„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.

Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.
Žurnalistika a basta!
Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.
Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.
Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.
Osud mi ukázal, kdo je pánem
Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.
Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.
Prozření
Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.
Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.



