Jimmy Hayek

I dnes 20 let po Sametové revoluci je mezi Čechy populární heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zakázali.“ Netuším, jak vzniklo, v každém případě bylo platné maximálně tak za socialismu, kdy volby byly skutečně fraškou. Nicméně dnes je tohle heslo dávno pasé a jakékoliv odvolávání se na něj -byť v nadsázce- je jen projev naprostého alibismu, ignorance, sráčství… vlastně typicky českého sráčství. Nejde o samotné heslo, ale o styl uvažování a nezodpovědný přístup k budoucnosti.

Vždy mě naprosto fascinuje, když slyším nebo čtu, jak jsou Češi otrávení politkou, a proto nejdou k volbám. Co je tohle šmankote za přístup? Vždyť volby jsou tu právě od toho, abychom mohli politiku naší země změnit. Abychom dali šanci novým lidem a novým stranám, pokud současní lidé a současné strany neplní to, co požadujeme a kvůli čemu jsme je zvolili. Politici nepřiletěli z Marsu… politici jsou naši zástupci, kterým předáváme své pravomoce. Nejít k volbám je samozřejmě svobodná volba každého člověka. Otázkou ale je, zda by takový člověk měl mít právo požívat veřejné statky. Podle mého názoru by měl mít toto právo pouze člověk, který o těchto statcích, prostřednictvím svého voleného zástupce, rozhoduje. Nechoď k volbám, neplať daně, ale pak také nevyužívej veřejné dopravní komunikace, veřejné zdravotnictví, veřejné školství atd atd.

Mnoho lidí si asi nezvyklo na fakt, že naše země je jen a pouze v rukou nás občanů (pominu zde zásadní roli EU, ale to je na jiné povídání). Neexistuje tu žádný osvícený panovník, diktátor, nebo monopolní politická strana, která by rozhodovala o nás – bez nás. Žijeme v demokracii, tedy vláda jsme my občané. Jen z praktického a technického hlediska byla vynalezena zastupitelská demokracie, kdy většina občanů předává své vládní pravomoce úzké skupině „vyvolených“, kteří mají zastupovat své voliče a jejichž mandát je přímo úměrný počtu svých voličů. Znovu tedy opakuji: politici nepřiletěli z Marsu, politici jsou naši zástupci. Bohužel mnoho lidí to takto nevnímá.

Dostávám se ale k další skupině lidí, kteří svým způsobem také ignorují princip zastupitelské demokracie. A to jsou tzv. voliči-sráči. Takový typický volič-sráč může být například pravicově orientovaný. Vždy volil jednu velkou parlamentní stranu A, nicméně v poslední době se s ní čím dál více neztotožňuje. Strana A zkrátka neplní sliby, nedostatečně hájí jeho zájmy a je znechucen nejrůznějšími aférami uvnitř této strany. Jednoho dne ale narazí na stranu B. Je to malá neparlamentní sympatická strana s dobrým programem, který vypadá mnohem lépe než program, který plnila strana A. Na internetu si najde mnoho zajímavých článků jejího erudovaného předsedy, zhlédne několik jeho přednášek a konečně v duchu zajásá, že existuje takováto dobrá strana. Co se ale nestane. Příjdou volby a volič-sráč se má rozhodnout, koho volit. Váhá, ale pak dá do urny stejně lístek strany A. Když tomuto voliči-sráči pak řeknete, že jste volil(a) stranu B, rozzáří se mu očka, že ji zná a je to fajn strana. Záhy z něj ale vyleze, že volil stranu A, neboť strana B stejně neměla šanci dostat se do Parlamentu a jeho hlas by tak propadl. Řekne vám, že on je realista a volí menší zlo, zato vy jste naivní blbeček, co vyhodil svůj hlas a nedejbože tak ještě podpořil politického protivníka.

Mohu vám říct, že takové voliče-sráče nemám obzvláště rád. Pokud někdo volí stranu A z přesvědčení, potom jeho rozhodnutí plně respektuji, ačkoliv mohu mít subjektivní názor jakýkoliv. A to se týká jakékoliv strany. Ale volit někoho jen z kalkulu je –asi typické– sráčství. Než abychom se jasně postavili za určitý -byť menšinový- názor, tak raději jdeme potichu s davem, jen abychom náhodou nepřišli k újmě. Mám pochopení pro takový přístup za protektorátu, kdy šlo mnohdy o život, ale ne v demokratickém státě. To pak můžeme nadávat do nekonečna na politky, když volíme neustále ty stejné a dáváme jim tak vlastně najevo, že s jejich politikou souhlasíme.

