Jak jsem držel hladovku

Jak jsem se již v jednom článku zmiňoval, v neděli 22. června jsem držel hladovku proti plánu Spojených států vystavět protiraketový radar v Brdech. Byl jsem zvědav, jak se s touto 24hodinovou dietou poperu a musím říct, že jsem se na neděli těšil. Byla to výzva a člověk zjistí, jak má pevnou vůli.

Vše to začalo prakticky v sobotu, kdy jsem asi dvacet minut před půlnocí jedl co se dalo, abych se zásobil na neděli. S posledním soustem odbyla dvanáctá hodina a v tu chvíli začíná moje jednodenní hladovka. Po několika minutách jsem si šel lehnout, to ještě s plným žaludkem.

Ráno (spíše dopoledne) jsem se probudil. Z dnešního hektického života jsem zvyklý ráno často nejíst, dělám si ale většinou kávu nebo čaj. V neděli jsem si však nalil sklenici vody a bez větších obtíží jsem usedl k počítači. Jak jistě víte, bylo v neděli neskutečné horko, se zataženými žaluziemi však bylo doma snesitelně. Mírná kolize přichází o půl jedné, kdy musím odmítnout oběd a místo něj přichází další sklenice vody.

Odpoledne jsem již nezaznamenal, že bych měl nějaké choutky přerušit hladovění a pořádně se najíst. Buď mám tak pevnou vůli nebo jsem se nechtěl zklamat nebo jsem zkrátka neměl hlad. Nevím. Udělal jsem si dvakrát čaj a ačkoliv se to zdá v tomto tropickém počasí jako sebevražda, teplý čaj mi pomohl.

Jakmile se blížila dvanáctá hodina, kdy mi měla skončit hladovka, dostával jsem stále větší chuť na oběd, který na mě čekal z poledne. Vydržel jsem to! V 00:05 jsem snědl smažené žampiony s brambory a jdu si lehnout. Živí dietologové si jistě klepou na čelo, ti mrtví se otáčí v hrobě. Ať se klidně otáčí, já měl zkrátka chuť! Po pár minutách jdu spát.

Musím však říct, že mi tato hladovka nedělala větší problém. Čekal jsem, že se budu hlady svíjet v koutě pokoje, já však prožil 22. červen stejně jako jiné dny, ba dokonce jsem měl menší hlad než jiné dny například těsně před obědem. Možná paradox, možná pevná vůle. Nechci se však rouhat, samozřejmě držet hladovku jeden den je naprosto něco jiného, než ji držet tři týdny.

Nedokáži si představit, že bych hladovku přerušil a něco snědl. To bych se nejspíš hanbou propadl do pekla. Sice mi nikdo nemusí věřit, že jsem opravdu držel hladovku (a já to nikomu nechci ani dokazovat), mně stačí osobní pocit, že jsem se nezklamal.

Nyní se cítím lehce; od smažených žampionů jsem doposud nic nejedl, ale kupodivu nemám hlad. Někde jsem dokonce četl, že taková jednodenní či dvoudenní hladovka je zdraví prospěšná, takže si ji možná někdy zopakuji. To však už ne kvůli radaru, ale kvůli sobě…