Toto odstupné by mělo nejspíš sloužit k přiměřenému finančnímu zajištění v přechodném období než si poslanec najde novou práci. Troufám si ale tvrdit, že málokdo z nich má o pracovní nabídky nouzi. Sám Liška serveru iDnes.cz sdělil: „Mám nabídku v IT byznysu, mám nabídku učit na jedné pražské vysoké škole i z několika evropských vzdělávacích projektů.“

Co se ale nestalo. Ondřej Liška se podle iDnes.cz zaregistroval na úřadu práce. Sice tvrdí, že dávky odčerpávat státu nebude a že je to jen formalita, protože registrace na úřadu práce je do tří dnů od ztráty zaměstnání povinná ze zákona. Jenže to vůbec není pravda. Sám jsem byl minulý rok po prázdninách nějaký čas nezaměstnaný než jsem si vyřídil živnostenský list, ale na úřadě práce jsem se neregistroval. Stala se ze mě tzv. osoba bez zdanitelných příjmů, která má povinnost platit zdravotní pojištění ve výši 1080 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že jsem byl odhodlán začít podnikat, nepřipadalo mi správné nechat se přechodně vydržovat státem. Pravda, mohl jsem ušetřit pár tisíc a využít možnosti, který mi stát nabízí, ale…

I když Liška tvrdí, že nebude pobírat dávky, tak registrací na úřadě práce se z něj stává státní pojištěnec, kdy zdravotní pojištění za něj odvádí stát (podobně jako například za studenty). Nechci moralizovat… ale příjde vám normální (resp. morální), aby bývalý poslanec s tučným odstupným se zaregistroval na úřadě práce a využíval tak výhod sociálního zabezpečení nezaměstnaných, místo toho, aby měsíčně odvedl pro něj symbolických 1080 Kč na pojistném? Je snad Ondřej Liška v situaci, kdy nemá žádné pracovní nabídky a je tak odkázán na určitou solidaritu ve společnosti? Ondřej Liška má na tento postup samozřejmě právo jako každý občan ČR, ale v jeho případě to je minimálně zarážející… spíš bych řekl vyčůranost.

P.S. Osobně se mi líbí návrh Strany svobodných občanů zrušit úřady práce. Agendu vyplácení dávek a příspěvků v nezaměstnanosti může mít na starost např. Česká správa sociálního zabezpečení a vhledem k mizerné efektivnosti hledání práce úřadem práce je lepší si najít práci sám buď na internetu nebo prostřednictvím pracovních agentur a podobně. Úřady práce jsou naprostý přežitek, který lidé často pouze zneužívají…

Nicméně jsem nyní zhlédl jeho prosincovou přednášku na VŠE, o kterou se s vámi musím podělit. Možná jste ji viděli. Je na téma veřejných financí, respektive jejich strukturálního deficitu, penzijní a zdravotnické reformy, a vlastně obecně k přístupu k nim. Pominu-li osobní averzi vůči Kalouskovi, tak musím z mého pohledu říct, že je jeho přednáška velice zajímavá.

Miroslav Kalousek je dobrý řečník, ví o čem mluví a dokáže přesvědčivě argumentovat, ačkoliv by si mohl odpustit to jeho věčné ožralecké vrávorání a drmolení :-) Prakticky ve všem, co v jeho přednášce zazní, souhlasím. Zejména v přístupu k otázce sociálnosti, kdy říká, že „ti, kteří ve jménu sociálna odmítají nezbytné kroky, se ve svém důsledku chovají dramaticky asociálně.“

Jen bych chtěl na závěr zdůraznit, že nejsem volič TOP09, ačkoliv je mi ze stran, které mají podle průzkumů šanci dostat se do Parlamentu, programově nejblíž. Budu volit Stranu svobodných občanů, která je mi programově ještě bližší, sympatičtější a důvěryhodnější. Budu volit Svobodné, protože nejsem sráč. :-)

