Jimmy Hayek

Dnes ráno jsem po probuzení jako vždy zapnul ČT24, abych zjistil, co se stalo nového. Zrovna jsem srkal ranní kávu, když jsem uslyšel pro mě šokující zprávu: ve svých 78 letech podlehl vážné nemoci Ladislav Smoljak. Zdálo se mi to tak neuvěřitelné, že jsem nejdřív myslel, že jsem špatně slyšel. Ihned jsem proto projel české zpravodajské weby od ČTK, přes iDnes a Aktualně až po Novinky. Nikde nic, všude jen zprávy ze včerejška. Vzpomněl jsem si ale, že jedním z nejrychlejších zdrojů v tomto směru bývá také Wikipedie, a to zejména ta anglická. Skutečně. Na druhém řádku stránky o Ladislavu Smoljakovi jsem si přečetl čerstvou poznámku: „He passed away Sunday morning after long fight with serious disease (June 6, 2010).“ Později byla aktualizovaná i česká Wikipedie…

Zaleskly se mi oči. Ani mi nedošlo, že byl pan Smoljak již takto starý, protože na svůj věk rozhodně nevypadal. Netušil jsem ani, že byl vážně nemocný. Našel jsem jen na webu zprávu o tom, že se v roce 2007 podrobil vážné operaci, ale víc nevím. Před pár měsíci jsem ho slyšel mluvit na ČT a nevypadal nemocně. V každém případě je to pro mě šok a jeho smrt považuji za velkou ztrátu pro Českou republiku.

Ladislav Smoljak je jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, jehož humor je mi velice blízký. Sám jsem si na základce se spolužáky zahrál v takovém třídním představení Dobytí severního pólu, kde jsem hrál lékárníka. Na gymnáziu jsme zkoušeli i hru Blaník, kterou jsme ale nakonec nikdy nehráli. Přečetl jsem scénáře k několika dalším hrám DJC, kde byl Ladislav Smoljak nejen spoluautorem, ale raké režisérem. Ladislav Smoljak se ale podílel i na mnoha filmech (ať už scenáristicky, režijně), například: Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero!; Na samotě u lesa, Kulový Blesk, Vrchni, prchni! a další.

Ale nejde o to, abych tu vyjmenovával, na čem se podílel Ladislav Smoljak. Pro mě je jeho smrt zkrátka velkou ztrátou a nedokáži ji ani pořádně popsat. Asi taková, jaká byla pro fanoušky Michaela Jacksona jeho smrt. Je to jeden z mála Čechů, kterých si skutečně vážím a budu vážit. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák jsou autory originálního a inteligentního humoru, který je nanahraditelný a nikdy neomrzí. Děkuji, pane Smoljaku, za to, že jste byl a dokázal pobavit miliony lidí. Sbohem, budete nám tu chybět…

P.S.: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Přestože ale Ladislav Smoljak fyzicky zemřel, díky Járu Cimrmanovi zůstává pro nás fanoušky nesmrtelný…

Jsou otázky, které jednou za čas napadnou jistě každého z nás. Mám na mysli otázky, na které neexistuje jednoznačná racionální odpověď, ale stejně ji chceme znát. Lidé vůbec chtějí jednoznačné odpovědi. „Co vyjadřuje tenhle abstraktní obraz? Co tím chtěl autor říci?“ Lidé neradi zapojují fantazii a kreativitu. Lidé nemají rádi mnohojakost. Lidé se neptají JAK a PROČ. Lidé se ptají CO.

Věř, nebo nevěř!

Některé z takových otázek zneužívají jako rukojmí nejrůznější náboženství a sekty. Ony nabízí lidem odpověď na jejich nezodpověditelné otázky a na oplátku od nich vyžadují určitou poslušnost. A lidé poslouchají a stávají se součástí systému, který je pomalu pohlcuje a vykrádá jim jejich přirozenou individualitu a vlastní představivost.

