Jimmy Hayek

Chuť utéct do divočiny…

Připadá vám život v (post)moderním civilizovaném světě nudný? Nelíbí se vám hodnoty, které vyznává dnešní společnost? Máte občas chuť všeho nechat, utéct někam daleko od civilizace? Mnoho lidí mívá takovéto pocity, málokdo však dokáže opravdu konzumní život dnešního člověka opustit, málokdo dokáže opustit televizi, počítač, mobilní telefon, teplou koupel a dobré jídlo. Christopherovi McCandlessovi se to však před 16 lety podařilo.

V roce 2007 byl natočen film, v roce 1996 napsána kniha, obé pod názvem Útěk do divočiny (Into the Wild). Příběh mladého muže, který se rozhodl skoncovat s povrchními hodnotami americké společnosti, který bez rozloučení s rodinou odešel na putování napříč Amerikou, se stal předlouhou pro knihu Johna Krakauera a ta následně pro výborný film.

U Christophera pozorovali učitelé už v jeho raném věku neobyčejnou silnou vůli. Na střední škole se stal kapitánem týmu terénního běhu, kde bylo jeho hlavním úkolem povzbuzovat své běžce, aby závod nevzdali. Postupně si budoval vznešené cíle spojené s fyzickou vytrvalostí. Četl knihy Londona, Tolstého či Thoreaua.Po ukončení studia historie a antropologie na atlantské univerzitě mu rodiče chtěli koupit nové auto a nadále ho vydržovat na nejdražších amerických univerzitách. Narazili však na tvrdý Christopherův od­por.

Christopher sbalil své věci, nějaké peníze věnoval charitě, zbytek spálil a ve svém starém autě odjel daleko od domova. Od této chvíle cestuje po Státech a jeho cílem se stává Aljaška. Tam nalézá obydlí ve starém opuštěném autobuse. Živí se lovem, čte knihy, medituje a užívá si svobody, klidu a samoty. Nejednou však nedaří nic ulovit a hubne. Po několika týdnech hladovění se v bezvýchodné situaci rozhodne sníst alespoň nějaké rostliny rostoucí okolo. V odborné knize, kterou má s sebou však nejspíše přehlédne údaj o jedovatém toxinu, který obsahujíce rostlina. Po několika hodinách se dostavují křeče, nevolnosti. Nejspíš tuší, že je otráven, snaží se vyvolat zvracení. Poslední záznam v jeho deníku, který byl mimo jiné hlavním zdrojem při psaní knihy, zněl:

I HAVE HAD A HAPPY LIFE AND THANK THE LORD. GOODBYE AND MAY GOD BLESS ALL!

Několik hodin pře smrtí se ještě vyfotil před autobusem. Přes veškeré bolesti se usmívá. I tato fotografie ukazuje neuvěřitelnou odhodlanost a vůli:

Před smrtí Christopher McCandless umírá 18. srpna 1992. Když jeho tělo ve spacím pytli našla 6. září 1992 skupinka lovců, na dveřích autobusu byla tato zpráva:

SOS zpráva Christopher McCandless, neboli Alex Supertramp (jak se sám přejmenoval) tedy zemřel na otravu. Jed v rostlině není možná tak silný a zdravý člověk by jej ustál, Chris však byl na hranici vysílení, hladový. Tak skončil příběh Christophera McCandlesse, člověka, který se postavil společnosti, ukázal, že člověk dokáže být opravdu svobodný. Musí však chtít… Napadá mě přísloví „I cesta může být cíl…“ a to v Chrisově případě jistě platí. Musím uznat, že i já mívám obdobné pocity a myšlenky, vymanit se z každodenního koloběhu povinností, utéci od stereotypu. Nejsem však asi tak odvážný jako Chris abych mé sny naplnil hrstí reality… A co vy?


Jakub Hájek

Autorem blogísku je Jakub Hájek, kdysi infantilní rebel bez příčiny, nyní infantilní fotr s příčinou. Frontendista – milovník dobrého kódu a konzistentního UI. Nadšený propagátor hičhajkingu a temnokomorničení. Sledujte mě na Facebooku nebo Twitteru.