Pokud máte chuť, nabízím vám ještě přednášku předsedy Svobodných Petra Macha, také z VŠE a na téma vyrovnání státního rozpočtu, což je malinko něco jiného než o čem mluvil Miroslav Kalousek…

Vždy mě naprosto fascinuje, když slyším nebo čtu, jak jsou Češi otrávení politkou, a proto nejdou k volbám. Co je tohle šmankote za přístup? Vždyť volby jsou tu právě od toho, abychom mohli politiku naší země změnit. Abychom dali šanci novým lidem a novým stranám, pokud současní lidé a současné strany neplní to, co požadujeme a kvůli čemu jsme je zvolili. Politici nepřiletěli z Marsu… politici jsou naši zástupci, kterým předáváme své pravomoce. Nejít k volbám je samozřejmě svobodná volba každého člověka. Otázkou ale je, zda by takový člověk měl mít právo požívat veřejné statky. Podle mého názoru by měl mít toto právo pouze člověk, který o těchto statcích, prostřednictvím svého voleného zástupce, rozhoduje. Nechoď k volbám, neplať daně, ale pak také nevyužívej veřejné dopravní komunikace, veřejné zdravotnictví, veřejné školství atd atd.

Mnoho lidí si asi nezvyklo na fakt, že naše země je jen a pouze v rukou nás občanů (pominu zde zásadní roli EU, ale to je na jiné povídání). Neexistuje tu žádný osvícený panovník, diktátor, nebo monopolní politická strana, která by rozhodovala o nás – bez nás. Žijeme v demokracii, tedy vláda jsme my občané. Jen z praktického a technického hlediska byla vynalezena zastupitelská demokracie, kdy většina občanů předává své vládní pravomoce úzké skupině „vyvolených“, kteří mají zastupovat své voliče a jejichž mandát je přímo úměrný počtu svých voličů. Znovu tedy opakuji: politici nepřiletěli z Marsu, politici jsou naši zástupci. Bohužel mnoho lidí to takto nevnímá.

Dostávám se ale k další skupině lidí, kteří svým způsobem také ignorují princip zastupitelské demokracie. A to jsou tzv. voliči-sráči. Takový typický volič-sráč může být například pravicově orientovaný. Vždy volil jednu velkou parlamentní stranu A, nicméně v poslední době se s ní čím dál více neztotožňuje. Strana A zkrátka neplní sliby, nedostatečně hájí jeho zájmy a je znechucen nejrůznějšími aférami uvnitř této strany. Jednoho dne ale narazí na stranu B. Je to malá neparlamentní sympatická strana s dobrým programem, který vypadá mnohem lépe než program, který plnila strana A. Na internetu si najde mnoho zajímavých článků jejího erudovaného předsedy, zhlédne několik jeho přednášek a konečně v duchu zajásá, že existuje takováto dobrá strana. Co se ale nestane. Příjdou volby a volič-sráč se má rozhodnout, koho volit. Váhá, ale pak dá do urny stejně lístek strany A. Když tomuto voliči-sráči pak řeknete, že jste volil(a) stranu B, rozzáří se mu očka, že ji zná a je to fajn strana. Záhy z něj ale vyleze, že volil stranu A, neboť strana B stejně neměla šanci dostat se do Parlamentu a jeho hlas by tak propadl. Řekne vám, že on je realista a volí menší zlo, zato vy jste naivní blbeček, co vyhodil svůj hlas a nedejbože tak ještě podpořil politického protivníka.

Mohu vám říct, že takové voliče-sráče nemám obzvláště rád. Pokud někdo volí stranu A z přesvědčení, potom jeho rozhodnutí plně respektuji, ačkoliv mohu mít subjektivní názor jakýkoliv. A to se týká jakékoliv strany. Ale volit někoho jen z kalkulu je –asi typické– sráčství. Než abychom se jasně postavili za určitý -byť menšinový- názor, tak raději jdeme potichu s davem, jen abychom náhodou nepřišli k újmě. Mám pochopení pro takový přístup za protektorátu, kdy šlo mnohdy o život, ale ne v demokratickém státě. To pak můžeme nadávat do nekonečna na politky, když volíme neustále ty stejné a dáváme jim tak vlastně najevo, že s jejich politikou souhlasíme.