Proč je tedy podle mě důležité volit z přesvědčení, nikoliv z kalkulu? Jednak z toho důvodu, který jsem popsal v minulém odstavci. Dále je to otázka budoucnosti. Jak jsem již v jednom svém článku psal, mnoho lidí žije v nějakém podivném přesvědčení, že historie lidstva snad končí právě jejich generací – po nás ať příjde potopa. Jenže tak to není. Naše děti, vnoučata, pravnoučata a další generace po nás zdědí to, co my vytvoříme (event. poděláme). A proto každé dnešní naše rozhodnutí se netýká pouze nás, ale i našich potomků. Budou to naše děti, které budou muset splácet to, co jsme prožrali my. A s tím souvisí i podpora menších stran. Když podpoříte dnes stranu, která sice nemá valnou šanci dostat se letos do Parlamentu, ale se kterou programově souhlasíte, dáte ji potenciál pro budoucí volby. I když se strana nedostane letos do Parlamentu, může se i díky vašemu hlasu stát mediálně zajímavou, bude jí věnován větší prostor a dozví se o ní tak více lidí. Příští volební období pak může mít takové preference, aby se dostala do pořadů jako jsou předvolební Otázky Václava Moravce a nakonec se může i dostat do Parlamentu a pak získávat další a další voliče. Podívejme se, jaký měla ČSSD (resp. sociální demokracie) volební výsledek v roce 1990 a jaký měla v roce 1998. Taky se mohli její voliči v roce 1990 vymlouvat, že nemá smysl podporovat sociální demokracii s takovými mizernými preferencemi… no a vidíte, kam to ČSSD dotáhla.

A třetí důvod proč volit z přesvědčení například malou stranu je ryze pragmatický – finance. Politická strana, která získá ve volbách do Poslanecké sněmovny alespoň 1,5 % hlasů, získá za každý hlas 100 Kč jako příspěvek na úhradu volebních nákladů. Například v roce 2006 bylo celkem odevzdáno 5 348 976 platných hlasů. 1,5 % hlasů tedy v roce 2006 znamenalo mít asi 80 235 hlasů. Taková strana by získala od státu jednorázový příspěvek 8 023 500,– Kč. To není špatné, nemyslíte? Ale to není vše. Strana, která dosáhne 3% hranice volební úspěšnosti ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR má nárok na příspěvek na činnost ve výši 6 milionů Kč. S každou další desetinou procenta hlasů se tato částka zvyšuje o 200 000,- Kč až na maximálních 10 mil. Kč, poté již příspěvek zůstává konstantní. Důležité však je, že tento příspěvek je vyplácen každý rok po dobu daného volebního období. A to stále není vše. Pokud se politická strana dostane do Poslanecké sněmovny, získává nárok na roční příspěvek ve výši 250 000 Kč za každý poslanecký mandát. Dobré, ne? Ačkoliv jsem osobně odpůrce státních příspěvků politickým stranám v duchu laissez faire, tak je dobré pro malé politické strany na tyto příspěvky dosáhnout, aby byly vůbec marketingově konkurenceschopné vůči velkým gigantům jako ČSSD a ODS.

A na závěr mi dovolte citovat Daniela Landu z koncertu Bouře (2005): „Prosím vás a vyzývám, běžte všichni k volbám. Volte si samozřejmě koho chcete, ale volte! Ať je náš osud volbou národa a ne rozhodnutí těch, který nejsou kvůli třešním líný zvednout prdel. A volte proto, aby se zvolený boholidi příští volby báli vašeho zúčtování. Aby z vás měli konečně respekt. Šiřte to dál.“

Zanedlouho nás čekají volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. I když se ještě předvolební kampaně naplno nerozběhly už nyní můžeme být svědky spousty lží, předvolebních populistických hesel a sociálního inženýrství. ČSSD slibuje na jedné straně snižování dluhu ČR, na straně druhé slibuje další výdaje státního rozpočtu. ČSSD chce zavést progresivní zdanění a zvýšit odvody na pojistném. ČSSD chce nařizovat velkým firmám, aby platily jakousi skrytou 1% daň na sport, který by měl snad řídit sám Jiří Paroubek. ČSSD chce regulovat ceny v oborech, jako je energetika, plynárenství, vodárenství, telekomunikace nebo bankovnictví. ČSSD chce vyplácet 13. důchody. A tak dále, a tak dále…

Když ČSSD obhajuje progresivní zdanění, nezdráhá se používat slovo solidarita, ačkoliv by měla používat spíše slovo krádež. Kdybychom chtěli, aby se každý podílel na státním rozpočtu stejným dílem bez jakékoliv solidarity, byla by daň z příjmu fixní – pro každého stejná. Každý občan by tedy bez rozdílu ročně musel zaplatit daň dejme tomu 60 000 Kč. Tohle je skutečně rovný přístup a bylo by jedno, zda člověk vydělává 12 000,- měsíčně nebo 100 000 měsíčně. Žádná solidarita.

