Jimmy Hayek

Pozor! Tento článek jsem napsal v roce 2007 jako školní slohovou práci. Našemu češtináři se zdála dobrá a poslal ji dokonce i do nějaké celorepublikové soutěže. Rád bych ale upozornil, že dnes mám na globální oteplování a ekologii docela jiný názor a vlastně s tímto levičácky vyznívajícím článkem příliš nesouhlasím. :-) Článek uvádím jen pro zajímavost a berte ho tedy, prosím, s rezervou…

Letošní zimu odjel sníh asi na dovolenou. Už ho nebavilo strádat v našich klimatických podmínkách a vydal se za svou rodinou na sever. Ano, sněhu bylo letos pramálo a milovníci zimních sportů měli zkrátka tento rok smůlu. Poprvé v historii byl zrušen běžkařský závod v Novém Městě na Moravě, vlekaři hlásí ztráty. Když konečně napadlo několik centimetrů sněhu, zvedla se v lyžařských areálech davová hysterie, na druhou stanu jsme ale mohli ušetřit za vytápění. Co se to děje? Proč je na Zemi čím dál větší teplo? A hlavně: BUDE MÍT ZEMĚ BÍLOU ČEPICI?

Ekologie jako móda

Dnešní doba, ať si to připouštíme, nebo ne, je bohatá na prázdná slova, sliby, které člověk neplní a činy konané ve prospěch jednotlivce či skupiny jednotlivců. Mohl bych jmenovat další negativa dnešní společnosti, přišel jsem ale ještě na jednu naši vlastnost, kterou jsem před „osudnou událostí“ nikterak nevnímal. Pokrytectví.

Stalo se to jednou v tramvaji. Já, znaven vyčerpávající výukou, jsem seděl na sedadle, když vtom nastoupily dvě ženy. Ani nevím, jak vypadaly, pamatuji se pouze na jejich hlasité debatování. Stály nade mnou a jedna z nich mi neustále prskala na zátylek, když sdělovala té druhé, že doma s rodinou třídí odpad a že nechápe toho, kdo ne. Ta druhá jí neustále přitakávala a nakonec „přihodila“ památnou větu: „Já své děti také vedu k ekologii, se skautem dokonce zachraňovaly strom od nějakých škůdců.“ Navzájem se „trumfovaly“, která vede své děti více k ekologii, přičemž mluvily tak nahlas, že je musela slyšet alespoň polovina lidí v tramvaji, a mně připadlo, že se o ekologii začali zajímat snad všichni.

Ale co to vlastně je ta EKOLOGIE? Je to módní výstřelek, který bude brzo „out“? Nebo je to přístup ke světu, k přírodě, a tudíž k sobě samému? Sám jsem nevěděl. Vrtalo mi však hlavou, co ty dvě ženy za ekologii považují. Třídění odpadů je určitě záslužná činnost, které by se měl věnovat každý. Zamysleme se ale nad tím, proč odpad vzniká a jestli by nebylo možné množství odpadu člověkem vyprodukovaného snížit.

Vraťme se zpět k druhé ženě, jejíž děti zachraňovaly strom od nějakých škůdců. Koho těmi škůdci ale myslela? Člověka, továrny, auta? Asi ne. Nejspíš myslela nějaká drobná stvoření, která žijí na úkor stromů. Tito živočichové tu však žili už před miliony let a stromy se s nimi dokázaly vypořádat. Stromy jsou dnes vystaveny kyselým dešťům, chemickým hnojivům, změnám klimatu a nedokáží vzdorovat svým pradávným „kamarádům“ – parazitům.

Proto mi věta: „Já své děti také vedu k ekologii, se skautem dokonce zachraňovaly strom od nějakých škůdců“ připadá trochu směšná, protože tohle není nikterak záslužný čin, ale spíš omluvné gesto vůči přírodě. S trochou nadsázky mohu člověka připodobnit k malému batoleti, které se stane ředitelem firmy. Každému poroučí, co a jak má dělat, ačkoliv má samo nejméně zkušeností. To by se nám asi nelíbilo…