Mnoho lidí se ptá: „Co se se mnou stane až zemřu? Dostanu se do nějakého dalšího (lepšího) světa, nebo moje existence končí smrtí a dál už není nic?“ I sebevětší ateisté přitom ale minimálně zauvažují o existenci jakéhosi nebe nebo časově neomezeného prostoru, kam se duše zemřelého uchýlí. Třebaže této teorii nevěří, neustále v nich samotných přetrvává nutkání vymezovat se vůči ní. Snaží se například vymezovat vůči existenci nebe a popírat systém, který nám křesťanství předhazuje, čímž vlastně z křesťanství nevědomky názorově vychází. Snaha vyvrátit nějakou teorii ji současně utvrzuje.

Jakoby se lidstvo dělilo pouze na věřící (ve smyslu věřící v náboženský systém) a nevěřící. Sám sebe prezentuji jako ateistu, protože nevěřím v Boha, bohy ani žádné tak zvané nadpřirozené bytosti. To ale v žádném případě přeci nemusí znamenat, že jsem nevěřící obecně. Osobně věřím ve vlastní individuum, které si v průběhu mého života rozvíjím a které mně samému určuje hodnoty, kterými se řídím. Neobracím se k Bohu jako křesťan, ale obracím se k sobě samému. Osobně tedy toleruji například křesťanství jako jeden z možných způsobů přijímání hodnot, ale nepovažuji jej za výchozí, vůči kterému se mám jako ateista neustále vymezovat.

Problémem lidí, kteří přijímají cizí a společné hodnoty, je to, že nemohou myslet individuálně, samostatně, a nemohou se tak dívat na spoustu věcí z odlišných úhlů než většina. Vrátím se k oné otázce: „Co se se mnou stane až zemřu?“ Tato otázka totiž typicky demonstruje myšlení většiny lidí. Chtějí vědět, co se s nimi stane až zemřou, protože se to týká jejich budoucnosti. Jen ale hrstka lidí se zároveň zeptá, co bylo před tím, než se narodili. Odhoďme stranou biologické hledisko stejně tak, jako jsme učinili u otázky smrti.

Relativnost našeho bytí

Co když je totiž tento život a svět, ve kterém nyní každý z nás žijeme, tím posmrtným nebem, o kterém křesťané sní? Co když je každý z nás právě ta duše, která vylétla z umírajícího v minulém životě? Nemluvím o reinkarnaci v rámci stávajícího systému. Mluvím o přeměně člověka z jednoho světa v druhý.
Stejně tak je ale možné, že celý Vesmír, který se nám kvůli jeho nepředstavitelné velikosti zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat, je jen částečkou jiné, větší, hmoty. Co když potom miliardy a miliardy takovýchto vesmírů tvoří něco jako člověka, který je opět jen nicotou dalšího „vesmíru“? A co když naopak existují uvnitř atomů našich buňek další a další menší světy?

Na první pohled se může zdát takovéto uvažování jako hloupý výplod mladého blázna, který nemá ujasněné názory. To jistě nemám. Ale možná právě to mi dovoluje myslet bez předsudků a vžitých schémat. Podle mě je důležité nazírat na věci bez obalu, kterým je člověk obalil. Neustále vycházíme z předchozích úvah, usuzujeme na základě názorů ostatních a vytváříme tak velmi nestabilní domeček z karet, který může padnout lehkých zavanutím větru.

Možná nečekaně jsem se dostal od náboženství až k Husserlově fenomenologii. Já si v článku sice neustále beru na paškál náboženství, ale stejně tak je můžeme nahradit například médii. Média mají v dnešní době čím dál větší moc. Ovlivňují každého z nás ať si to připouštíme, nebo ne. Uměle vytváří onen obal kolem věcí, podle kterého pak dané věci hodnotíme a soudíme, ale nevidíme jejich pravou podstatu. Tu skrytou, ale velice důležitou. A právě nebezpečný na tom je fakt, že na takto pochybných hodnotách stavíme další a další názory, a stavíme tak onen domeček z karet, který zboří i lehké zavanutí větru…