Proč je tedy podle mě důležité volit z přesvědčení, nikoliv z kalkulu? Jednak z toho důvodu, který jsem popsal v minulém odstavci. Dále je to otázka budoucnosti. Jak jsem již v jednom svém článku psal, mnoho lidí žije v nějakém podivném přesvědčení, že historie lidstva snad končí právě jejich generací – po nás ať příjde potopa. Jenže tak to není. Naše děti, vnoučata, pravnoučata a další generace po nás zdědí to, co my vytvoříme (event. poděláme). A proto každé dnešní naše rozhodnutí se netýká pouze nás, ale i našich potomků. Budou to naše děti, které budou muset splácet to, co jsme prožrali my. A s tím souvisí i podpora menších stran. Když podpoříte dnes stranu, která sice nemá valnou šanci dostat se letos do Parlamentu, ale se kterou programově souhlasíte, dáte ji potenciál pro budoucí volby. I když se strana nedostane letos do Parlamentu, může se i díky vašemu hlasu stát mediálně zajímavou, bude jí věnován větší prostor a dozví se o ní tak více lidí. Příští volební období pak může mít takové preference, aby se dostala do pořadů jako jsou předvolební Otázky Václava Moravce a nakonec se může i dostat do Parlamentu a pak získávat další a další voliče. Podívejme se, jaký měla ČSSD (resp. sociální demokracie) volební výsledek v roce 1990 a jaký měla v roce 1998. Taky se mohli její voliči v roce 1990 vymlouvat, že nemá smysl podporovat sociální demokracii s takovými mizernými preferencemi… no a vidíte, kam to ČSSD dotáhla.

A třetí důvod proč volit z přesvědčení například malou stranu je ryze pragmatický – finance. Politická strana, která získá ve volbách do Poslanecké sněmovny alespoň 1,5 % hlasů, získá za každý hlas 100 Kč jako příspěvek na úhradu volebních nákladů. Například v roce 2006 bylo celkem odevzdáno 5 348 976 platných hlasů. 1,5 % hlasů tedy v roce 2006 znamenalo mít asi 80 235 hlasů. Taková strana by získala od státu jednorázový příspěvek 8 023 500,– Kč. To není špatné, nemyslíte? Ale to není vše. Strana, která dosáhne 3% hranice volební úspěšnosti ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR má nárok na příspěvek na činnost ve výši 6 milionů Kč. S každou další desetinou procenta hlasů se tato částka zvyšuje o 200 000,- Kč až na maximálních 10 mil. Kč, poté již příspěvek zůstává konstantní. Důležité však je, že tento příspěvek je vyplácen každý rok po dobu daného volebního období. A to stále není vše. Pokud se politická strana dostane do Poslanecké sněmovny, získává nárok na roční příspěvek ve výši 250 000 Kč za každý poslanecký mandát. Dobré, ne? Ačkoliv jsem osobně odpůrce státních příspěvků politickým stranám v duchu laissez faire, tak je dobré pro malé politické strany na tyto příspěvky dosáhnout, aby byly vůbec marketingově konkurenceschopné vůči velkým gigantům jako ČSSD a ODS.

