AFO 2005 aneb Jak jsem byl v novinách

Tak nějak jsem se dal do uklízení. V šuplících stolu jsem měl neskutečný (ehm, jak to nazvat) nepořádek. Lavina papírů, sešitů a mnoha mnoha zbytečností se na mě vyvalila, když jsem nakoukl do prvního z nich. Po několika minutách třídění 95 % balastu od 5 % užitečných věcí jsem narazil na ústřižek z novin. Pohltila mě nostalgie, připadal jsem si v tu chvíli jako stařec vzpomínající na mládí. Byl to ústřižek novin, kde se o mě píše.

Jedná se o výstřižek článku z Olomouckého deníku z 4. října 2005. Článek pojednává o workshopu „Natoč si své video“ v rámci tradičního dokumentárního festivalu Academia Film Olomouc. Já tehdy patnáctiletý jsem se onoho workshopu zúčastnil, stejně tak jako v roce 2006. Celá akce spočívala v natočení tříminutového filmu zapůjčenou kamerou (ručil jsem za ní 30 tisícovou směnkou!) na témata Závislost, nebo Hudba.

Tehdy jsem byl především uchvácen kvalitní kamerou, kterou jsem měl k dispozici, a tak můj film byla spíše pěkně sestříhaný sled záběrů na kuřáky. Jo, málem bych zapomněl. Můj film se jmenuje Tabák & Lidé. Točil jsem jej za vydatné pomoci kamaráda na olomouckém nádraží a musím přiznat, že film má minimální myšlenku, sdělení… Byl to ale můj první film, na který jsem byl hrdý. Hudba ze Snowboarďáků dodává filmu ještě větší plochost…

A jak s tím souvisí novinový článek? Mno… Na natočení filmu i následné sestříhání jsme měli 6 hodin. Když jsem tedy dotočil potřebné záběry (lépe řečeno, když došla baterie v kameře), v prostorách olomouckého Muzea umění jsem s dalšími několika studentíky-soutěžícími stříhal film do výsledné 180vteřinové podoby. V hlavě jsem měl pouze můj film a jako ostatní soutěžící jsem soustředěně stříhal (nůžky nebyly, takže stříhání probíhalo pomocí programu iMovie). V tom přišla do místnosti Alžběta (tedy to, že se jmenuje Alžběta vím až nyní z onoho ústřižku novin). Alžběta, redaktorka Olomouckého deníku, přišla ke mně a zeptala se, jestli nemám chvíli čas, odpovědět na několik otázek. Byl jsem překvapený, že si vybrala zrovna mě, když v místnosti nás soutěžících bylo minimálně 15. Souhlasil jsem, odpovídal na otázky a ona si je zapisovala do bloku.

Byl jsem zvědavý, jestli bude o mně zmínka v novinách, tak jsem si Olomoucký deník další den koupil. A opravdu! V článku Studenti pronikají do tajů filmařiny je krátký odstaveček o mně:

„Sám za pomoci kamaráda se do přípravy snímku pustil i patnáctiletý Jakub Hájek. “Chtěl bych jít na filmovou akademii. Třeba si mne někdo všimne, když se můj snímek umístí,“ zasnil se Hájek, pro kterého bylo nejhorší oslovovat s kamerou lidi na ulici. „Zpočátku jsem také nevěděl, co se stříhacím programem. Je to ale jednoduché,“ dodal.”

Tolik moje chvíle slávy. Je to zajímavá zkušenost také s ohledem na to, že chci jít sám studovat žurnalistiku. Poznal jsem na chvíli práci novináře a jeho úlohu. Vím, že nejsem příliš hovorný a redaktorka mě musela například doslova k odpovědím dokopat. Z pasáže:

„zasnil se Hájek, pro kterého bylo nejhorší oslovovat s kamerou lidi na ulici. “Zpočátku jsem také nevěděl, co se stříhacím programem. Je to ale jednoduché,“ dodal.”

je například možní zjistit, že se mě ptala, co bylo na natáčení překážkou. Takže na celkové vyznění rozhovoru mají velký vliv samotné otázky, jelikož vybírají informace, které budou vyřčeny. Proto je důležité brát veškeré informace z médií (a to i z těch solidních) trochu z rezervou a nadhledem.

Nutno však podotknout, že film nevyhrál. Zůstal mi však jako vzpomínka a jsem za něj rád. Ten kamarád, se kterým jsem film točil hraje ve filmu kouřícího mladíka… V roce 2006 jsem natočil s pomocí jiného kamaráda další film Lacinné záležitosti, opět v rámci workshopu AFO na téma Každý je osobnost, tentokrát již pouze 90vteřinový. Tento film má možná nějakou myšlenku, avšak mimo téma a opět nevyhrál. Asi jsem lepší webdesigner než filmař…