Jimmy Hayek

Možná tento pojem slyšíte poprvé a já se vám ani nedivím. Vymyslel jsem ho dnes dopoledne, takže se mohu asi nazvat zakladatelem cykložurnalistiky. :-) O co jde? Nečekaně o spojení cyklistiky a žurnalistiky. Jde o druh tzv. občanské žurnalistiky, kdy se běžný občan stává reportérem a svou fotografii či videem zachytí určitou událost. V dnešní době moderních technologií to není nic objevného a občanská žurnalistika je běžně užívaný pojem.

Cykložurnalistika je zajímavá tím, že využijete kola jako dopravního prostředku a cíleně jedete zdokumentovat nějakou (mimořádnou) událost ve vašem okolí. Tak jsem to učinil dnes já. Asi jste si nemohli nevšimnout, že Moravu postihly opět ničivé povodně. Ti, co se vzpamatovali po loňských povodních, tak zažívají opět peklo. Je mi těch lidí líto, protože koukat se, jak vám voda ničí váš domov a vy prakticky nemůžete nic dělat, musí být strašné. Ale k věci.

Rozhodl jsem se, že zajedu do 25 kilometrů vzdálených Troubek u Přerova, ve kterých zahynulo při povodních v roce 1997 9 lidí. Ty jsou od včerejška opět pod řekou Bečvou a tak jsem dnes po poledni vzal kolo a jel do Troubek zdokumentovat jako správný cykložurnalista situaci. Za standardní situace bych se v tak hnusném počasí, jako bylo dnes, dobrovolně nikam na kole nevydával. Ale holt cykložurnalistice musí člověk něco obětovat… :-)

Když jsem vyjížděl z domu, nepršelo a nefoukalo. Jen co jsem ale opustil Olomouc a vydal se jižně směrem na Tovačov k soutoku řeky Moravy a Bečvy, začalo mírně mrholit a nepříjemně foukat z boku. Počasí mě ale nerozhodilo a já si vesele šlapal v 10 °C v krátkých cyklokraťasích. Většina lidí na mě koukala jako na blázna a málokdo z nich by do mě řekl, že jsem cykložurnalista a že mám tak vznešené cíle :-D

Cesta byla plynulá. Když jsem přijel do Tovačova, městečka u soutoku Moravy a Bečvy a nedaleko zmíněných Troubek, pocítil jsem zvláštní atmosféru, jako by snad v tomto městě nikdo nebydlel. Projel jsem jakoby vylidněný Tovačov a až na jeho druhém konci jsem konečně potkal několik lidí stojící u mostu nad rozvodněným ramenem Moravy. Jel jsem dál a dál směrem k nedalekým Troubkám a téměř jsem si nebyl jist, jestli jsem neminul nějaký zákaz vjezdu z důvodu povodňového nebezpečí, neboť tito lidé na mě nevěřícně koukali a měl jsem pocit, jako by na mě něco volali. Neotáčel jsem se a jel odvážně dál kolem zaplavených polí.

Konečně jsem dojel k mostu nad rozvodněným hlavním tokem Moravy. Několik aut tu bylo zaparkovaných a lidí koukali z mostu na řeku, která budila respekt. Vytáhl jsem foťák a udělal několi cykložurnalistických snímků. Po chvíli jsem nasedl zpět na kolo a jel silnicí ještě dál k Troubkám a řece Bečvě.

Dojel jsem k modernímu mostu přes Bečvu, za kterým se už po pár stech metrech nacházejí Troubky. Most byl ale hlídán policií a vjezd do obce byl nejspíš povolen jen záchraným složkám. Odbočil jsem tedy doleva a jel proti proudu Bečvy. Budila respekt daleko větší než Morava. Po chvíli potkávám u břehu hloučky zvědavců s foťáky a kamerami. Šel jsem se tedy také podívat a cykložurnalistit.

Proudem pozohýbané stromy a burácející peřeje ukazovaly sílu tohoto toku. Na druhém břehu jsem si všiml stavení, které jsem dopoledne zahlédl v živém vstupu v televizi. Kousek od něj stál jakýsi bagr, který vypadal, že ho každou chvíli rovodněná Bečva vezme s sebou. Udělal jsem několik snímků a několik videí. Najednou se zvedl ale silný vítr a začalo silněji pršet. Je čas vrátit se domů.

Nasedl jsem tedy na kolo a přes krůpěje deště na mých brýlích jsem téměř neviděl. Chtělo by to stěrače. Šlápl jsem do pedálů, abych měl zpátečních 25 kilometrů stejnou trasou co nejrychleji za sebou. Po cestě začalo ale regulérně pršet a já měl občas pocit, že se mi na holých nohách dělá námraza. Kolemjedoucí řidiči si mě pobaveně prohlíželi a já se tvářil, že mi to počasí vůbec, ale vůbec nevadí.

Když jsem dojížděl do Olomouce, vyběhl nečekaně z křoví asi půl metru před mým kolem jakýsi pes. Tuto skutečnost jsem si ale uvědomil až po několika desítkách metrech kličkování a smyků. V šoku jsem se otočil za sebe s hrůzou, že jsem toho tvora zabil. Pes ale běžel po silnici spokojeně dál a já jsem byl rád, že jsem ani jednoho z nás nezabil. Dojel jsem celý promočený a zmrzlý domů, načež mě horká sprcha a káva postavily opět na nohy. Cykložurnalistice zdar!