A na závěr mi dovolte citovat Daniela Landu z koncertu Bouře (2005): „Prosím vás a vyzývám, běžte všichni k volbám. Volte si samozřejmě koho chcete, ale volte! Ať je náš osud volbou národa a ne rozhodnutí těch, který nejsou kvůli třešním líný zvednout prdel. A volte proto, aby se zvolený boholidi příští volby báli vašeho zúčtování. Aby z vás měli konečně respekt. Šiřte to dál.“

Představte si stát jako specifický typ akciové společnosti. Tato společnost (stát) zaměstnává lidi (občany), kteří dostávají mzdu (veřejné statky) za to, že vytváří určité statky, které přináší společnosti zisk (daně). Z tohoto zisku je mimo jiné financován plat představenstva (poslanců) a dozorčí rady (senátorů), kteří řídí společnost a vytváří pravidla zaměstnancům (občanům). Každý ze zaměstnanců včetně všech členů orgánů této akciové společnosti vlastní právě jednu akcii společnosti. Všichni akcionáři se jednou za čtyři roky setkají na valné hromadě a zvolí nové představenstvo společnosti a jednou za dva roky zvolí novou třetinu dozorčí rady, která kontroluje představenstvo. Jelikož má každý jen jednu akcii, má každý hlas stejnou váhu, ať už se jedná o samotného generálního ředitele nebo dělníka u pásu.

Napsal jsem to velmi zjednodušeně, ale hlavním podstata je myslím zřejmá. Občané jsou podrížení politikům, ne naopak. Ano, občané mají šanci jednou za čas obměnit Parlament a tím určit další směrování země, ale to je v podstatě tak všechno. Občan má během volebního období pramalou šanci něco reálně změnit (demokratickými postupy). Holt zastupitelská demokracie.

Co je však podstatné? Rozumní zaměstnanci akciové společnosti dají přednost takovému vedení, které nebude myslet pouze v horizontu jeho funkčního období. Rozumní zaměstnanci pochopí, že společnost nemůže dlouhodobě fungovat ve ztrátě. Rozumní zaměstnanci budou myslet do budoucna a dají přednost dlouhodobé práci ve fungující společnosti před krátkodobými výhodami, které společnost přivedou ke krachu. Rozumných lidí je ale často menšina.

Nevadí mi to, že bych měl zajet za bábou a přesvědčovat ji, aby volila pravici, ačkoliv bych to neudělal. Vadí mi především takové to primitivní: „Vol, tyvole, pravici, vole! Je jedno, vole, koho, hlavně ať je to pravicový, ty vole! Ať je to cool, vole!!!“. Video tak vyznívá v tom smyslu, že by bylo nejlepší, kdyby všichni volili jen pravici. Nebylo nám doporučena žádná pravicová strana, ačkoliv i jednotlivé pravicové strany ucházající se v letošních volbách o křesla ve Sněmovně, se ve svých programech dostli liší. Mádl a Issová nám prostě jen chtěli naivně sdělit, že levice je zlo a pravice je dobro, které spasí svět. Jenže tak to buhužel jednoduché není.

Osobně budu volit pravicovou Stranu svobodných občanů, ale určitě bych nedokázal volit třeba Konzervativní stranu, ačkoliv je také pravicová nebo dokonce monarchistickou stranu jako je Koruna česká. Stejně nehodlám volit třeba ODS, která je sice prezentována jako pravicová, ale ve skutečnosti je to taková podivná středová strana. Dokonce svým návrhem dát živnostníkovi roční daňové prázdniny, pokud vytvoří na několik let pracovní místo, by se dala zařadit někde k sociálním demokratům. Navíc ono rozdělení pravice x levice je už přežitek. Takže bych jen rád věděl, jakou pravicovou stranu má člověk svým prarodičům doporučit? Celkově na mě video působí značně primitivně a má právě podobný charakter jako nějaká komunistická agitačka z 50. letech.

A mimochodem, jen film Snowboarďáci, kde hrál Jirka Mádl, dostal ze Státního fondu na podporu kinematografie grant 2 000 000 Kč. Takže kdyby byl už tehdy v roce 2003 Mádl takovej kovanej pravičák, mohl účast na levičácky dotovaném filmu z peněz občanů ČR hrdě odmítnout. Ono totiž takové zbytné přerozdělování peněz, všelijaké ty granty a dotace není zrovna výplod pravice… myslím skutečné pravice.

P.S. Skoro si až říkám, jestli si toho Mádla a Issovou neobjednala sama ČSSD…

Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, ze se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.

Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, ze chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic,stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.

Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. „Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?“, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: „A tenhleten dostane hned 100!“ „To je pravda!“, křičel pátý pán, „Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!“. „Opravdu!“, přidal se sedmý, „takže jemu stovku a mně jen dvacku?!“.
Rozkřičeli se i první čtyři pánové: „A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!“ A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.

Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo,prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.

Když ČSSD obhajuje progresivní zdanění, nezdráhá se používat slovo solidarita, ačkoliv by měla používat spíše slovo krádež. Kdybychom chtěli, aby se každý podílel na státním rozpočtu stejným dílem bez jakékoliv solidarity, byla by daň z příjmu fixní – pro každého stejná. Každý občan by tedy bez rozdílu ročně musel zaplatit daň dejme tomu 60 000 Kč. Tohle je skutečně rovný přístup a bylo by jedno, zda člověk vydělává 12 000,- měsíčně nebo 100 000 měsíčně. Žádná solidarita.

Vypočítává-li se ale daň z příjmu určitým procentem, je jasné, že člověk s vyššími příjmy musí zákonitě odvést daň vyšší než člověk s příjmem nižším. Je tedy jasné, že už zde nastává jasná solidarita bohatších lidí s chudšími. Chce-li ale někdo zavést postupné progresivní zdanění, kdy lidé s vyššími příjmy odvádí ještě více a jsou defacto státem šikanováni, je to jasná krádež, nikoliv solidarita.

Jenže ČSSD jde ještě dál a chce vytvořit speciální pásmo (tzv. milionářskou daň) pro občany s ročním příjmem přes 1,2 milionu Kč, kteří budou odvádět na dani 38 % ze svého příjmu. Tohle už v žádném případě nemůže mít nic společného se solidaritou. Ze strany ČSSD jde jen o rozdělení společnosti na ty zlé boháče a zbytek „obyčejných“ lidí. Jde jen o vytvoření si úrodné půdy pro svoji populistickou politiku. ČSSD chce jen vytvořit jakéhosi třídního nepřítele. Navíc musí být pánům expertům v ČSSD jasné, že každý rozumný člověk s tímto potenciálním příjmem nebude do tohoto pásma dobrovolně vstupovat a bude systém různě obcházet. O demotivaci lidí radši nemluvím. A ten jejich oblíbený argument, že progresivní zdanění je běžné ve většině vyspělých státech… to je jako by vám pan Paroubek řekl: „Žerte hovna! Miliardy much po celém světě to také dělají…“

Co se týká navrhované jednoprocentní daně na sport pro velké firmy – opět krádež. Proč by probůh měly firmy nuceně podporovat sport? A když už sport, proč ne třeba divadelnictví? Sport je jistě chvályhodná činnost (není jediná), ale není to veřejný statek. Je to jen ubohé předvolební populistické gesto a další potenciální ždímání peněz, které by ve skutečnosti skončili v rukou nejrůznějších papalášů, nikoliv sportovců. K této problematice napsal trefný článek předseda Strany svobodných občanů Petr Mach. Do regulace cen se pouštět nechci, protože to je téma hlavně pro ekonomy. Každopádně sám předseda poslaneckého klubu komunistů Kováčik se nechal slyšet, že tento návrh okopírovala ČSSD z programu KSČM. Super…

Tempo zadlužování ČR (= nás všech) je již tak velké, že pokud se ihned po volbách nezačnou dělat jasné úsporné kroky, skončíme ve srabu jako Řecko. Obávám se, že sliby ČSSD jsou silně v rozporu s šetřením a snižováním státního dluhu. ČSSD říká, že státní dluh se bude snižovat díky ekonomickému růstu, který chce podpořit. Jenže regulace cen, zvyšování daní a odvodů není podle mě zrovna nejlepší recept, jak nastartovat ekonomiku. Jsem si proto jist, že za vlády sociální demokracie dojde ke státnímu bankrotu.

