Banalita zla

„Ve své knize Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, která je v podstatě zprávou o tomto procesu, se Arendtová zmiňuje o banalitě zla. Eichmann se dopouštěl hrůzných činů, ale nebyly za tím žádné zlé motivy či pevné politické přesvědčení. Pouze každodenní bezmyšlenkovitost při dodržování předpisů. Nešlo ani o morální defekt, ani o hloupost či nechápavost. Eichmann jen dodržoval podle všeho dobré mravy a zvyky, právě ty mravy a zvyky, které se s příchodem nacismu změnily ze dne na den. Eichmannovo svědomí bylo jednoduše otupeno, u něho dokonce naprosto převráceno do stavu, kdy vykonavatelé masové vraždy mají upřímné výčitky svědomí z „nevýkonnosti“.

Co tedy Arendtová rozumí banalitou zla? Banalita zla je spojena s naprostou bezmyšlenkovitostí a neschopností představit si reálné důsledky svého jednání; s nepřítomností specificky zlých motivů u člověka, jehož činy byly vrchovatou mírou nestvůrné: to, co ji charakterizovalo, byla spíše ne snad hloupost, ale naprostá nepřítomnost myšlení.

Hannah Arendtová poukazovala na jiný důvod, proč by měl být Eichmann odsouzen na smrt. Prohřešil se hlavně tím, že nedokázal rozeznat, co bylo zákonné a co je správné. Zákonná pro něho byla Hitlerova slova, a měl tudíž radost z toho, že se mu je daří naplňovat. Tím se vlastně provinil proti Kantovu kategorickému imperativu, který říká: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Eichmannovo bezmyšlenkovitost mu znemožňovala to, že by nedokázal nesplnit žádný rozkaz. Měl takovou radost ze splněného úkolu, že dokázal říci, že má radost z toho, kolik Židů poslal na smrt.“ ¹

„Autorka ve své knize brilantně ukazuje, že samotné zlo může spočívat v pouhé ztrátě lidskosti, ve ztrátě schopnosti rozlišovat mezi dobrým a špatným a ve slepém odkazování se na zákony. Arendtová totiž nepředstavila postavu nacisty Adolfa Eichmanna jako šíleného maniaka, nýbrž naopak jako průměrného, v životě nijak vynikajícího člověka, který však vždy toužil po úspěchu. I proto byl během své služby často označován za horlivého. Zákony pro něj byly svaté a jen ony pro něj určovaly, co je dobré a co zlé. I proto nebylo pro Eichmanna těžké poslat tolik lidí na smrt. Člověk, který nerozlišuje mezi dobrem a zlem, totiž nikdy nemůže mít špatné svědomí.“ ²

„Úředník na úřadě sociální péče má za úkol rozdělit určité množství peněz mezi co největší počet lidí. Kritéria jsou stanovena. Úředník pouze odvede co nejlépe svou práci, splní zadání, dodrží kritéria a čas k tomu určený. Neptá se, jestli peníze dostali ti nejpotřebnější, nezná jejich osudy, neví, proč peníze potřebují. Když Eichmann vypravoval vlaky plné lidí do vyhlazovacích táborů, nestaral se o morální stránku svých činů. Nezajímalo ho, v jakých podmínkách tito lidé cestují, ani co se s nimi stane po příjezdu do cíle. To nebylo jeho úkolem. Zajímal ho počet osob, které může přepravit v jednom vagoně, počet vagonů, které mu propůjčí železniční správa, počet souprav, které je cíl denně schopen pojmout. Nebylo pro něj relevantní zabývat se osudem lidí, kteří se dostali do cílové stanice jím stanovené. Jeho úkolem bylo zajištění efektivnosti a minimalizace nákladů na přepravu. Ačkoliv je Eichmann považován za vraha a jako vrah byl odsouzen, jako pracovní nástroj mu nesloužila zbraň, nýbrž tužka, grafy, výpočty a tabulky.“ ³