docela zklamaný, že to alespoň do Olomouce nevyšlo. Na druhou stranu si v červenci zřídím živnostenský list a budu naplno pokračovat v tom, co jsem rozdělal  několik měsíů před maturitou. V průběhu příštího roku si nejspíš najdu nějaký podnájem a osamostatním se.  Zkusím si podat opět přihlášky na žurnalistiku ( + možná na nějakou ekonomii) a uvidím.

Už před maturitou jsem rozdělal nový design blogu, avšak nyní mám zase jinou představu a nejsem schopnej se rozhodnout a design dokončit. Prozatím tedy budu publikovat články na tomto současném. Přišlo mi totiž škoda čekat až design dokončím, protože nápady na články mám dennodenně. (Aktualizováno: Rozdělaný design jsem nakonec nepoužil. Hledal jsem vhodnou jednoduchou šablonu, ale žádná mě nijak zvlášť neoslovila, takže jsem nakonec během jednoho dne vytvořil tento jednoduchý design. Už žádné kudrlinky, barvičky a pítchovinky. Chci dát více prostor obsahu než formě. A také jsem dbal na typografii a dobrou čitelnost. Snad budete spokojeni.)

Začínám psát v době, kdy ta blogerská scéna, kterou si pamatuji, nějak utichla. A není to jen můj pocit. Někteří přestali úplně psát, někteří píší málo a někteří stále píšou, ale stojí to (pro mě) za houby. Nechci se nikoho dotknout… ostatně, je to každého svobodné rozhodnutí, o čem a jak bude psát. Ale mrzí mě, že slovo blog dostává docela jiný význam než je jeho původní.  Blog by měl být jakýmsi osobním zápisníčkem ze života, snůškou subjektivních názorů, místem pro komentováí aktuálního dění a podobně. Ne místem těžce vypocených PR článků, rádoby magazínových článků a celkově témat bez autorova zaujetí.

Budu se proto snažit přiblížit můj blog jeho původnímu váznamu a záměru. Přestanu také psát samoúčelné primitivní a nenávistné články, které jsem několikrát dříve publikoval. Těmto článkům jednak chybí  zásadní argumenty a druhak přitahují primitivní komentáře. Budu se tedy snažit komentovat aktuální dění u nás a ve světě, přinášet nová (někdy třeba kontroverzní) témata, psát o zážitcích z mého života. A to vše snad místy humornou formou… ;-) A budu rád, když se bude v komentářích slušně a věcně diskutovat.

Doufám, že opět za několik měsíců nepřestanu blogovat. Nechci ale psát proto, jen abych psal. Nechci se do psaní (jako třeba jiní) nutit. Je tedy možné, že někdy nebudu psát třeba příliš často…  budu psát prostě tehdy, když ucítím potřebu něco sdělit. Tečka.