Smutné ovšem je, že na státní bankrot doplatí nejvíce právě voliči ČSSD. To ti pak budou nejvíce stávkovat a nejcitelněji se jich dotknou rasantní úsporná opatření, které nám tu udělají kravaťáci z Mezinárodního měnového fondu. Čeho se ale nejvíc obávám je postupný odsun schopných, inteligentních a vzdělaných lidí do zahraničí. Už dnes odchází například velice mnoho lékařů do Německa za lepším (nejen) finančním ohodnocení. Již dnes odchází mnoho lidí například podnikat do USA, protože tam mají daleko přijatelnější prostředí pro své podnikání.

Když si přečtete nejrůznější diskuze na serverech jako Novinky.cz či iDNES.cz, zjistíte, že ta voličská převaha ČSSD je skutečná. To nejsou jen nějaké pochybné průzkumy, ale skutečně pocítíte tu podporu ČSSD či dokonce KSČM. Každý má samozřejmě právo volit koho chce. Jen bych byl rád, kdyby lidé otevřeli oči a neviděli politiku jen jako ODS X ČSSD. Je tu mnoho jiných menších zajímavých stran. Ačkoliv to podle mého článku může vyznít tak, že jsem volič ODS… tak to opravdu nejsem. Ano, zastávám pravicové myšlení, ale bohužel ODS nevěřím. Nedivím se panu Klausovi, že se od dnešní ODS distancuje. A tedy místo toho, abych volil ODS jako nutné zlo, budu volit už zmíněnou Stranu svobodných občanů. Chci dát hlas straně, které věřím.

Tento článek jsem začal psát poté, co jsem si dnes po dlouhé době pustil ukázku z jednoho nejlepších českých dokumentů – Český sen. Doporučuji všem, kdo jej neviděli. Ten dokument je dnes totiž velice aktuální až trefný. Ne nadarmo se jmenuje Český sen.

Ležím na tvrdý pryčně ve vazební cele. Čeká mě soud za údajnou snahu o rozvrácení republiky. Pcha! Pokud ale budu odsouzenej, dostanu podle obhájce nejspíš trest smrti. Trest smrti! Ten byl uzákoněn před necelým týdnem, kdy začaly Velké čistky. Ať mě klidně popraví hajzlové… Ztratil jsem veškerý svý iluze o tomto zkurveným státě. Krátce po volbách před měsícem totiž všichni poslanci opustili strany, za který byli zvoleni do Sněmovny a ihned vstoupili do nově vzniklé strany Lidová síla. Ha, už to všechno chápu. Ty nový strany měly za úkol jen získat podporu voličů a pak zcela legálním způsobem předat svou moc do rukou jedné strany. Hrůza. A to i poslanci Strany svobodného lidu, kterou jsem já hlupák volil. Nejhorší je, že tenhle přesun prakticky umožňuje sama Ústava. To je konec. Beznaděj. A smrt…

Celý orosený jsem se uprostřed noci probudil. Kde to jsem? Doma. Při pohledu na kalendář zjišťuji, že je 7. ledna 2010. Srdce mi boje jako zvon. Hrůznější noční můru jsem ještě nezažil. Zapínám PC a pročítám poslední zprávy, abych se opravdu ujistil, že jsem v roce 2010. Ufff. Už jsem se docela uklidnil. Pročítám e-mailovou poštu a náhle vidím upozornění Facebooku: Název skupiny, jíž jste členem, „Podporuji Stranu svobodných občanů“ byl změněn na „Podporuji ČSSD“. Ach. Právě jsem dostal jednu z nejdůležitějších životních lekcí. Naštěstí nanečisto.

