„Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů. Každý despotický vládce vidí v rodinných a přátelských vztazích konkurenci efektivity.“ píše Tomáš Sedláček v jeho nové knize Ekonomie dobra a zla hned v úvodní kapitole. Jako nejstarší ukázku redukce člověka z celé šíře jeho člověčenství na čistě a pouze výrobní jednotku si vybírá vůbec nejstarší světovou literární památku Epos o Gilgamešovi. Na tomto příkladu ukazuje, že už tehdy před 5 000 lety se snažil Gilgameš – vládce města Uruku – zvýšit pracovní výkon svých poddaných tím, že jim bránil ve styku s ženami a dětmi. Poddaní se stávali ztrátou jejich člověčenství pouhými produktivními robotníky.
Ten samý princip funguje i dnes, tedy o 5 000 let později. Příjde-li například mladá žena na pracovní pohovor, z největší pravděpodobností bude tázána, zda má děti, případně zdali je plánuje v budoucnu mít. Pro zaměstnavatele jsou totiž děti své zaměstankyně určitou překážkou; mezi zaměstnankyní jakožto matkou a jejími dětmi se přirozeně vytvoří nežádoucí sociální vztah, který z ženy nedělá pouhého produktivního robotníka, ale navíc i neproduktivní matku. A každá zdravě přemýšlející matka staví zájmy svých dětí nad zájmy pracovní.
A proč vám o tom vlastně povídám?
Pavel Králíček se na jednom ze svých blogů Životaměnič zabývá osobním rozvojem a jak sám píše, přečetl spoustu knih o investování, finanční inteligenci, úspěchu, time-managementu a osobním rozvoji. Jeho články jsou zajímavé, čtivé a sám musím uznat, že o osobním rozvoji jsem četl poprvé u Pavla. Všechny ty knížky, o kterých Pavel píše, články a nejrůznější tipy ale mají jeden zásadní zádrhel – z člověka se po dodržování všech návodů, rad a tipů stává obyčejný robotník.
Ku příkladu mohu využít jeden z Pavlových článků: 5 důvodů proč vstávat brzy. Pavel zde uvádí pět důvodů, proč vstávat brzy. Já však mohu stejně tak uvést pět důvodů, proč nevstávat brzy. Jde o to, z jakého úhlu se na věc díváme. Pavel se dívá z pohledu úspěšného robotníka, mající hromadu času na nejrůznější ranní aktivity (lehne si do vany, přečte se noviny, vypije si šálek ranní kávy…). Já se zase dívám z pohledu lenivého člověka, který nestihne vykonat ony aktivity, ale zato si ráno o něco déle spokojeně poleží v posteli.
A kdo z nás má správnější přístup k rannímu stávání? Pavel stihne vykonat více aktivit – je spokojen. Já si déle poležím v posteli – jsem spokojen. Nelze proto určit, čí přístup je správnější. Správné jsou oba. Oba se totiž řídí tím, co je podle každého z nás správné a co je pro nás příjemné. Tím, že si Pavel dopřeje ráno relaxaci ve vaně znamená, že příjde o možnost poležet si v posteli jako já. A naopak.
Stejně tedy tak, jako nemůžeme určit, kdo měl správnější přístup k rannímu vstávání, nemůžeme určit, jaký je správnější osobní rozvoj. Každý z nás má jiné priority a hodnoty, kterými se v životě řídí. Někdo si může klást za cíl být úspěšným a bohatým robotníkem a někdo si zase může klást za cíl být člověkem v celé šíři jeho člověčenství. Berme proto knihy o osobním rozvoji s rezervou a každý se osobně rozvíjejme jak uznáme osobně za vhodné. Neexistuje totiž jen jedna pravda a svět není (naštěstí) černobílý. A hlavně si pamatujme: život není To Do List…
Facebook
Twitter
Rss