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ

Z médií dennodenně slyšíme o globálním oteplování, tání ledovců, zvyšování hladiny moří. Globální oteplování čili celosvětové oteplování zemského povrchu způsobují „skleníkové plyny“ – emise oxidu uhličitého a oxidů dusíku, ale také freony, metan a vodní páry. Ty se shlukují v atmosféře a odráží zpět k Zemi již od Země odražené tepelné záření. Tomu se říká „skleníkový efekt“, poněvadž stejný princip můžeme pozorovat u babičky na zahrádce. Ne-li na vlastní…

Část tohoto záření se dostane opět na Zemi a tím se zvyšuje průměrná teplota planety. Odhaduje se, že v roce 2100 bude průměrná teplota planety oproti roku 1990 vyšší o 1,4-5,8 °C. To povede nejen k tání ledovců, zvyšování hladiny moří, ale také ke změnám v množství a alokaci srážek.

Musíme být ale spravedliví. Za změnu klimatu na Zemi a s tím spojeným globálním oteplováním nemohou jen lidé. I bez „pomoci“ člověka by se planeta oteplovala, ale ne takovou rychlostí jako v posledních sto letech. Mnoho zvířat, stejně tak i tlející rostliny, močály a bažiny totiž uvolňují metan jako odpadní plyn.

Pokud teplota tímto tempem dále poroste, většina živočichů nebude schopna přizpůsobit se změnám podnebí. Velké množství rostlin uhyne kvůli nedostatku vody a zvířata budou muset při hledání vody a potravy migrovat – přemístit se do jiných oblastí. Mohla by vymřít i řada živočišných druhů, v neposlední řadě i člověk.

Dalším problémem celosvětového oteplování je tání ledovců. Tohle není problém, který můžeme hodit jen tak za hlavu, neboť se týká brzké budoucnosti, a to i mě a mých vrstevníků. Potvrzuje to i článek ze serveru Novinky.cz:

„Oblast severního pólu může být do roku 2040 zcela bez ledu, pokud bude lidstvo vypouštět do atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako dosud. Uvádí to studie vědců vedených Marikou Hollandovou z Washingtonské univerzity, zveřejněná v posledním čísle odborného časopisu Geophysical Research Letters. Potvrzuje nedávné závěry evropského výzkumného týmu. V důsledku tohoto tání stoupne hladina světových oceánů o více než 2 metry, New York zmizí, Benátky také, stejně tak i většina Nizozemska. Obrovské problémy voda způsobí v Austrálii a celé Indonésii.

A co potom? Možná si uvědomíme, že podíl na těchto problémech máme každý a začneme se vážně zajímat o EKOLOGII. To však bude už pozdě. Lidé jistě postaví různá protipovodňová opatření, různé zdi a valy, použijí nejlepší technologie. Věčně ale tato zařízení nápor vody nevydrží. A pak? Dojde ke katastrofě! V případě New Yorku zemřou tisíce lidí, další milióny jich budou zraněných. USA se dostanou do vážné ekonomické krize a už nebudou hrát prim v celosvětové hospodářské soutěži. Možná potom celý svět pochopí, že není radno si s „matkou“ přírodou zahrávat. Možná potom americká vláda sníží množství emisí skleníkových plynů, které vypouští do atmosféry, protože právě USA a Čína jsou největšími jejich producenty.

Ekologie a ekonomie jsou dva protichůdné světy. „Mohutná vlna veřejného mínění rozhodne, zda bude hospodářský růst nadále stavěn do popředí před zdravé životní prostředí. Politika ‘zelených’ se stala významnou silou v moderní společnosti a strany ‘zelených’ mají značné volební úspěchy v několika západoevropských zemích. Nejvýznamnější silou je však jev označovaný za ‘zelené spotřebitelství’. Spotřebitelé stále více volí takové zboží, jež je ekologicky méně škodlivé (jako jsou netoxické prací prostředky), a jsou připraveni za ně více zaplatit. Až průmyslové podniky zjistí, že být ekologicky nezodpovědný je ekonomicky bezperspektivní, potom může dojít ke zlepšení.“

DOKÁŽEME ZPOMALIT UŽ ROZJETÝ VLAK?