Komunisti jsou svině

Ještě před několika měsíci jsem v hloubi mysli zastával docela přísný názor, že komunismus je zlý a špatný a že kdo není zrovna antikomunistou, je téměř nebezpečným komunistou. Tak nějak silně ovlivněn médii a polistopadovou propagandou jsem si myslel, že potenciálním zrušením KSČM by se žilo v té naší republice mnohem lépe a veškeré chmury a neduhy dennodenního života by vymizely. Ani nevím čím to, ale dnes tento názor nezastávám a komunistou se opravdu necítím. Zřejmě jsem tedy nenormální a společensky nezdravý, když nejsem zarytým antikomunistou. Ale já jsem za to rád.

Mám to štěstí, že jsem komunismus (resp. reálný socialismus) před rokem 1989 vůbec nezažil. Možná nějak nepřímo přes pupeční šňůru ano, musím ale hrdě konstatovat, že jsem se narodil až 26. února 1990, a to tedy do svobodného a demokratického Československa. Veškeré informace o tehdejším režimu, 17. listopadu a porevoluční době mám tedy pouze zprostředkovaně. Čím dál víc mám ale pocit, že mnoho lidí, kteří aktivně zažili dobu před rokem 1989, měli a mají značně pomílenou představu o významech slov svoboda a demokracie. S nadsázkou bych mohl říct, že mnoho lidí si pod svobodou představuje takovou navoněnou totalitu. Ehm, co tím chci vlastně říct?

Mnoho lidí (a vlastně i já do nedávné doby) si neuvědomuje zásadní podstatu svobody — platí pro všechny bez rozdílů. Mnoho lidí si ale zřejmě po Sametové revoluci představovalo, že se svobodou zanikne komunismus; KSČ a myšlenka bude nějakým způsobem zakázána, protože je špatná a zločinecká a pěkně se po čecháčkovsku pomstíme všem komunistům. Z KSČ se ale najednou vykrystalizovala nová KSČM, která si dodnes úspěšně drží asi 14% volební preference. Jak je to možné, říkáte si. Proč ty komunisty nezakážou, říkají si jiní. Nehrozí opradu návrat komunistické totality? Těžko říct. Historie nám mnohokrát již ukázala, že lidstvo neustále opakuje svoje chyby a je nepoučitelné. Myslím si ale, že máme v České republice dostatek kontrolních mechanismů na to, abychom komukoliv zabránili nedemokratickému nabytí absolutní moci. Na druhou stranu není možné bránit komunistům ve vládnutí, jestliže by ve svobodných volbách získali dostatek hlasů. Takový mandát je nezpochybnitelný a zcela demokratický.

Svoboda platí pro všechny

Osobně si dnes myslím, že je dobře, že KSČM má možnost svobodně politicky soutěžit s ostatními demokratickými stranami. Ne proto, že bych byl fanda komunismu, to opravdu ne. Ale proto, že tím dáváme najevo naší společenskou vyzrálost. Přestože tu čtyřicet let vládli komunisté, kteří se dopustili mnoha politických vražd a jiných zločinů a přestože víme, kolik milionů lidských životů stála tahle neúspěšně realizovaná ideologie na celém světě… přesto jsme dali možnost KSČM nové seberealizace ve svobodné zemi a v nových podmínkách. Podívám-li se na Rumunský způsob převratu v prosinci roku 1989, kdy byl tamní diktátor Nicolae Ceauşescu se svojí manželkou na dvoře domu zastřelen revolucionáři bez řádného soudu, jsem opravdu rád za naši vyspělou mentalitu. Ve vyspělé svobodné společnosti má mít i ten největší z největších tyranů právo na objektivní a řádný soud.

Tenhle liberální postoj ale nezaujímám jen vůči komunistům. Myslím si, že bychom se neměli snažit účelově rušit jakékoliv politické strany ať už nalevo, či napravo. Nebraňme ani extrémistům vyjádřit svůj názor, i ti přece patří ke svobodné společnosti. Mnohem důležitější než jakékoliv zákazy tohoto druhu je vzdělání v historii a jejich souvislostech. Smutnou skutečností českého školství je stav výuky dějepisu na základních a středních školách. Je naprosto nemožné, aby se mamutům a lidem pravěkým věnovalo ve výuce více pozornosti než druhé polovině 20. století.

