Už osmnáct let bloudím světem
Právě sedím u počítače a píšu tento článek. Před několika hodinami a osmnácti lety jsem se narodil. Padá na mě únava z dnešního dne, ale o mé pocity z právě narozené plnoletosti se musím s vámi podělit.
Dnešním dnem se hodně změní a zároveň nic. Ode dneška rozhoduji za sebe sám, jsem právoplatným občanem České republiky, mohu si bez starostí koupit flašku rumu či krabičku cigaret. Možná ale, že právě to mně bude chybět v další etapě mého života; už to nebude jako dřív, kdy jsem s kamarády nevěděli jestli tam či onde nám to pivo nalijí… Budou mi chybět léta malého dítěte, které nemá žádnou zodpovědnost, kterého míjejí věci dospělých. Budou mi chybět léta prožitá na základní škole, s kamarády, budou mi chybět dny do toho dnešního.
Dnes mám 18 let. Už se ode mne očekává, že se budu chovat “dospěle”, budu zodpovědný, pracovitý. Nevím, jestli jsem na to připraven. Tedy já ano, nevím však jestli mé okolí. Většina mých spolužáků a kamarádů mě vnímá jako stále vtipkujícího a usměvavého. Nikdo však nenahlédl dovnitř, a možná že je to tak dobře. Nikdo neví, co se mi honí v hlavě, jaká řeším dilema, jaké jsou moje postoje cíle. Možná to je mojí povahou introverta.
Save Darfúr Při psaní těchto řádků mě napadají nejrůznější otázky. Co nebo čím budu za 20, 30 let. Nejhorší je, že sám nedovedu odpovědět. Nevím, jestli ze mne za několik let bude bezdomovec na ulici, politik, novinář, zloděj či vrah. Nedokáži předvídat, jak se zachovám v různých situacích. Myslím, že to nikdo neví a ani ti, kteří dnes sedí ve věznicích, na ulicích či v kancelářích to v 18 nevěděli. Těžko si někdo naplánoval, že bude bezdomovcem. Těžko si někdo naplánoval, že bude vrahem milionu lidí. Těžko si někdo uvědomoval, co ho čeká a jaký svět bude za pár či desítek let.
Jediné co vím, je, že chci být prospěšný; chci něco dokázat, chci něco přinést budoucím generacím. Chtěl bych být takový, abych se nestyděl zato, že vůbec dýchám vzduch. Chtěl bych vrátit světu alespoň část bytí, které mi bylo dáno abych mohl žít.
Nechci ale žít ve světě, který je vůči ostatním lhostejný, povrchní a pokrytecký. Nechci žít ve světě, kde já sedím u televize a chroustám Bohemia Chips a o několik tisíc kilometrů jinde umírají lidé, zrovna kvůli mé pohodlnosti a omezenosti. Nehci žít ve světě, který je založen na hegemonii několika států a zbytek ať si trhne nohou. Chtěl bych být za svého života svědkem, že věci se mění a že jednou bude svět lepší.
Nechci vás ale nějak deprimovat či nějak negativně působit. Měl bych totiž slavit narozeniny. Jen mi dovolte dát si sám sobě dárek do života: I cesta může být cíl…