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“, pronesl kdysi římský filozof, dramatik, básník a politik Seneca. Tento jeho výrok vystihuje stoický (dnes spíše deterministický) pohled na svět vycházející z přesvědčení, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a že neexistují skutečně náhodné jevy. Představte si psa na vodítku; pes se cítí svobodný dokud jde vedle vás nebo se drží na dosah vodítka. Jakmile se ale zastaví, rozběhne nebo změní směr, po pár metrech je vodítkem přinucen – proti své vůli – jít s vámi stejným směrem.

Velmi se mi líbí citát Arthura Schopenhauera: „Osud míchá karty, my hrajeme“. Ano, osud míchá karty; někdo dostane lepší, někdo horší. Mnohem důležitější než karty je ale samotná hra a radost ze hry. Držet se dlouho ve hře se špatnými kartami je dle mého názoru lepší než vyhrát s kartami dobrými, výhodnými. Osobně si tedy myslím, že není nic pevně nalinkováno do té míry, abychom se nemohli samostatně rozhodovat. Když použiju přirovnání z prvního odstavce — osud nás má na vodítku. Pokud držíme krok a zbytečně neodbíháme, jsme svobodní.

Žurnalistika a basta!

Letos jsem dokončil gymnázium — mám za sebou maturitu a většina mých spolužáků je na vysokých školách. Já ne, neboť jsem se na žádnou nedostal. A to z jednoho prostého důvodu: jsem hlupák. Ač jsem znamením a temperamentem spíše poklidná a flegmatická Ryba, občas jsem tvrdohlavej jako Beran a neberu v potaz názory a rady druhých.

Už od třeťáku na gymnáziu jsem měl jasno: budu novinářem. Velice se mi líbila práce zahraničního zpravodaje například někde v Africe. Tahle představa se mi ale uhnízdila v hlavě natolik, že jsem ji postupem času bral jako a priori, od které se vše další má odvíjet. Chtěl jsem být prostě žurnalistou a na jiné možnosti, jsem vlastně ani nepomyslel. Ve čtvrťáku si spolužáci dávali přihlášky na nejrůznější obory a někteří ještě dlouho nevěděli, co dál… jen já jsem měl už dávno jasno.

Podal jsem si čtyři přihlášky na vysokou školu: dvě na Masarykovu univerzitu v Brně na kombinace Žurnalistika – Mezinárodní vztahy, Žurnalistika – Evropská studia a dvě na Univerzitu Palackého v Olomouci na obor Žurnalistika a kombinaci Žurnalistika – Česká filologie. Všechny čtyři prihlášky pouze na kominace s žurnalistikou. Věděl jsem, že bude těžké se dostat do Brna, ale tak nějak naivně jsem byl přesvěčen, že se do Olomouce dostanu určitě.

Osud mi ukázal, kdo je pánem

Nedostal jsem se ale nikam. Samotný fakt, že jsem se nedostal na VŠ, mě ani neštve. Vím totiž, že jsem Scio testy (potřebné k přijetí) zvládl relativně dobře a za jejich výsledek se nemusím rozhodně stydět. Štve mě ale to, že jsem byl tak nesmyslně přesvědčen, že se na žurnalistiku prostě dostanu. Jakoby to byla nějaká povinnost té školy. Štve mě, že jsem nebral v potaz názory mých blízkých a spoléhal jen na onu žurnalistiku.

Proč vám to ale povídám? Protože díky této zkušenosti jsem zase o něco bohatší. Tím, že jsem se nedostal na moji vysněnou žurnalistiku, začal jsem přemýšlet o tom, zda bych skutečně byl dobrým novinářem. Jestli ta žurnalistika nebyl jen prázdný pojem a klišé. Proč jsem nezkusil i jiné obory? Chci skutečně novinařinu dělat? Mám pro ni předpoklady? Je práce novináře opravdu to, čím bych se chtěl živit? Najednou jsem si sám sobě začal pokládat otázky, které jsem si měl klást před tím, než jsem si podával přihlášky. Místo toho, abych přemýšlel o smyslu opravdové žurnalistiky, pohrával jsem si dosud jen s laciným pojmem a líbivým neopodstatněným klišé.

Prozření

Věřím v to, že tento neúspěch byl takovým koncem pomyslného vodítka osudu, na kterém jsem jako pes uvázán. Odbočil jsem někam do neznáma, o kterém vlastně nic nevím, až jsem se zasekl na konci vodítka. Osud mě zkrátka táhne jinam a ačkoliv se mi to hned nemusí líbit, věřím, že to se mnou myslí dobře.

Studia na vysoké škole se ale nechci vzdát. Nechci sice studovat za každou cenu pro bezcenný titul jako JUDrové z plzeňské právnické fakulty, ale rád bych si rozšířil obzory svého vědění, naučil se lépe formulovat a obhájit své názory… Už teď mám v hlavě pár smělých tipů, kam si letos podám přihlášku a mám čas si vše důkladně rozmyslet. Žurnalistiku znovu asi zkoušet nebudu. Už ale vím, že vysoká škola není nic, co mi jen tak spadne do klína a už vím, že ne vždy je správné zrovna to, co my sami považujeme za správné. Takže můj milý Osude, děkuji Ti za cennou zkušenost, které si vážím. Opravdu.