Volby jsou mi u prdele. Stejně jako moje budoucnost

Jaké je tedy reálné nebezpečí pro českou společnost? Je to neustále rostoucí nezájem o politiku, věci veřejné a pohodlnost lidí. Když se podíváte na následující graf, zjistíte, že účast ve volbách do České národní rady a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v letech 1990-2002 má klesající tendenci:

Poslední volby z června 2006 sice ukazují mírný nárůst účasti, ale i tak se 2 984 329 občanů nezúčastnilo voleb. Co všichni tito lidé dělali tak veledůležitého, že si nenašli čas pro důležité volby do Poslanecké sněmovny? Pokud se někdo krátkodobě vyskytuje nebo dělší doby bydlí v zahraničí, má možnost odvolit i na tamních vybraných zastupitelských úřadech. Pro nemohoucí existuje možnost odvolit přímo z domova. Chce to jen chtít volit. Máme tu vysněnou svobodu a demokracii; máme možnost volby, máme možnost za sebe vyjádřit svůj postoj, můžeme ovlivnit náš budoucí život… přesto více jak třetina lidí touto možností opovrhuje a nemá dostatek nějaké vnitřní zodpovědnosti dojít k volbám. Stojí to jen trochu času…

Samotný fakt, že třetina lidí kašle na volby, mě opravdu děsí. Jde jednak o volby jako takové, ze kterých obvykle vzejde vláda, která ovlivní minimálně naše budoucí čtyři roky života. Ale druhak jde především o princip – těmto lidem je totiž zřejmě jedno, kdo je u vlády a kdo rozhoduje o jejich životě. A to je strašné. Takováto lhostejná společnost je pak líhní korupce, nebezpečného propojování vlivných podnikatelů s politiky a hulvátského stylu politiky. Lidé se nezajímají o politické dění a tím dávají politikům daleko větší moc než by měli mít. Nízká volební účast také nahrává především velkým stranám (ODS, ČSSD), které střídavě řídí zemi. Ty z této situace pochopitelně těží. Jejich programy se obsahově vyprázdnily a nahradily je populistická gesta a napadání politických konkurentů. Jenže lidé tyto strany budou volit opět a zase, protože jsou velké, známé a zaběhlé.

Kam to, milí čecháčci, dotáhneme?

A to je další problém české společnosti — lidé se bojí volit malé strany. Už několikrát jsem se setkal s nesmyslným argumentem: nebudu volit malou stranu, protože nemá šanci dostat se do Parlamentu a můj hlas tak propadne a bude zbytečný. Absolutní hloupost! Každý platný hlas má svoji váhu ať už patří kterékoliv straně. Kdo tvrdí opak, měl by si nastudovat něco o pluralitní demokracii. Pokud dám hlas jakékoliv straně, dávám ji najevo svou přízeň. A i když se třeba nedostane do Parlamentu, má možnost i díky mému hlasu získat od státu finanční prostředky pro její činnost. Taková strana může poté před dalšími volbami lépe financovat volební kampaň a lépe konkurovat velkým stranám. Chce to jen myslet více do budoucna.

V této lhostejnosti lidí vidím problém dnešní společnosti. Kvůli nezájmu lidí se bude politika čím dál více propojovat s businessem a naše životy budou brzy defacto ovládané hrstkou vlivných lidí. Před zákonem si nebudeme všichni rovni a spravedlnost bude nedostatkové zboží. To pak ale budou křičet a nadávat právě a především ti, kteří dnes nechodí k volbám a nemají zájem ovlivnit budoucnost svoji nebo svých dětí. Až budou jednou s lítostí vzpomínat na doby, kdy mohli svobodně volit jako občané a nežít jako nesvévolní otroci, bude nejspíš pozdě. Takový jsme ale my lidé. Nepoučitelní.

P.S. Nedočkavcům dalšího dílu feťácké povídky mohu slíbit, že bude publikován ve čtvrtek… ;-)