Jimmy Hayek

Zlo je od pradávna chápáno jako něco špatného, nemorálního a zavrženíhodného. Každá kultura se snažila zlu nějakým způsobem postavit a do co největší míry jej redukovat. Chammurapiho zákoník ve starověkém Babylonu řešil minimalizaci zla na dnešní dobu svérázně — postavil proti němu zase zlo: „Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku… jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost…“ Zlo je oplaceno dalším zlem.

Křesťané naproti tomu stavěli proti zlu dobro: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě“, vyzývá Ježíš své následovníky.

Ať už se stavíme ke zlu tak či onak, nikdy se nám jej nedovede zcela vymýtit. Proč taky? Pokud by se totiž lidstvu podařilo zcela vymýtit zlo, zároveň by s ním bylo vymýceno i dobro, protože dobro na zlu prakticky parazituje. Dobro samo o sobě neexistuje. Uvedu konkrétní modelový případ.

Sir Nicholas Winton je hrdina moderní doby. Podařilo se mu totiž v roce 1939 zachránit 669 dětí před transportem do koncentračních táborů z území tehdejšího nebezpečného Československa. Wintonovi se podařilo tyto děti převézt vlakem do Velké Británie a dát je na výchovu do rodin po dobu války. Sám Winton svůj čin nepovažoval (a nepovažuje) za nic výjimečného a svět se o něm dozvěděl až díky jeho ženě Gretě, která našla na půdě jejich domu seznamy zachráněných dětí. Nicholas Winton vykonal nezpochybnitelné dobro, ze kterého on sám neměl žádný užitek a sám riskoval. Považoval to ale zkrátka za správné.

Jeho čin je ale dobrý (od slova dobro!) pouze v kontextu své doby. Samotný přesun dětí by v klidné a mírové době neznamenal prakticky nic. Jeho čin se stává dobrem jen „díky“ zlu ve formě druhé světové války, respektive holocaustu. Právě ona zlá doba skýtala možnost provést dobro. Pokud by někdo dnes vyvezl z ČR 669 dětí, kterým reálně nic zlého (ve srovnání s válkou) nehrozí, nedá se mluvit o dobrém, natož hrdinském činu.

Dalším příkladem může být upálení Jana Palacha v lednu 1969. I dnes je jeho čin tak trošku kontroverzní a postoj společnosti k němu není tak jednoznačný jako u Nicholase Wintona, ale přesto je většinově vnímán jako morálně správný a dobrý čin. Jeho upálení bylo symbolické a neopakovatelné a neslo v sobě určité poselství a podle mě význam rozhodně mělo. Ale zase je toto „dobro“ vnímáno v kontextu zlé doby. Právě ta zlá doba dala možnost vzniknout hrdinskému činu.

Zde vidíme, jak dobro parazituje na zlu. Nebýt zla, tak je dobro bezvýznamné. Dobro dostává svůj morální rozměr až v opozici ke zlu. Pokud by na světě neexistovalo žádné zlo, bylo by vše dobré; každý by se choval dobře a každý by se měl dobře. Na druhou stranu by neexistovaly tyto morálně dobré (hrdinské) činy, které jsou hnací silou společnosti. Každý by byl tak dobrý, že by si pro svou dobrost ani dobro neuvědomoval a nedokázal by ho na druhých ocenit. Dobro by bylo standardem, a tudíž by svojí podstatou nebylo skutečným dobrem.

Představme si, co by ale takovéto absolutní dobro reálně způsobilo. Každý by se choval dobře, nikdo neloupil, nekradl, nezabíjel ani nevraždil. O práci by přišli policisté, armáda. Neexistovaly by věznice. Neválčilo by se, nevyráběly a nevyvíjely by se nové zbraně. Tím, že by se každý choval dobře, nebyla by vůbec potřeba jakéhokoliv právního systému a o práci by přišli právníci, soudci. Kdyby každý platitl poctivě daně, zanikla by velká spousta nepotřebných úřadů — mnoho lidí by přišlo o práci. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál…

Zlo je tedy na jednu stranu špatné a nemorální, přesto z něj ale těžíme a prosperujeme. Díky zlu mají (v nadneseném významu) právníci co žrát a díky zlu poznáme dobro. Vzhlížíme k dobru jako k něčemu posvátnému, ale neuvědomujeme si, že dobro je dobré jen do takové míry, jak je velké zlo. Je tedy zlo opravdu tak špatné?