Pokud budeme takto žít (jako jsme žili dosud) i nadále, musíme každoročně čekat povodně, vichřice či orkány a jiné přírodní katastrofy. Příčinou všeho je globálního oteplování. Kromě skleníkových plynů k němu ale přispívá i úbytek vegetace. Obrovské aglomerace, nová parkoviště, dálnice, supermarkety, hypermarkety – to vše jsou plochy, které jsou zbaveny zeleně, a proto se od nich teplo lépe odráží a ohřívá tak více atmosféru. Každý z nás určitě ví, že v parném létě je příjemněji na louce než nad rozpáleným asfaltem někde na parkovišti.

Přišel jsem ale na myšlenku, která by dokázala – sice minimálně – zpomalit oteplování planety. Zaujaly mě ploché střechy panelových domů, které jsou zcela nevyužity, a došlo mi, že jejich plocha představuje zastavěnou plochu domu. Těchto domů je v každém městě nespočet, takže výsledná plocha je obrovská. Kdyby se na střechu položila tenká vrstva zeminy a vysadila se tráva, nahradila by tato „umělá louka“ jejího nevlastního asfaltového bratra.

Není sice jednoduché takovou zeminu na střechu umístit, kdyby se ale sešlo pár EKOLOGŮ, kteří se nechlubí v tramvaji, ale jednají, byla by práce za odpoledne hotova. Dalším problémem jsou peníze na materiál. Jednou z možností je, že by náklady zaplatil stát – což nelze předpokládat – a další možností jsou peníze obyvatel daného domu.

BUDE, ČI NEBUDE SNÍH?

Vraťme se k prvotní otázce: Bude mít Země bílou čepici? Nejsem vědec ani inženýr, abych mohl podat jasnou odpověď. Podle mého mínění za několik desetiletí sníh úplně vymizí z této planety, ale ve skutečnosti už dnes Země ztratila – a každým dnem ztrácí – bílou čepici, v širším slova smyslu.

Obávám se chvíle, kdy nás naši potomci budou proklínat, jaké problémy jsme jim způsobili. Lidé budou znát sníh jen z vyprávění a legend. Živě si představuji teplý lednový podvečer, kdy u stolu sedí stařec s vousy až po kolena, pokuřuje dýmku a kolem něj několik vnoučat, z nichž jedno se ho zeptá: „A dědečku, co je to ten sníh?“ a on odpoví: „Sníh? Sám nevím, ale můj otec znal člověka, který viděl člověka, který viděl sníh.“

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.

Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.

Žurnalistika a basta!

Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.

Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.

Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.

Osud mi ukázal, kdo je pánem

Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.

Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.

Prozření

Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.

Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.

Chvíli bylo podivné ticho a my na sebe koukali, co vlastně říct – zdali vyklopit pravdu, nebo zkusit hrát trapný divadlo. Jak jsme tam tak mlčky stáli a první zástupkyně čekala lačně na přiznání, druhá zástupkyně stojící za mnou řekla památnou větu, která mě opravdu neskutečně vytočila: „Oni jsou asi tak zfetovaní, že nemůžou vůbec mluvit.“ Z jejího hlasu byla cítit arogance a pohrdání. Měl jsem chuť vypadnout z té zasrané ředitelny, prásknout za sebou dveřmi a už víckrát se ve škole neobjevit, jenže na to jsem moc velkej srab. Stál jsem nehnutě dál a jen jsem si z hluboka oddychl. Toho dne jsem se stal feťákem.

Když to vypadalo, že z nás nic kloudného nevypadne, začalo vyhrožování. Zástupkyně nám sdělila, že klidně zavolají policii, nechají nám udělat test na drogy, vyletíme ze školy a budeme mít problémy do konce života. Když jste zhulení, tak tomu i uvěříte. Přiznali jsme se. Všechno to odvykládal Jirka, který nervózně a trhaně povídal o tom, jak jsme odešli ze školy, kousek od ní se zhulili a pak se zase vrátili. Několikrát jsme potom zástupkyni vysvětlovali, že na záchodě jsme se byli pouze napít a že tam jsme opravdu nehulili.

Naše třídní při tom jen žasla. Cítil jsem se před ní – myslím, že nejen já – neuvěřitelně trapně. Najednou se ale rozbrečela a začala bědovat, že jsme ji strašně zklamali. Dodnes netuším, zdali se rozbrečela spontánně, nebo to bylo součástí už tak velice absurdního divadla.

