Jimmy Hayek

„Kdo chce správně poznávat, musí nejprve správným způsobem pochybovat.“ — Aristoteles

Ve škole nás učili o pravěkých lidech, o starověkém egyptu, středověku, novověku. Existují tisíce a tisíce odborných knih o historii, existují historické filmy, připomínáme si upálení Jana Husa. Berem historii jako věc, která existovala. Samozřejmě, čím dál se do historie díváme, tím víc se můžeme plést a tím víc jsou naše poznatky nejasnější. Ale zkrátka věříme, že nějaká historie byla. Ano, věříme. Ve skutečnosti totiž vůbec nevíme, zda něco například před 200 lety skutečně existovalo. Dokonce ani nemůžeme vědět, zda něco existovalo před rokem, měsícem, týdnem, dnem, hodinou nebo minutou…

Představte si boha, který má neomezené možnosti a před 200 lety stvořil celý vesmír. Vytvořil i Zemi, přírodu, zvířata, lidi. Vše vytvořil v určitém duchu, který mi dnes vnímáme jako rok 1810. Lidem naprogramoval způsob myšlení, zaplnil jim paměť uměle vytvořenými vzpomínkami a každého obdařil určitým talentem, temperamentem, intelektem. Vytvořil zkrátka vše do nejmenšího detailu a až měl vše hotovo, stiskl na své božské klávesnici Enter a dal vesmír a život do pohybu. A příroda, zvířata a lidé oživli a žijí tak, jak si to jejich Stvořitel naplánoval. A kdo ví, možná nás má v obýváku místo akvárka a po večerech se kouká, jaký dokonalý svět vytvořil :-)

Je naprosto jedno, zda skálopevně věříte, nebo nevěříte v Boha — v obou případech jste prostí fanatici. Už ale není jedno, zda jste, nebo nejste ochotni připustit existenci Boha, stejně jako jeho neexistenci. Tedy, zda je vám to prostě šum a fuk, nebo nikoliv.

P.S. Napsáno po přečtení článku Tomáše Sedláčka. Původně jsem měl na toto téma rozepsaný článek na dvě normostrany, ale pak mi došlo, že tyhle tři věty naprosto stačí :-D

Jsou otázky, které jednou za čas napadnou jistě každého z nás. Mám na mysli otázky, na které neexistuje jednoznačná racionální odpověď, ale stejně ji chceme znát. Lidé vůbec chtějí jednoznačné odpovědi. „Co vyjadřuje tenhle abstraktní obraz? Co tím chtěl autor říci?“ Lidé neradi zapojují fantazii a kreativitu. Lidé nemají rádi mnohojakost. Lidé se neptají JAK a PROČ. Lidé se ptají CO.

Věř, nebo nevěř!

Některé z takových otázek zneužívají jako rukojmí nejrůznější náboženství a sekty. Ony nabízí lidem odpověď na jejich nezodpověditelné otázky a na oplátku od nich vyžadují určitou poslušnost. A lidé poslouchají a stávají se součástí systému, který je pomalu pohlcuje a vykrádá jim jejich přirozenou individualitu a vlastní představivost.

Mnoho lidí se ptá: „Co se se mnou stane až zemřu? Dostanu se do nějakého dalšího (lepšího) světa, nebo moje existence končí smrtí a dál už není nic?“ I sebevětší ateisté přitom ale minimálně zauvažují o existenci jakéhosi nebe nebo časově neomezeného prostoru, kam se duše zemřelého uchýlí. Třebaže této teorii nevěří, neustále v nich samotných přetrvává nutkání vymezovat se vůči ní. Snaží se například vymezovat vůči existenci nebe a popírat systém, který nám křesťanství předhazuje, čímž vlastně z křesťanství nevědomky názorově vychází. Snaha vyvrátit nějakou teorii ji současně utvrzuje.

Jakoby se lidstvo dělilo pouze na věřící (ve smyslu věřící v náboženský systém) a nevěřící. Sám sebe prezentuji jako ateistu, protože nevěřím v Boha, bohy ani žádné tak zvané nadpřirozené bytosti. To ale v žádném případě přeci nemusí znamenat, že jsem nevěřící obecně. Osobně věřím ve vlastní individuum, které si v průběhu mého života rozvíjím a které mně samému určuje hodnoty, kterými se řídím. Neobracím se k Bohu jako křesťan, ale obracím se k sobě samému. Osobně tedy toleruji například křesťanství jako jeden z možných způsobů přijímání hodnot, ale nepovažuji jej za výchozí, vůči kterému se mám jako ateista neustále vymezovat.

Problémem lidí, kteří přijímají cizí a společné hodnoty, je to, že nemohou myslet individuálně, samostatně, a nemohou se tak dívat na spoustu věcí z odlišných úhlů než většina. Vrátím se k oné otázce: „Co se se mnou stane až zemřu?“ Tato otázka totiž typicky demonstruje myšlení většiny lidí. Chtějí vědět, co se s nimi stane až zemřou, protože se to týká jejich budoucnosti. Jen ale hrstka lidí se zároveň zeptá, co bylo před tím, než se narodili. Odhoďme stranou biologické hledisko stejně tak, jako jsme učinili u otázky smrti.

Relativnost našeho bytí

Co když je totiž tento život a svět, ve kterém nyní každý z nás žijeme, tím posmrtným nebem, o kterém křesťané sní? Co když je každý z nás právě ta duše, která vylétla z umírajícího v minulém životě? Nemluvím o reinkarnaci v rámci stávajícího systému. Mluvím o přeměně člověka z jednoho světa v druhý.
Stejně tak je ale možné, že celý Vesmír, který se nám kvůli jeho nepředstavitelné velikosti zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat, je jen částečkou jiné, větší, hmoty. Co když potom miliardy a miliardy takovýchto vesmírů tvoří něco jako člověka, který je opět jen nicotou dalšího „vesmíru“? A co když naopak existují uvnitř atomů našich buňek další a další menší světy?

Na první pohled se může zdát takovéto uvažování jako hloupý výplod mladého blázna, který nemá ujasněné názory. To jistě nemám. Ale možná právě to mi dovoluje myslet bez předsudků a vžitých schémat. Podle mě je důležité nazírat na věci bez obalu, kterým je člověk obalil. Neustále vycházíme z předchozích úvah, usuzujeme na základě názorů ostatních a vytváříme tak velmi nestabilní domeček z karet, který může padnout lehkých zavanutím větru.

Možná nečekaně jsem se dostal od náboženství až k Husserlově fenomenologii. Já si v článku sice neustále beru na paškál náboženství, ale stejně tak je můžeme nahradit například médii. Média mají v dnešní době čím dál větší moc. Ovlivňují každého z nás ať si to připouštíme, nebo ne. Uměle vytváří onen obal kolem věcí, podle kterého pak dané věci hodnotíme a soudíme, ale nevidíme jejich pravou podstatu. Tu skrytou, ale velice důležitou. A právě nebezpečný na tom je fakt, že na takto pochybných hodnotách stavíme další a další názory, a stavíme tak onen domeček z karet, který zboří i lehké zavanutí větru…