Vypočítává-li se ale daň z příjmu určitým procentem, je jasné, že člověk s vyššími příjmy musí zákonitě odvést daň vyšší než člověk s příjmem nižším. Je tedy jasné, že už zde nastává jasná solidarita bohatších lidí s chudšími. Chce-li ale někdo zavést postupné progresivní zdanění, kdy lidé s vyššími příjmy odvádí ještě více a jsou defacto státem šikanováni, je to jasná krádež, nikoliv solidarita.

Jenže ČSSD jde ještě dál a chce vytvořit speciální pásmo (tzv. milionářskou daň) pro občany s ročním příjmem přes 1,2 milionu Kč, kteří budou odvádět na dani 38 % ze svého příjmu. Tohle už v žádném případě nemůže mít nic společného se solidaritou. Ze strany ČSSD jde jen o rozdělení společnosti na ty zlé boháče a zbytek „obyčejných“ lidí. Jde jen o vytvoření si úrodné půdy pro svoji populistickou politiku. ČSSD chce jen vytvořit jakéhosi třídního nepřítele. Navíc musí být pánům expertům v ČSSD jasné, že každý rozumný člověk s tímto potenciálním příjmem nebude do tohoto pásma dobrovolně vstupovat a bude systém různě obcházet. O demotivaci lidí radši nemluvím. A ten jejich oblíbený argument, že progresivní zdanění je běžné ve většině vyspělých státech… to je jako by vám pan Paroubek řekl: „Žerte hovna! Miliardy much po celém světě to také dělají…“

Co se týká navrhované jednoprocentní daně na sport pro velké firmy – opět krádež. Proč by probůh měly firmy nuceně podporovat sport? A když už sport, proč ne třeba divadelnictví? Sport je jistě chvályhodná činnost (není jediná), ale není to veřejný statek. Je to jen ubohé předvolební populistické gesto a další potenciální ždímání peněz, které by ve skutečnosti skončili v rukou nejrůznějších papalášů, nikoliv sportovců. K této problematice napsal trefný článek předseda Strany svobodných občanů Petr Mach. Do regulace cen se pouštět nechci, protože to je téma hlavně pro ekonomy. Každopádně sám předseda poslaneckého klubu komunistů Kováčik se nechal slyšet, že tento návrh okopírovala ČSSD z programu KSČM. Super…

Tempo zadlužování ČR (= nás všech) je již tak velké, že pokud se ihned po volbách nezačnou dělat jasné úsporné kroky, skončíme ve srabu jako Řecko. Obávám se, že sliby ČSSD jsou silně v rozporu s šetřením a snižováním státního dluhu. ČSSD říká, že státní dluh se bude snižovat díky ekonomickému růstu, který chce podpořit. Jenže regulace cen, zvyšování daní a odvodů není podle mě zrovna nejlepší recept, jak nastartovat ekonomiku. Jsem si proto jist, že za vlády sociální demokracie dojde ke státnímu bankrotu.

Smutné ovšem je, že na státní bankrot doplatí nejvíce právě voliči ČSSD. To ti pak budou nejvíce stávkovat a nejcitelněji se jich dotknou rasantní úsporná opatření, které nám tu udělají kravaťáci z Mezinárodního měnového fondu. Čeho se ale nejvíc obávám je postupný odsun schopných, inteligentních a vzdělaných lidí do zahraničí. Už dnes odchází například velice mnoho lékařů do Německa za lepším (nejen) finančním ohodnocení. Již dnes odchází mnoho lidí například podnikat do USA, protože tam mají daleko přijatelnější prostředí pro své podnikání.

Když si přečtete nejrůznější diskuze na serverech jako Novinky.cz či iDNES.cz, zjistíte, že ta voličská převaha ČSSD je skutečná. To nejsou jen nějaké pochybné průzkumy, ale skutečně pocítíte tu podporu ČSSD či dokonce KSČM. Každý má samozřejmě právo volit koho chce. Jen bych byl rád, kdyby lidé otevřeli oči a neviděli politiku jen jako ODS X ČSSD. Je tu mnoho jiných menších zajímavých stran. Ačkoliv to podle mého článku může vyznít tak, že jsem volič ODS… tak to opravdu nejsem. Ano, zastávám pravicové myšlení, ale bohužel ODS nevěřím. Nedivím se panu Klausovi, že se od dnešní ODS distancuje. A tedy místo toho, abych volil ODS jako nutné zlo, budu volit už zmíněnou Stranu svobodných občanů. Chci dát hlas straně, které věřím.