V tom přišel konečně ředitel. Kariérista, pokrytec a další z těch rádoby kamarádů, co vám bodnou při první příležitosti kudlu do zad. Přišel usměvavý a hned se ptal, co se děje. Zástupkyně mu převyprávělo to, co řekl Jirka. Třídní se ji snažila doplňit několika detaily v náš prospěch. Po celou dobu visel řediteli na tváři úsměv, se kterým přišel, a já tak v duchu doufal, že to nebude nakonec taková tragédie. Leč už po druhé jsem se ten den v lidech spletl a ředitel se ukázal jako větší hajzlík než jsem ho vnímal.

Poté, co zástupkyně domluvila, na nás ředitel chvíli přátelsky koukal a nejspíš čekal, co k tomu řekneme. Najednou však změnil grimasu a začal k nám velice vážně promlouvat o tom, jak se nám chtěli zavděčit tímto volným dnem, jak nám připravují vánoční program, zpívání koled na chodbách a jak si to všichni – samozřejmě včetně něj – báječně užívají… a my jim vlastně celý tento program kazíme. Pokračoval pak tím, že to je hrubé porušení školního řádu a že to vypadá na vyloučení ze školy. Tuhle krásnou forbínu zakončil otcovským povzdechem: „Zklamali jste mě, hoši. Vypadněte!“, načež nás zástupkyně poslala na chodbu, kde jsme měli čekat.

Konečně jsme byli sami a mohli si sdělil pocity a domluvit se, co budeme dělat dál. Shodli jsme se, že bylo dobře, že Jirka řekl pravdu. Pamatuji se, že jsem měl už nevydržitelnou žízeň a sucho v krku a že jsem se chtěl jít na záchod napít vody. Kluci mi to ale ihned rozmluvili, protože by to mohlo vypadat tak, že jsem se šel na záchod opět zhulit či co. Tak jsem tedy nešel, ale bylo to peklo. Stáli jsme tam na chodbě dobrých dvacet minut a poté nás zavolala sekretářka zpět do ředitelny.

Vešli jsme dovnitř, kde u stolu stál ředitel s nějakým papírem v ruce a kolem něj všechny ty ženský. Začal vysvětlovat, že máme dvě možnosti. Buď podepíšeme papír, co připravili, a necháme si udělat test na drogy, nebo zavolají policii a bude to 100× horší. Pak četl obsah toho papíru, ale v tu chvíli jsem už vůbec nevnímal, co říká. Jen si vzpomínám, že jsme se pod to všichni přítomní podepsali. Prakticky nám mohl dát na podepsání cokoliv, protože jsme si stejně nepřečetli, co podepisujeme.

Nakonec nám bylo už v mírně lepší atmosféře sděleno, že se uvidí, jak dopadnou ony testy, ale že i tak je vyloučení ze školy možné. Pak nás odvedla naše třídní do jejího kabinetu, kde nám řekla, že musíme počkat – za chvíli přijedou naši rodiče. To nás překvapilo, protože nám všem už bylo 18 let. A taky vysvětlovat rodičům, co se stalo a proč jsme to udělali, není dvakrát příjemné. Posadili jsme se v kabinetu na židle a přemýšleli, co jim řekneme…
(Pokračování příště…)

Po asi dvouminutovém pobytu na záchodech chemikář vyšel na chodbu rovnou za zástupkyní a stranou ji něco tiše povídal. Tvářili se u toho oba příšerně vážně a chvilkama na nás házeli hrozivé pohledy. Pak si chemikář upravil svůj bílý plášť a s falešným úsměvem se nás – jakože kamarádsky bokem – zeptal: „Co ste si to dali, chlapi?“ Pochopitelně jsme opět zopakovali, že jsme si nic nedali a chemikář odkráčel se svým slizským úsměvem tam, odkud přišel.

Zástupkyně přišla k nám a řekla, že to raději necháme být a že bude lepší, když půjdeme domů. Chvíli jsme tomu nechtěli věřit, ale raději jsme zástupkyni nechtěli dávat šanci si toto šlechetné rozhodnutí rozmyslet, a tak jsme jakože poděkovali a rychle metali dolů do šaten. Cestou po schodech jsem si v duchu říkal, jaká je ta naše zástupkyně férová a jaký má pochopení, že nás takhle nechala jít domů. Stejně nás nepřistihla „při činu“ a chemikář na záchodě zřejmě nic nevykoumal, takže to – pravda – nemusela dál rozpytvávat, myslel jsem si naivně.

V šatně jsme na sebe narychlo naházeli oblečení a celí ještě připosraní a vyklepaní jsme nevěřícně mezi sebou vtipkovali, jak to vlastně dobře dopadlo. Když jsme už byli téměř na odchodu a já si právě zavazoval botu, dostavil se najednou daleko horší pocit než ten nahoře u záchodů. Do šaten totiž přicházela ona zástupkyně (ano, ta co nás asi 4 minuty předtím poslala domů) a druhá zástupkyně s naší třídní, které byla vášnivě popisována situace. Bylo nám řečeno, ať jdeme okamžitě s němy, že „jen tak“ se tohle nechat nemůže. A šlo se do ředitelny. Na okamžik se k průvodu připojil ještě jeden tělocvikář, kterému druhá zástupkyně (shodou okolností jeho manželka) horlivě vysvětlovala, že se chlapci pěkně zhulili…

I pro zcela střízlivého člověka by tahle situace byla dokonale absurdní, natož pro partičku zhulenců. Účinky THC začali kulminovat v tu nejméně vhodnou chvíli. Věděli jsme, že budeme za pár minut stát na koberečku u ředitele a vysvětlovat celou situaci, což jde v marihuanovém opojení dost ztěžka. Jen jsme po cestě na sebe navzájem zírali a modlili se, abychom se nedejbože nezačali třeba smát.

Ta cesta po schodech ze suterénu šaten do ředitelny v prvním patře se mi zdála nakonečná. Na chodbách se zrovna zpívaly koledy a my se v obležení dvou zástupkyň a naší třídní prodírali davem studentů. Abych řekl pravdu, tahle část celé té marihuanové story je ze všech nejlepší. Najednou jsem si připadal jako mučedník, kterého táhnou na popraviště kvůli svému přesvědčení, své víře. Jako ten, co ho obdivujou pánbíčkáři a modlí se k němu. Jakoby se ti všichni studenti, kolem nichž jsme procházeli, k nám modlili a prosili Piláta Pontského o milost. Skutečnost však byla zřejmě odlišná od mého bludu – všichni se na nás koukali jako na vyvrhele, protože oni ve škole museli trčet a my si chtěli užívat.

Přišli jsme do ředitelny, kde samotný ředitel zatím nebyl, a ihned začal výslech. Zástupkyně se kolem nás postavily a žádaly vysvětlení. Naše třídní stála nehybně bokem a příhližela divadlu, které sama nemohla ovlivnit. Ani jednomu z nás provinilců se samozřejmě nechtělo mluvit. Já sám jsem měl v hubě tak sucho, že bych snad neodlepil patro od jazyka, hrdlo jsem měl stažené nervozitou a v hlavě prázdno. Zástupkyně se ale překvapivě dívala pouze na Jirku – jednoho z nás – a chtěla po něm ono vysvětlení, jakoby za všechno mohl právě on. Samozřejmě že jsme v tom byli všichni namočení naprosto stejně, ale jeho dredy ho v danou chvíli pasovaly do pozice největšího překupníka marihuany na škole, kterého se podařilo zásluhou zástupkyně přistihnout při činu…
(Pokračování příště…)

← Předchozí díl

(Tato povídka je napsána podle skutečné události, která se mně a třem dalším spolužákům-kamarádům opravdu přihodila. Vzhledem k citlivosti celého tématu jsem tuto příhodu nechtěl publikovat za studia na gymnáziu, teď si to ovšem mohu dovolit. Vše je popsáno tak, jak se stalo. Postavy v mé povídce jsou skutečné, jakákoliv podobnost s konkrétními osobami je tudíž zcela na místě.)

Byl poslední týden školy před vánočními prázdnimami a já se už od pondělí flákal doma. Nebylo mým plánem ten týden nechodit do školy, ale prostě každý ráno jsem se probudil a nějak to nešlo. Nešlo vstát z postele. Tak jsem netlačil na pilu a raději zůstal v posteli. Většinou až do poledne.

Jenže ve čtvrtek – poslední den před prázdninami – se ve škole vůbec neučilo; ve škole se na chodbě měly zpívat koledy a celkově to měl být takový ten free předvánoční den. Naše třída navíc měla ráno nacvičovat předtančení na maturitní ples a protože bylo jasný, že brzo dopoledne budu zase zpět doma, rozhodl jsem se milostivě poctít školu svoji přítomností.