Tento článek jsem začal psát poté, co jsem si dnes po dlouhé době pustil ukázku z jednoho nejlepších českých dokumentů – Český sen. Doporučuji všem, kdo jej neviděli. Ten dokument je dnes totiž velice aktuální až trefný. Ne nadarmo se jmenuje Český sen.

Je zřejmé, že člověk v průběhu svého života mění své názory. Čím je starší a má více informací, zkušeností a zážitků, umí si dát věci lépe do souvislostí a stává se stále chytřejším a moudřejším. Existují samozřejmě výjimky — ty ale jako vždy potvrzují pravidlo. Osobně se ale za příliš chytrého člověka nepovažuji, natož pak moudrého. Po sokratovsku totiž vím, že nic nevím. A abych svoji nevědomost ve svých článcích nedával příliš lacino naodiv, snažím se je alespoň po pseudointelektuálsku prošpikovat citáty moudrých lidí… no nic, k Madridu meritu věci. :-)

Komunisti jsou svině

Ještě před několika měsíci jsem v hloubi mysli zastával docela přísný názor, že komunismus je zlý a špatný a že kdo není zrovna antikomunistou, je téměř nebezpečným komunistou. Tak nějak silně ovlivněn médii a polistopadovou propagandou jsem si myslel, že potenciálním zrušením KSČM by se žilo v té naší republice mnohem lépe a veškeré chmury a neduhy dennodenního života by vymizely. Ani nevím čím to, ale dnes tento názor nezastávám a komunistou se opravdu necítím. Zřejmě jsem tedy nenormální a společensky nezdravý, když nejsem zarytým antikomunistou. Ale já jsem za to rád.

Mám to štěstí, že jsem komunismus (resp. reálný socialismus) před rokem 1989 vůbec nezažil. Možná nějak nepřímo přes pupeční šňůru ano, musím ale hrdě konstatovat, že jsem se narodil až 26. února 1990, a to tedy do svobodného a demokratického Československa. Veškeré informace o tehdejším režimu, 17. listopadu a porevoluční době mám tedy pouze zprostředkovaně. Čím dál víc mám ale pocit, že mnoho lidí, kteří aktivně zažili dobu před rokem 1989, měli a mají značně pomílenou představu o významech slov svoboda a demokracie. S nadsázkou bych mohl říct, že mnoho lidí si pod svobodou představuje takovou navoněnou totalitu. Ehm, co tím chci vlastně říct?

Mnoho lidí (a vlastně i já do nedávné doby) si neuvědomuje zásadní podstatu svobody — platí pro všechny bez rozdílů. Mnoho lidí si ale zřejmě po Sametové revoluci představovalo, že se svobodou zanikne komunismus; KSČ a myšlenka bude nějakým způsobem zakázána, protože je špatná a zločinecká a pěkně se po čecháčkovsku pomstíme všem komunistům. Z KSČ se ale najednou vykrystalizovala nová KSČM, která si dodnes úspěšně drží asi 14% volební preference. Jak je to možné, říkáte si. Proč ty komunisty nezakážou, říkají si jiní. Nehrozí opradu návrat komunistické totality? Těžko říct. Historie nám mnohokrát již ukázala, že lidstvo neustále opakuje svoje chyby a je nepoučitelné. Myslím si ale, že máme v České republice dostatek kontrolních mechanismů na to, abychom komukoliv zabránili nedemokratickému nabytí absolutní moci. Na druhou stranu není možné bránit komunistům ve vládnutí, jestliže by ve svobodných volbách získali dostatek hlasů. Takový mandát je nezpochybnitelný a zcela demokratický.

Svoboda platí pro všechny

Osobně si dnes myslím, že je dobře, že KSČM má možnost svobodně politicky soutěžit s ostatními demokratickými stranami. Ne proto, že bych byl fanda komunismu, to opravdu ne. Ale proto, že tím dáváme najevo naší společenskou vyzrálost. Přestože tu čtyřicet let vládli komunisté, kteří se dopustili mnoha politických vražd a jiných zločinů a přestože víme, kolik milionů lidských životů stála tahle neúspěšně realizovaná ideologie na celém světě… přesto jsme dali možnost KSČM nové seberealizace ve svobodné zemi a v nových podmínkách. Podívám-li se na Rumunský způsob převratu v prosinci roku 1989, kdy byl tamní diktátor Nicolae Ceauşescu se svojí manželkou na dvoře domu zastřelen revolucionáři bez řádného soudu, jsem opravdu rád za naši vyspělou mentalitu. Ve vyspělé svobodné společnosti má mít i ten největší z největších tyranů právo na objektivní a řádný soud.