Nácvik předtančení proběhl dobře, dokonce jsem si všechny kroky z minule pamatoval. Pak nějaké to rozloučení s třídní, povídačky jako každý rok o krásných Vánocích a šťastném novém roku a šlo se. Teda, měli jsme ještě chvíli ve škole jakože zůstat, zazpívat si koledy a tak dále, ale minimálně polovina spolužáků už valila domů (nebo jinam?). Já s třemi spolužáky jsme měli ale trošku jiný plán. Chtěli jsme se trošku zkouřit (trávou – čím jiným) a potom v mírně rozjařené náladě si užít už tak volný program ve škole.

Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo. Spolu s jakousi holkou (už ani nevím jak vypadala a z které třídy byla) jsme si poblíž školy dali dvě kolečka ze skleněnky a když jsme na sobě viděli, že účinky této zelené medicínky nastupují, vrátili jsme se zpět do školy. Nutno ovšem podotknout, že jsme vůbec nepřemýšleli nad plánem B, kdyby se plán A náhodou posral. My jsme totiž vůbec neuvažovali nad tím, že by se plán A mohl posrat, protože se to zatím nikdy nestalo. Je pravda, že přímo ve škole jsme to ještě nezkoušeli, ale nějaký zkušenosti ze školních akcí už byly.

Prolítli jsme školu zdola nahoru a shora dolů. Trošku jsme se při tom zadejchali, a chtěli jsme proto jít do naší třídy, která byla tou dobou naprosto prázdná. Někdo z nás ale zamířil na záchod, aby se napil vody z kohoutku a ostatní šli žízniví samozřejmě za ním. To už ale bez oné neznámé holky, která se někam vypařila. Osud se na ni zřejmě usmál. Napili jsme se jak hovada jeden po druhém ze záchodového kohoutku a spokojeně se opřeli o zeď a začali se chechtat. Ani už nevím čemu a možná to ani vědět nechci. Každopádně jsme byli nejspíš dostatečně hlasití.

Když jsme ale otevřeli dveře od záchodu a krkolomnými pohyby s očima červenejma jako angoráci vypadli ven a chtěli si to šinout rovnou do base campu (prázdné třídy 15 metrů od záchodu), stalo se to, co jsem nikdy nečekal, že se může zrovna nám stát. „Pánové, stůjte!“, rozezněl se najednou mužný hlas zástupkyně ředitele. Ten hlas nezapomenu snad do konce života, protože v tu chvíli jsem si myslím nejen já uvědomil, že jsme pěkně v prdeli. I teď ve mně vyvolává ten hlas pocit úzkosti a připadám si jako lapená bezradná myš.

Zástupkyně přiběhla k nám a vedla nás zpět k záchodu. „Co jste tam dělali?“, ptala se nás povýšeným hlasem a tragickým výrazem ve tváři. Odpověděli jsme samozřejmě, že jsme na záchodě nic nedělali, protože to byla pravda. Věděli jsme sice , že se její povyk týká našeho stavu „pod vlivem omamné látky“, ovšem nějak nám nedocházelo, jak s tím souvisí pánský záchody, kde jsme se byli jen napít.

Hysterický výslech u záchodů samozřejmě upoutal pozornost. Stali jsme se terčem zraků desítek studentů, pro které byla tato absurdní scénka jen pěkným zpestřením jinak nudného programu na chodbě školy. Zástupkyně si po chvíli našeho nechápavého pohledu odpověděla na předchozí otázku: „Vy jste tam normálně hulili!“. Nedivili bychom se, kdyby prostě řekla, že jsme zhulení. Bylo to na nás, i přes naši usilovnou snahu chovat se normálně, jistě poznat. Ale co s tím měly společnýho záchody?

Začali jsme jí oponovat a bránit se; jeden z nás jí dokonce nabízel ať nás prohledá, že u sebe žádnou marihuanu nemáme (za což bych osobně ruku do ohně teda nedal). Odmítla. Za to nechala zavolat chemikáře, který o pár minut později přiběhl, aby udělal chemický rozbor ovzduší na pánských záchodech…

Následující díl →