Tenhle liberální postoj ale nezaujímám jen vůči komunistům. Myslím si, že bychom se neměli snažit účelově rušit jakékoliv politické strany ať už nalevo, či napravo. Nebraňme ani extrémistům vyjádřit svůj názor, i ti přece patří ke svobodné společnosti. Mnohem důležitější než jakékoliv zákazy tohoto druhu je vzdělání v historii a jejich souvislostech. Smutnou skutečností českého školství je stav výuky dějepisu na základních a středních školách. Je naprosto nemožné, aby se mamutům a lidem pravěkým věnovalo ve výuce více pozornosti než druhé polovině 20. století.

Volby jsou mi u prdele. Stejně jako moje budoucnost

Jaké je tedy reálné nebezpečí pro českou společnost? Je to neustále rostoucí nezájem o politiku, věci veřejné a pohodlnost lidí. Když se podíváte na následující graf, zjistíte, že účast ve volbách do České národní rady a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v letech 1990-2002 má klesající tendenci:

Poslední volby z června 2006 sice ukazují mírný nárůst účasti, ale i tak se 2 984 329 občanů nezúčastnilo voleb. Co všichni tito lidé dělali tak veledůležitého, že si nenašli čas pro důležité volby do Poslanecké sněmovny? Pokud se někdo krátkodobě vyskytuje nebo dělší doby bydlí v zahraničí, má možnost odvolit i na tamních vybraných zastupitelských úřadech. Pro nemohoucí existuje možnost odvolit přímo z domova. Chce to jen chtít volit. Máme tu vysněnou svobodu a demokracii; máme možnost volby, máme možnost za sebe vyjádřit svůj postoj, můžeme ovlivnit náš budoucí život… přesto více jak třetina lidí touto možností opovrhuje a nemá dostatek nějaké vnitřní zodpovědnosti dojít k volbám. Stojí to jen trochu času…

Samotný fakt, že třetina lidí kašle na volby, mě opravdu děsí. Jde jednak o volby jako takové, ze kterých obvykle vzejde vláda, která ovlivní minimálně naše budoucí čtyři roky života. Ale druhak jde především o princip – těmto lidem je totiž zřejmě jedno, kdo je u vlády a kdo rozhoduje o jejich životě. A to je strašné. Takováto lhostejná společnost je pak líhní korupce, nebezpečného propojování vlivných podnikatelů s politiky a hulvátského stylu politiky. Lidé se nezajímají o politické dění a tím dávají politikům daleko větší moc než by měli mít. Nízká volební účast také nahrává především velkým stranám (ODS, ČSSD), které střídavě řídí zemi. Ty z této situace pochopitelně těží. Jejich programy se obsahově vyprázdnily a nahradily je populistická gesta a napadání politických konkurentů. Jenže lidé tyto strany budou volit opět a zase, protože jsou velké, známé a zaběhlé.

Kam to, milí čecháčci, dotáhneme?

A to je další problém české společnosti — lidé se bojí volit malé strany. Už několikrát jsem se setkal s nesmyslným argumentem: nebudu volit malou stranu, protože nemá šanci dostat se do Parlamentu a můj hlas tak propadne a bude zbytečný. Absolutní hloupost! Každý platný hlas má svoji váhu ať už patří kterékoliv straně. Kdo tvrdí opak, měl by si nastudovat něco o pluralitní demokracii. Pokud dám hlas jakékoliv straně, dávám ji najevo svou přízeň. A i když se třeba nedostane do Parlamentu, má možnost i díky mému hlasu získat od státu finanční prostředky pro její činnost. Taková strana může poté před dalšími volbami lépe financovat volební kampaň a lépe konkurovat velkým stranám. Chce to jen myslet více do budoucna.

V této lhostejnosti lidí vidím problém dnešní společnosti. Kvůli nezájmu lidí se bude politika čím dál více propojovat s businessem a naše životy budou brzy defacto ovládané hrstkou vlivných lidí. Před zákonem si nebudeme všichni rovni a spravedlnost bude nedostatkové zboží. To pak ale budou křičet a nadávat právě a především ti, kteří dnes nechodí k volbám a nemají zájem ovlivnit budoucnost svoji nebo svých dětí. Až budou jednou s lítostí vzpomínat na doby, kdy mohli svobodně volit jako občané a nežít jako nesvévolní otroci, bude nejspíš pozdě. Takový jsme ale my lidé. Nepoučitelní.